Do soutěsek Hřenska

Jako každý rok, měl jsem i před letošní dovolenou připraveno poměrně dost tipů na výlet, ale opět jako obvykle jsem tento pečlivě vypracovaný plán využil spíše velice sporadicky. Pak stačilo den před akcí náhodně kliknout na stránky o Hřenských soutězkách a bylo rozhodnuto. V duchu jsem zkoušel zpočítat, kdy jsem tam byl naposled a výsledek byl tak ohromující, až jsem se zastyděl. Takové krásné místo mám prakticky za hůmny a desítky let jsem z nejrůznějších objektivních důvodů, jeho návštěvu odkládal. Prostě,- bylo rozhodnuto! Pojede se do Hřenska!

Cesta lokálkou z České Lípy do Děčína proběhla bez problému. Po Studených a deštivých dnech, jsem s radostí přivítal sluníčko, záříc spokojeností, že po mnoha letech mně dovolená začíná nádherně. V Děčíně už nebylo skoro ani poznat, že před nedávnem město doslova ochromily silné záplavy. Došli jsme na autobusové nádraží, které se od doby, co jsem tu byl naposledy také dosti změnilo. Chvíli jsme museli hledat stanoviště našeho autobusu, chvíli jsme si na jeho odjezd museli počkat. Spolucestujích nastoupilo poměrně dost, většinou rodiny s natěšenými dětmi, další postupně přistupovali na dalších zastávkách, takže když jsme opustili konečně Děčín, byl autobus nacpán k prasknutí.

Pomalu jsme jeli silničkou podél Labe, zde byly známky po záplavách už znatelnější. Část cestujících vystoupila v Hřensku, na chvíli jsme se mohli ulehčeně nadechnout, než nastoupili další. Poměrně dost nedočkavých návštěvníků opustilo autobus u Pravčické brány, my jsme pokračovali nyní již rozpáleným autobusem ještě o kousek dál, k hotelu na Mezní louce. Opět jsem si nedovedl vybavit, kudy jsem za svých mladých let chodívával k soutězkám a tak jsme museli požádat o radu místní domorodce. Ti nás ochotně nasměrovali k modré turistické značce, která odpovídala značení na mé letité mapě.

Sestupovali jsme pomalu smrkovým lesem, tu a tam se počínaly objevovat prvé skalní útvary, nedaleko cesty pobublával potůček a za nedlouho jsme dorazili k turistickému rozcestníku. Z leva se napojovala cesta od Srbskokamenické soutězky a soutězky ve Strži a také od Dolského mlýna, známého z televizních pohádek. My jsme zahnuli vpravo po žluté, vedoucí k Edmundově, - dříve Divoké soutězce. Zde už jsme procházeli mezi skalama rostodivných tvarů, až jsme se dostali k říčce Kamenici, u které prakticky začíná Edmundova soutězka.

Soutězka nese svůj název po majiteli zdejšího panství, hraběti Edmundovi Clary - Aldringenovi. Tomu velice učarovalo toto místo, v té době velmi těžko přístupné a tak se rozhodl pro honosný plán, zpřístupnit tyto krásné soutězky i pro ostatní milovníky přírody. Neváhal pozvat z Itálie na 200 dělníků,tzv. barabů a ti počali stavět můstky, vysuté chodníčky, vyrazili několik tunelů a kamenných cest nad peřejemi říčky Kamenice. Na dvou úsecích se návštěvnící mohli přepravovat dál jen na loďkách. K slavnostnímu otevření soutěsek došlo v květnu 1890 a od té doby se zde vystřídalo tisíce,- možná i miliony-, nadšených turistů.

Je to opravdu nádhera, procházet hlubokým kaňovitým údolím, kde strmé pískovcové stěny mnohdy dosahují i 150 metrové výšky. A když jsme došli k prvnímu úseku, kde se do té doby divoce se prodírající se mezi balvany říčka Kamenice natolik zklidnila, že jsme v přístaviští u Mezního můstku, mohli po chvilce čekání přestoupit na pramici. Je to opravdu krásný, těžko popsatelný, až magicky nevšední pocit, když se loďka pomalu sunula po zhruba 450 metrové plavební cestě. Náš průvodce, který odpichoval loďku ode dna dlouhým bidlem, nás obšťastňoval zajímavým a hůmorným výkladem, upozorňoval nás na skalní útvary fantastických tvarů s názvy jako Strážce, Čertova hlava, Skalní rodinka a další.

Pak jsme okračovali opět kus pěšky, po chodničcích vytesaných ve skalách a nebo vysutých na železné konstrukci, někde vedla cesta i tunely. Asi v polovině cesty jsme se dostali k širšímu místu, kde se nacházel stánek s občerstvením. Ceny zde sice byly dosti vysoké, ale jak jsem se dozvěděl, z velké míry je to zapřičiněno tím, že se zásoby zboží sem musí obtížně dopravovat z Hřenska a navíc i částečně lodí. Zato si tu ale můžete vlastnoručně opéci buřtíka, samozřejmě zakoupeného za lukrativní cenu v kiosku. Za kioskem se opravuje původní stará restaurace, kterou smetla voda při povodních v roce 2010. A materiál na stavbu se dopravuje,- jak jinak-, opět po vodě. Kdo má potřebu nalezne za stavbou i mobilní kadibudky.

Další část se nazývá Tichá soutězka, i když zkraje bývá i opět dosti divoká. Dostali jsme se k dalšímu úseku splavnému na lodičkách, tentokrát podstatně delšímu, 950 metrů opět nádherně kouzelné plavby. V cílovém přístavu jsme náhodně hodili kousek housky kapříku, líně vyhřívajícímu se při hladině a vzápěti se objevilo takové hejno ryb, že se voda přímo vařila. Podělili jsme se nenažranými rybkami o zbylé housky a pokračovali dále Tichou soutězkou, až jsme nakonec došli na začátek Hřenska a dále pokračovali po proudu nyní již regulované Kamenice městečkem. I zde bylo poznat ničivé dílo vody, několik penzionů a hotelů bylo zavřeno, uvnitř se malovalo, nebo vysoušelo zdivo, jen rozsáhlá vietnamská tržnice byla přeplněná vším možným zbožím. Mě ale spíše zaujala kaple sv. Jana Nepomuckého, i když i zde byl interier dost poničen.

V soutězkách bylo přijemně, chládek a čerstvý vzduch, ale hlavní a jediná ulice Hřenska přímo žhnula. Do odjezdu autobusu nám zbývalo něco času a tak jsme hledali kam zajít se občerstvit, nakonec jsme z mnoha nabídek, které ale nebyly přínosné pro naši peněženku, vybrali terasu České hospody a dobře jsme udělali. Ceny zde nejsou zase tak náročné, příjemné prostředí, okusil jsem zde pivo Hendrych z rodinného pivovaru ve Vrchlabí a nebylo špatné. Servírka nám ukazovala jak při zátopách přistávali u terasy na kánoí a nutno podotknout, že terasa se nachází minimálně v 3 metrové výšce.

Zastávka autobusu se nacházela přímo u hospůdky a tak jsme se bez potíži vrátili do Děčína a odtud opět vláčkem zpět domů. Prvý rodinný výlet naší letošní dovolené do Hřenska se k všeobecné spokojenosti zdařil, máme na co vzpomínat a určitě se sem vrátíme mnohem dříve.