Do Rajnochovic

Karla,Jana a Denny • Fotografie (1) • Foto: Denny

Stalo se to v roce 2002, a protože jsem ještě do turistiky články neposílala a ani jsem nevěděla, že nějaký web turistika existuje, napíši, co se nám přihodilo, nyní.
Začalo to úplně nevinně ale každou zimu, když míříme směrem k Tesáku, si tuto noční, děsivou jízdu na běžkách připomínáme.
Na nástupišti č. 5 ve Zlíně čekáme na autobus k Tesáku. Já a mé dvě kamarádky, Karla a Jana. Je 24. ledna. Těšíme se na pěkný den a trasu z Tesáku do Rajnochovic.
Za chvíli přijíždí autobus a za necelou hodinku vysedáme u chaty na Tesáku.
Naše nadšení je zchlazeno pohledem po okolí. Sníh má barvu šedou a v lese je ve stopě plno napadaných větviček. Asi tady musel být silný vítr. Karla jako by měla nějakou zlou předtuchu, špitne. "Nezůstaneme raději v okolí Tesáku."
Ale ve větru její slova odvanou a my posilněny douškem dobré slivovičky vyrážíme do šedivé stopy.
Na Trojáku míjíme hospodu a pokračujeme, trochu lepším terénem směr Bludný. Sníh je ale rozměklý a velmi pomalý. Sjezd k hotelu Wald je v nedohlednu.
Jen tak mimochodem si připomeneme odjezd posledního autobusu z Rajnochovic a to v 17.34 hodin.
Blížíme se k Čečetkovu a ke 2 km sjezdu do Rajnochovic, na který se těšíme. Je také nejvyšší čas, na hodinkách je již v mírném přítmí 16.50. Začíná se pomalu stmívat a my, ještě s úsměvem, kloužeme ve stopě.
Ale ouha, po prvních metrech zjišťujeme, že to nebude tak jednoduché. Stopa NIKDE.
V dřívějších letech, nejkrásnější sjezd do Rajnochovic, je rozježděn těžkou lesní technikou.
V hluboké stopě po obrovských kolech nějakého traktoru poskakujeme pomalu dolů.
Ale to největší utrpení nás teprve čeká....
Jedu první, je velké štěstí, že okolí dobře znám, už je skoro tma, a tak si myslím, že mne šálí zrak, protože najednou, jako v pohádce o Dvanácti měsíčkách sníh nikde....
Cesta odhrnutá až na hlínu, kdyby bylo více světla, tak uvidím cibulky lesní květeny.
Je tma, tmoucí. Co teď??? Pokračovat dále po cestě nemělo cenu, zapadly bychom po kolena do bláta a tak vyrážíme do hlubokého lesa, kde na nás možná čeká divoká zvěř.
Čekalo něco horšího.
Pokácené stromy, osekané větve, hluboké brázdy, k tomu tma, že jsme neviděly na krok. No a pak jsme se ocitly uprostřed rozbahněných pelíšků divokých prasat.
Běžky jsme nemohly sundat, zabořily bychom se po pás do sněhu a bláta. Bylo nám úplně jedno jestli se nějaké to prase zjeví a možná tam i byly jen jsme je neviděly.
Do dnešního dne nevím, jak jsme se z lesa dostaly, ale podařilo se mi najít chatu, kterou jsem dobře znala a od které vedla cesta k Rajnochovicím.
Podívaly jsme se na hodinky, všechny spoje pryč. Nevadilo nám to. Do nejbližší hospody byly ještě dva km, po pěkné asfaltové cestě. S běžkami na ramenou jsme vyrazily, zablácené, unavené ale živé, neztuhlé v lese. V hospodě jsme se ptaly na odjezdy vlaků (autobus již žádný nejel) a k naší velké radosti za 20 minut odjížděl vlak směr Hulín.
Neuvěřitelně, k naší smůle, nám nabídl místní občan odvoz na vlak. nádraží, které bylo dost daleko. Se slovy: "Dejte si klidně pivo, já dopiju štamprličku a vyjedem", jsme šťastně usedly a to pivko si daly. Na nádraží nám zamával a na dvou kolech odpálil směrem k Podhr. Lhotce. Za chvíli jsme seděly ve vlaku a ujížděly směrem k domovu. Na tvářích nám zářil unavený, ale spokojený úsměv.....