Do Polabí 2019 pt. 1

25.9.2019

Do roka a do dne tedy neuplynulo, ale snad osud tomu chtěl, že jsme se vypravili na náš tradiční cykločundr do míst (částečně), která mám ještě v paměti z loňska, kdy jsem v Polabí byli na zájezdu „s učitelkami“. Prostě to navrhl Marek, nicméně vše jsem neabsolvovali úplně dokonale přes kopírák, už jen z důvodu, že nespíme na nějakém internátu, ale pěkně pod širákem (ono počasí to vcelku umožnilo, kdo se má navíc na tři noci tahat se stanem).

Ano, pracovní i jiné vytížení nám tentokrát nedovolilo vybrat si delší časový úsek, takže jsme vyrazili na spíše prodloužený víkend.

Naštěstí Kolín, kde začínáme je od nás cca 2 hodiny jízdy vlakem, takže i když vyjíždíme po poledni, ještě nějaký čas máme na prozkoumání polabského kdysi královského města. Nicméně zas tak moc se nehodláme zdržovat, už proto, že oba Kolín tak trošku známe z minula. Jediným cílem je zdejší skvostný kostel sv. Bartoloměje. Donedávna byl v opravě, takže vlastně nepřístupný, loni nebyl na prohlídku čas. Prohlídka ovšem začíná v celou hodinu, takže dobu před strávíme částečně procházkou po blízkém okolí, částečně (více) pobytem v doporučené blízké stylové hospodě Stoleté. Nevím čím to je, v historických lokálech sedáme na místo kde sedávali významné osoby. V Litomyšli na místě J. K. Tyla, tady pro změnu sedím pod svým jmenovcem Mikolášem.

Prohlídka kostela je za nějakých 40 (nebo 50? Kč), zrovna si to přesně nepamatuju, ale není to podstatné. Kostel sv. Bartoloměje v Kolíně sice nedosahuje velkoleposti dómu v jiném Kolíně, ale uvědomme si že Rýn je daleko významnější veletok i ten tamní Kolín je o něco větší město než ten náš český. Kostel vznikl po polovině 13. století, ale protože v roce 1349 ho zachvátil požár, začala průběžná výstavba až novostavba. Původní zdi kostela byly zvýšeny a vlastně z něj vznikl dnešní presbytář. Na stavbě se podílel i Petr Parléř se svou firmou (tehdy se říkalo stavební huť). Možná i to je důvod, proč na jedné zdi objevíme bustu Karla IV. Nápadně podobnou té co je ve sv. Vítu.

Následující staletí samozřejmě přidával na vzhledu kostel tu renesanci, tu baroko, takže do „původní“ gotické podoby pomohla vrátit rekonstrukce Josefe Mockera.

Prohlídka trvá zhruba hodinu a byla nás početná výprava tří zájemců, takže kostel byl celkem nenarvaný. Bohužel v interiéru je zapovězeno fotit, takže i když se průvodkyně občas tvářila, že nic nepostřehla, tvrdila, že jsme fotili až až (asi 5 obrázků použitelných).

Po prohlídce vyprahlo, takže ještě se vracíme do stoleté resturace k závlaze před odjezdem.

To se musí na druhou stranu Labe. Ovšem přeci jen nejdeme přímo, ale ještě kousek touto stranou města. A protože se přechází nad kolejemi, mají k tomu vybudovanou takovou zajímavě šroubovitou konstrukci, která překonává rozdílné výšky terénu k labské lávce.

Na výběžku Kmochova ostrova mají kolíňané minirozhlednu, na další hlavní břeh pak vede vznosná konstrukce zavěšené lávky. V parčíku jsou k vidění sochy Pojarových medvídků a pak už cyklostezkou opouštíme Kolín definitivně.

