Esztergom,V.Fatra,Slov.Ráj,Čier.Balog. Retro 2008 I.část

Určitě nejsem sám, kdo má doma plno krabic s diapozitivy a dokonce papírové černobílé a barevné fotografie. Vzhledem k tomu, že jsem toho procestoval se starou Prakticou možná víc než s digitálem, mám starých dokumentů přehršle. Nejdříve jsem si však oskenoval barevné papírové a poté pořídil také graber na digitalizaci diáků. Je všeobecně známo, že barva i ostrost diapozitivů stářím klesá, a proto se mi jevilo potřebným, převést je do digitalizované formy. Poznamenávám, že ještě předtím jsem totéž učinil s VHS videozáznamy. Delší videa zde však nelze publikovat. Kdo už s tím bojoval, ví, jak je to časově i technicky náročná záležitost. Nejsem tak dobře finančně situován, abych to mohl zadat profesionálům. Tolik úvodem. Ještě snad prosba o shovívavost nad kvalitou fotek z těchto důvodů.

V srpnu roku 2008 jsme měli cestu na jižní Slovensko, tak jsem se rozhodl navštívit některá místa, kde jsem ještě necoural a také ta, která sice znám, ale mám rád. Vyšel z toho plán na maďarský Esztergom, starou známou Velkou Fatru, již mnohokrát navštívený Slovenský Ráj (snad už po sedmé) a přibrat k tomu kus Slovenského Rudohoří.

Esztergom, česky Ostřihom, je vlastně sestra slovenského Štúrova. Leží na protilehlých stranách společné řeky – Dunaje, který zde tvoří přírodní hranici mezi oběma státy. Do 13.stol. byl Esztergom hlavním městem Uherska. Ze slovenské strany je vidět na druhé straně dominantní kopuli poměrně mladé baziliky sv.Štěpána z 19.stol., která z opevněného návrší shlíží na město. Mimo interiéru se honosí i pěkným portálem.

Z Maďarského břehu se přesouváme na sever přes Banskou Bystricu mezi hřebeny Velké Fatry a Nízkých Tater na Staré Hory, kde se odbočí do Turecké. Jedná se o jedno z mnoha východisek do úchvatného národního parku. Osadou Turecká se jde dobře, až po chvíli se samozřejmě musí šplhat prudčeji vzhůru, neboť první vršek - Králova Studna s výhledy je ve výšce 1384 m n.m. Nádherný hřeben jsme si kamarády užili již před delším časem. Prošli jsme si kdysi celou hřebenovku od jihu až na severní konec. Paráda. Tentokrát jdeme dál jen na Križnou (1574m n.m.). Pak nám to nedá, abychom si nedali ještě zákusek kousek krásným hřebenem na Ostredok 1592m s výhledy. Zpátky se vracíme přes Majerovu skálu (1283m) dolů do Starých Hor do místa startu. Na Donovaly tentokrát nepokračujeme, ty známe z letního přechodu Nízkých Tater před vícero lety, i několika zimních radovánek.

