Do Pekla, ale ne za čerty, nýbrž za bledulema...

Protože jsem před týdnem dostala avízo od syna, že jsou v Pekle už rozkvetlé bledule a že tam bylo o víkendu lidí jako na Václaváku, tak jsem se rozhodla okamžitě, že tam musím zavítat. Při poslední návštěvě bylo bledulí málo a tak jsem si chtěla zase projít tím nádherným pekelským údolím, nasávat do sebe úžasnou atmosféru klidu, zpěvu ptáčků a též okolní krásné pralesní přírody. Neboť to tam je, když vstoupíte do tohoto údolí, jako v pralese.

Skály vroubí jeho okraj, protéká jím robečský potok, tu širší, tu užší, a taky více či méně naplněný, podle toho, jak byly hojné dešťové kapky, které padaly z oblohy na ten přírodní ráj a přičinily se o větší průtok. A když pak vidíte „placky“ rozkvetlých bledulí, tak to je vyloženě pastva pro oči.

A tak jsem zverbovala kamarádku, nabalily si sebou svačinu, pití a mého psa a vydaly se na vlak. Z Teplic jsme přestupovali v Ústí n. Labem, (zas budu psát měkké i, kvůli mužskému pohlaví mého psa) pak v České Lípě a nastoupili na osobák do Zahrádek. A to jsme již viděli cestou, že nebudeme sami, kdo toto pekelské údolí chce navštívit. Lidí bylo vyloženě mraky, i sem tam nějaký ten pejsek někoho doprovázel, což nenechalo v klidu toho mého, neboť se chtěl hned skamarádit…

V Zahrádkách jsme vystoupili a to byl ale nepřehledný zástup lidí, co se vyvalil doslova z vlaku. To jsme zírali a s tím jsme ani nepočítali, i když víkend byl, ale myslela jsem si, že to už nebude takové jako před týdnem, kdy mě informoval o bledulích syn. Zrovna radost jsme neměli z takové velké účasti, ale co se dalo dělat…A tak jsme šli, někdy se i druhým vyhýbali, protože jsem pro moje zastavování se na focení a držení psa v jedné ruce, měla docela potíže. Je to rarach, ještě puberťák, nechce, aby ho držel druhý za vodítko, myslí si, že ho tomu druhému nechávám na věčné časy. A tak má strach, jak zjistí, že ho chci předat do jiných rukou. To mě začne objímat předníma packama vší silou kolem nohy a nechce mě pustit. Je to zkrátka závislák.

A tak jsme pomalu pokračovali kolem kozí farmy, kde jsem si chtěla koupit kozí sýr, ale pozdě jsem si vzpomněla, paní už zamkla branku u Zahrádky po zákaznících a já se tam nedoslala. No nic, snad jsem zas o tolik nepřišla. Ale domácí výrobek je přece jen domácí výrobek, pro mě lepší, i když se dá na farmářských trzích koupit lecos, ale jsem trochu nedůvěřivá.

A tak jsme pokračovali dál k sestupu do obce Karba. Zjistila jsem, že roubenka, která tam stála na okraji, byla již nahozená omítkou, což nebylo ono. Pomalu jsme sestupovali níž a níž, až se nám už objevila skála s další roubenkou a kapličkou u ní. Nezapomenutelný pohled ze schodů, když sestupujete dolů, takže fotoaparát měl co dělat, ale i jiných lidí. Sestoupili jsme úplně dolů, udělala jsem si pár snímků a pokračovali jsme k mostu do pekelského údolí. Zelo to tam novotou, bylo vidět, že si tu hezky zapracovali příslušní pracovníci, aby toto údolí zkrášlili a lépe ho zpřístupnili návštěvníkům. Protože leckdy se tu nedalo ani projít pro nadměrné množství meandrujícího potoka a museli jsme se také i vrátit. Už jsem to zažila vícekráte. Už jsme tu na okraji zaznamenaly pár bledulí, rozložitých do nepravidelných tvarů, ale to byla jen taková předzvěst. To hlavní nás teprve čekalo…

Za můstkem jsme vstoupili již podél robečského potoka po opraveném chodníčku z prken a podél skal do hloubi pekelského údolí. Jen škoda, že to tu bylo vskutku jak na „Václaváku“. Lidí mraky, což moc nepřidá k vychutnávání toho krásného okamžiku, procházet tímto údolím a vstřebávat do sebe tu nádheru okolí, která tu všude okolo Vás je. Tady jsme museli jít jeden za druhým, abychom nezdržovali provoz, a nestačilo moc času na delší porozhlédnutí se okolo sebe. Neboť je tu co pozorovat…tu vysokou skálu s převisem, různě zbarvenou lišejníky a nad ní jakoby zázrakem vrostlé stromy svými kořeny, že se tomu až člověk divil, jak tam mohou nalézt živinu pro svůj růst. Tu zase za potokem spousta bledulí a v roští, které brání i lepší prohlídce a jejich nafocení. A další skály naproti…Všude meandrující voda robečského potoka, takže se tam vstoupit nedá, leda byste s tím již počítali a vzali si sebou rybářské holiny, ani nevím jejich správný název. Ale kdoví, jestli by Vás ještě nakonec nepohltilo bahno a neslehla se po Vás zem…

Zkrátka mrkněte na fotky a sami uvidíte, jakou to krásou jsme tady procházeli. Ale rozhodně je lepší, když je menší počet lidí na vychutnání tohoto přírodního zázraku. Musím dodat, že ač jsem tu byla již mnohokráte, počet ani nedovedu odhadnout, tak jsem tolik bledulí najednou kvést ještě neviděla. Bylo to úžasné a ani to nejde vše pojmout fotoaparátem. Byly zkrátka všude okolo nás, čím hlouběji jsme šli dál směrem k České Lípě, tím více se jich objevovalo na různých místech, některé trochu zblízka, jiné jsme viděli až dál od cesty…Byla to neskutečná krása…

Ke cti pracovníků musím dodat, že tu odvedli velký kus práce, tolik chodníčků, kterých je nově zhotoveno a po kterých není obava, že se zaboříte do bláta a můžete směle pokračovat až skoro pro nás na konečnou ke Skautské skále, od které jsme si to zamířili k českolipskému nádraží. Pocit z návštěvy této oblasti jsme měli krásný, jen nebýt tolik národa…

Ale protože jsme přehlédli červenou značku přes silnici a pokračovali stále dál po ní, tak jsme se dostali k nějaké fabrice, což v nás zanechávalo obavy, že jsme zbloudili. Tak jsme zamířili k vrátnici, abychom se informovali o směru k nádraží. Museli jsme se vrátit zpět k místu, kde jsme z lesní tišiny vyšli na silnici a přes ni byla další červená značka a tu jsme přehlédli. Za námi další parta taky nevěděla kudy jít, a tak se s námi svezla a to jsme již mířili správně k českolipskému nádraží.

Naproti nám jel syn, se kterým jsem se před tím domluvila, že nás bude čekat u nádraží. Měli jsme dost velkou časovou rezervu a tak jsme si ještě popovídali na lavičkách u nádraží, než nám jel náš vlak.

Nasedli jsme, přestoupili zase v Ústí a do Teplic jsme dorazili okolo 17 hodiny, ještě domů trolejí a v půl šesté jsme byli už definitivně doma. Uondaní na nejvyšší míru, ale spokojení, že jsme si nenechali ujít tu bledulovou nádheru v Pekle, byť jsme tam žádného čerta nepotkali…