I přes relativně pokročilý čas je odpoledne pořád dosti horko, a protože zas nic důležitého nás ani netlačí nepohrdneme zastávkou u nějakého pískáče čili bagru. Okolo Labe je takových vodních ploch víc než dost. Loni jsme našli příjemné koupání v blízkém Hradištku, tentokrát popojedeme kousek dál přes Veltruby, místní pískáč je hned u cesty. Kola jen tak položíme a do vody a zpět, hlavní důvod je samozřejmě jen to fyzické osvěžení. Cyklostezka pokračuje přes Velký Osek souběžně se silnicí 125, za Osekem se jen přesune na opačnou stranu (ze západu na východ). Podjíždí těleso dálnici D11 a jsme v Libici nad Cidlinou. Vesnice je svázaná s památkou na rod Slavníkovců, kteří tu měli svoje hradiště. Jak známo, mimo faktu že z rodu pocházel sv. Vojtěch, je asi největší událostí vyvraždění velké části mocného rodu v roce 995. Akce se sice odehrála za panování knížete Boleslava I., ale aby nepadlo podezření a panovnickou rodinu, hubiteli byli Vršovci (kterým se pak říkalo proradní). Ti si ale moc zásluh neužili, snad aby se příliš nevzmohli, upadli v nemilost. Ovšem ti zřejmě poučeni dovedně kličkovali a takový Mutina byl dokonce i pobočníkem Břetislava II. K masivnímu vraždění rozsáhlého rodu došlo až v r. 1108 a 1114, ale i zbylí Vršovci se dostali k zajímavým úřadům ještě v průběhu 12. století. To jsme ale odbočili poněkud dál. Na hradišti, nebo tedy zbytku jsou vyznačeny kamenné základy části sídla, paláce a kostela. Areál zdobí sousoší sv. Vojtěcha a sv. Radima od Marie a Vojtěcha Adamcových.

Tím jsme nakoukli do úsvitu dějin českého státu a pokračujeme podle Cidliny zpět k Labi. Nemohli jsme nenavštívit příjemnou výletní hospodu Cidlina u soutoku. Vzhledem k počtu návštěv (potřetí) se už můžu nazývat i štamgastem a to nebylo naposled.

Po pravém břehu Labe pokračuje cyklostezka do Poděbrad a protože je už přeci jen pokročilejší podvečer, už toho k návštěvě moc nebude. Takže nakoukneme do zámeckého nádvoří, kde mají srdeční výstavu (v Poděbradech se léčí srdeční komplikace), neopomeneme i místní pivovárek. To už se natolik setmělo, takže nezbývá hledat nějaké nocležiště. S oblibou vyhledáváme nějaká hřiště, vzpomínám si, že jedno je v blízkém parku na druhé straně řeky u restaurace a penzionu Obora. Skutečně. Hřiště se zdá v pohodě, byť se jedna část zrovna zavlažuje. Ovšem nedlouho po zalehnutí se projeví, že na hřišti je moderní technika. Zničeho nic se spustí vodotrysk nedaleko našeho ležení. Nezbývá než se ukrýt za zábradlím na horším terén z dosahu stříkaček.

 

26.7.2019

Ráno tedy zůstáváme na hřišti o něco déle, doufaje, že dosušíme poněkud navlhlé spacáky nebo karimatky. Naštěstí podle všeho bude teplo až horka, a něco snad doschne i cestou.

Proti všem zvyklostem ale první kroky (tedy metry) nesměřují někam do kavárny, bistra či hospody, ale na hřbitov. No on to taky není lecjaký hřbitov. Vlastně jsem v mapě objevil značku židovského hřbitova. Ten je ale jen částí většího městského. Ne často se stává, aby bylo místo posledního odpočinku prohlášeno za památku. Ale v Poděbradech se velký hřbitov stavěl spolu s lázněmi, takže tento vyprojektoval Josef Fanta. Zdi u významných hrobů doplňují sgrafita a medailony Františka Bílka. Svůj odpočinek tu našli i zajímavé osobnosti. Jen namátkou Jan Hellich, zakladatel místního muzea, historik umění Vojtěch Birnbaum, spisovatelé Jan Zábrana a Bohumil Říha.

Tímto máme z velké části splněno, kratší zastávka u Havířského kostelíku. Na místě bylo v 15. století popraveno několik vzbouřených horníků z Kutné Hory, kostelík vznikl v dalším století, obnoven koncem 19. století.