Další vzpomínkové místo na jedny z nejkrásnějších přírodních partií je Slovenský Ráj. Daří se nám zakotvit v sympatickém kempu-tábořišti Ďurkovec. Tuto oblast jsem navštívil už asi šestkrát, nebo sedmkrát, nevím, nepočítám to. Tam jsem se už navodil různých kamarádů. Jenomže, bohužel, pokaždé jsem víc a víc zklamán. Neopatrován, zanedbáván, zarůstá místní přírodní krása jako chudák Šípková Růženka. Žebříky v soutěskách v žalostném stavu, mé srdce pláče. Nejkrásnější a největší kaňon VELký SOKOl dokonce uzavřen. Přesto se do něj vydávám. Zkusím, kam až se dostanu. Budu se rvát s divočinou, dokud to půjde. Rozhodně se nevzdám lehce. Silnička, která vede z Hrabušic do Stratené je asi v polovině uzavřena a soukromá! Nějaký místní zbohatlík si ji koupil a vybudoval na konci asfaltové parkoviště. Možná proto, aby už dál nikdo nemohl a musel na konci zaplatit parkovné, které je dvaapůlnásobkem vstupného do NP! Přitom údržba stezek a žebříků je podstatně finančně náročnější, než zametení asfaltu. (pozn. Takhle to aspoň bylo před šesti lety). Zhnusen pokračuji pěšky a sám k Velkému Sokolu. Po kilometru odbočuji na kdysi značenou cestu. Hned na začátku zase zákaz a varování. To je na místě, protože kdoví, v jakém stavu jsou povaly na cestě a žebříky. Po dalším o něco víc jako kilometru je zúžená soutěska mezi skalami přehrazena vysokou hrází z úlomků skal, balvanů, padlých stromů a větví. Nicméně se mezi tou změtí proplétám, vracím, zkouším jiné možnosti, jak tu barikádu zdolat. Dole pode mnou se divoce řítí voda. Lezu už jen po větvích padlých velikánů, těžké balvany jsou na dně. Po dlouhém boji se to zdaří. Ale jsem zvědav, jak se dostanu zpátky. Za zatáčkou v soutěsce se objevuje první vodopád. V šikmém 10metrovém žebříku chybí v polovině 4 příčné kulatiny. Asi 2 metry musím po Mokrých, kluzkých kmenech vystoupat. Vlevo je skála taktak na dosah. Pád dolů by hrozil přinejmenším zlomeninou a nevím, kdo by mně odsud vytáhl. Nakonec tuto nástrahu překonávám se sevřenými půlkami. Hukot vodopádu mi moc nepomáhá. Po dvě stě metrech překonávání dalších překážek mně vstupuje do cesty další vodopád. Bez žebříku. Přelézám po mokrém kmenu na druhý břeh, kde to snad půjde po skalách v řečišti. Poněkud zmáčený za chvíli objevuji překážku. Svislá hladká skalní stěna, 25m vysoká, s kolmým ocelovým žebříkem vedle vysokého vodopádu. Tak to snad půjde. Žebřík se zdá v pořádku. Lezu, lezu a raději se dolů ani nedívám. Nahoře se není čeho chytit, protože žebřík končí v jedné rovině skalního prahu. Za ním je jezírko. Škrábu se ze žebříku do vody. Ale jsem nahoře! Zvítězil jsem. Na chvíli. Po padesáti metrech proti mně padá úzkou průrvou jednolitý proud vody. Poslední vodopád. Stvořeno pro kaňoning, ale směrem dolů. To je konečná, přestože jsem už prakticky nahoře. Obracím se. Docházím ke skalnímu prahu a zjišťuji, že to dolů nepůjde. Kolena jdou ohnout jen na jednu stranu a přes hranu 25metrového schodu nevidím ani na poslední stupačku dlouhého žebříku. Jsem na mrtvici. Několikrát to zkouším, ale nakonec toho vždy nechám. Nicméně, tady v té rokli zůstat nemůžu. Nedá se nic dělat. Poslední pokus. Na kraji psychických sil nakonec za hranou skály, v téměř půlmetrové hloubce, nahmatám a dosáhnu nohou neviditelný poslední schod a opatrně přelézám hranu skály do hlubiny. Nedívajíc se dolů slézám. To, že to po šesti letech píšu je důkazem, že jsem následně ještě překonal i ostatní vodopády a děsnou barikádu, kde jsem málem zůstal trčet se zaklíněnou nohou. Fuj, je mi nanic, když si na to vzpomenu. Nejhorší, že jsem byl sám, nebyl nikdo, kdo by pomohl. Tak se jdu odreagovat ještě do vedlejší, přístupné soutěsky Piecky. Ta se mi vždycky líbila. Pěkná roklina s vodopády. To už je jiné kafe. Něco podobného jako v Jánošíkových dierách v Malé Fatře, jen do kopce.