Vyrážíme tentokrát po levém břehu k dalšímu městu s památkami. Nymburk. Ten se chlubí řadou hradeb s věžemi na břehu Labe. Tam jen musíme přelézt přes lávku nad zdymadlem a kolem elektrárny. Nakonec i to jsou významné technické stavby. Opevnění bývá často využíváno filmaři, ač jde vlastně jen o zlomek původní fortifikace. Nymburk hrdě vzpomíná, že se v něm před svatbou ukrývala Eliška Přemyslovna. Méně hrdě na dvě vyplenění za 30tileté války, kdy město zplundrovali Švédové a po té ještě Sasové. Pohroma byla prý tak hrozná, že přežilo jen 30 původních obyvatel.

I z toho důvodu se prý neotvírají severní dveře kostel sv. Jiljí. Těmi dovnitř vtrhli žoldáci a pobili zde ukryté obyvatele.

Mimo kostela stojí (minimálně) za zmínku skvostná vodárenská věž z období secese. Bohužel nepřístupná z hygienických důvodů. Zajímavou památkou je za skleněnou výlohou schovaný základ pravěké mohyly. Protože pátek je pracovní den, je otevřeno na radnici z roku 1526 i sklepení, kde je malá expozice o historii města. Další vykopávkou v pravém slova smyslu je přízemí s pecemi renesanční sladovny, která se dá zhlédnout v nové přístavbě radnice v ulici U Staré sladovny. Nymburky byl vyplněn a pobořen tak dokonale, že když archeologové narazili na zvláštní zařízení, nikdo nevěděl, co to vlastně vykopali, až přizvaní odborníci odhalili účel celého zařízení.

Na opačný břeh jsme původně chtěli použít přívoz (nahradil zbořenou lávku), ale převozníci šli na oběd, takže půl hodiny čekat nehodláme a po blízkém mostě se vracíme na levý břeh k další jízdě. Nenápadně míjíme pivovar, kde dělal sládka otec Bohumila Hrabala (a dnes vaří Postřižinské pivo).

Kolem Labe se nebudeme pohybovat sice celý den, ale první metry spíše kilometry věnujeme blíže k veletoku po doporučených cyklotrasách z íčka od obsluhy.

Směr do kraje Bohumila Hrabal, tedy Kerska a okolního lesa. K velké škodě míjíme podle fasády půvabnou hospodu na okraji Pístů, nicméně k povzbuzení naší žízně si dopřejeme náhled na písečný přesyp na druhé straně obce, který vskutku může působit jako miniatura pouštní krajiny. Naštěstí další ukazatel cesty směřuje k jezeru Sadská, kde je k dispozici jak přírodní koupání tak otevřený stánek k drobnému občerstvení.

To větší si už užijeme vskutku stylově, tedy v centru Kerska. Loni se nám osvědčila hospoda u pramene sv. Josefa, kde jsme si dávali jelena se šípkovou. Šípkovou dělají i ve všední den, maso je ale obyčejné hovězí, zvěřina se koná pouze o víkendech.

Po skvělém obědu se stavíme i v galerii lesního ateliéru Kuba, kde můžeme dokonce zahlédnout i pracujícího umělce.

Abysme vyhověli celému pamětihodnotnému místu nesmíme vynechat i slavnou hájenku. Ta ale s tou původní, kterou známe z filmu Slavnosti sněženek už nemá mnoho společného. Sice malá budova s místnosti, kterou známe jako dějiště hostiny zůstává skoro v původním stavu, přibylo několik přístaveb, které z hospůdky udělaly daleko větší zařízení.

Dále se tedy od Labe odchýlíme více, směrem k silnici 611, jak místní říkají nahoru, ono je to asi 0,5 m do kopce, dále ale zamíříme do kopce většího. Zprvu je to lesem polní cestou celkem v pohodě, ale v závěru kýženého cíle slézáme z kola, je to celkem do návrší, ale hlavně pěšinou. Žlutá TZ nás vede 233 m vysoký kopec Břístevská hůra. Ono těch 33 m je zhruba rozdíl oproti okolní krajině. Na vršku stojí vcelku pozoruhodná zřícenina kaple z roku 1714 zasvěcená Povýšení Sv. Kříže. Kaple byla třikrát zasažena požárem, takž po tom posledním (1878) asi místní usoudili, že věčné opravování nemá smysl, nicméně pozůstatky zdiva jsou dosti rozsáhlé, kaple byla spíše kostelíkem a působí značně romanticky.

Kopec je pojmenován po blízké obci Bříství. Tam pro změnu mají vcelku starobylý kostel Nalezení Sv. Kříže (názvy kostela a kaple asi nejsou zvoleny náhodně). Ten má snad románský původ, zvenku je ale spíše gotický a interiér (kam nebylo vidět) bude už nejspíš barokní.

Je obzvlášť horko, tak i vítáme malý stánek na křižovatce ve Starém Vestci, kde si ale dáme jen vychlazený radler na stojáka, k delšímu zasednutí využijeme až stylovou hospodu naproti Polabskému skanzenu v Přerově nad Labem.

To už jsme na dohled k Čelákovicím. Tentokrát doufám, že nepíchnu jako loni. Město je poněkud panelákovité, nicméně částečně zachovaná sgrafita prozradí objekt tvrze, která slouží i jako sídlo muzea.

Po moderní lávce přejíždíme na druhý břeh (levý) Labe. Osada je známá jako Kárany a z větší části ji tvoří rodinné domy. V blízkých lesích se dá nalézt zajímavá soustava vodních zdrojů (ono to asi bude dosti nepřístupné). Po Želivce jde o druhý nejvýznamnější zásobník pitné vody pro Prahu. Jde o systém čerpání z několika stovek studní. Ty jsou z velká části napájeny přes štěrkopísky vodou z Jizery, která se v blízkosti vlévá do Labe. Usazeniny vlastně tvoří přírodní filtr. Zajímavou funkcí zdejší soustavy je i skutečnost, že se tu i praktikuje tlakové vhánění vody do podloží při větších průtocích, čímž se vytváří zásoby na sušší období. Vodu neodebírá jen Praha, ale i další obce Středočeského kraje.

Možná odtud bere vodu i sousední Stará Boleslav. Do středu severní části dvojměstí se projíždí opět poměrně rozsáhlou záplavou rodinných domů, až vlastně samotné okolí náměstí obklopují vyšší budovy. Tou největší je samozřejmě barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie. Kostel je ale v současnosti v opravě, takže průčelí zakrývá lešení. V chrámu se uchovává tepaný obraz Madony, Paladium země České. Podle pověsti obraz dostala sv. Ludmila od Cyrila a Metoděje, ve skutečnosti jde ale o pozdněgotickou práci z 15. století.

Na náměstí nemůže chybět socha sv. Václava, za povšimnutí ale stojí i místní radnice.

Gotická brána jižně od náměstí naznačuje místo původního hradu. V areálu stával kostel sv. Kosmy a sv. Damiána. Tam mělo dojít ke knížecí vraždě Bratr. Boleslav se prý vraždy nezúčastnil, snad i Václava chtěl jen nechat vystrašit, ale ozbrojenci byli zřejmě příliš horliví a navíc Václav byl údajně celkem schopný bojovník, takže potyčka si přerostla v násilný konec.

Současný kostel sv. Václava je v místech předchozí stavby, která je snad do baziliky začleněna. Se stavbou se začalo za vlády Břetislva I. V roce 1039, na kostele se ale dále pracovalo ve 12. století, za Karla IV., i v následujících dobách. Kostel utrpěl za 30tielté války, velkou opravou prošel v roce 1929 (tisícileté výročí smrti), opravuje se i v současnosti.

To už jsme na břehu Labe, přejíždíme přes řeku pod zámek, kde často pobýval poslední český král (i rakouský císař) Karel. Už se blíží večer, tak jen mineme zaplněné náměstí (vyhrává nějaká kapela). Abychom nespali přímo u řeky, projíždíme k sousedním Dřevčicím. K velké radosti je tu pěkné fotbalové hřiště. Místní prý zrovna už fotbalu moc neholdují, ale součástí stadionu je i hospůdka u tribunky a Plzeň za 35,- nemá chybu.

 

 Pt. 2