Dneboh - Drábské světničky - Studený průchod - zřícenina Píčova statku a nenalezená Klamorna, rozhledna Dneboh

Vracíme se z turisticko - rozhlednové dovolené, jejíž větší část jsme prožili v Jizerských horách. Projíždíme těsně pod Drábskými světničkami. To je moje srdeční záležitost, Ota zde ještě nebyl, takže je o důvod víc udělat si zde ještě kratší výlet.

Parkujeme na parkovišti Dneboh - Kavčina na okraji lesa, těsně pod skalami. Není to moc velké parkoviště, ale i v týdnu mimo sezonu tam bylo otevřené občerstvení.

Po modré stoupáme do skal. Po letech se mi výstup z této strany zdál nejhezčí. Po půl kilometru jsme u vstupu do Drábských světniček, bývalého hradu. Před lety jsme zde platili, nyní už je vstup zase volný. Jen dřevěná bouda zde zbyla. Když Otu okolo ní ženu do vysokých schodů, zkouší mne přesvědčit, že musí vést i pohodlnější cesta. Nakonec podlehne nátlaku a bez nadšení stoupá. Ale už po pár stupních je vše jinak a spokojeně se rozhlíží. Pozoruje zajímavá skaliska s nádhernými a dalekými výhledy, průhledy do původních skalních místností. Já to tu znám, ale také jsem nadšená.

Hrad vznikl zhruba ve 2. třetině 13. století, kdy taková území obsazovali hradišťští cisterciáci. Byl postaven na sedmi skalních sloupech, které se tyčí do výše 86 – 141 metrů nad údolím a které oddělují od sebe úzké pukliny. Ty byly překlenuty mostky. Ve výši 15 - 40 metrů od vstupu se zachovalo zhruba dvacet ve skalách vytesaných místností, které měly různé funkce. Největší místností hradu je kaple s tesaným oltářem. Jsou vidět zbytky vytesaných chodeb, základy mostních konstrukcí i tesaný žlab pro ukotvení dřevěné palisády. Dominantou hradu byla u vstupu roubená věž, do které se vstupovalo po visutém nebo padacím mostě. Zpočátku hrad střežil klášterní území i část důležité pojizerské stezky.
Podle archeologických nálezů se hrad využíval až do 14. století, v 15. století byl pravděpodobně obnoven během husitských válek. Prostory využívaly v 16. a 17. století i členové jednoty bratrské a utrakvističtí kněží. Dřívější prostory bývaly větší. Část byla zničena při těžběpískovcových kvádrů.

Dnešní vstup v místech skalní průrvy byl vybudován pravděpodobně r. 1830, ve 20. letech 20. století byly schody rozšířeny KČT. Část vrcholových partií umožňuje soustava žebříků a mostů. Do světniček je povolen vstup pouze ve dne v době od 1. dubna do 31. října. Nedoporučuje se vstupovat za nepříznivého počasí.

Po prohlídce Drábských světniček jsme měli v plánu projít celou 9 km dlouhou okružní naučnou stezku Příhrazskými skalami. Na trase by mělo být otevřené občerstvení na parkovišti Na Krásné vyhlídce. Jenže jsme si uvědomili, zda v říjnu při pondělku bude otevřené. Nám v autě jídlo docházelo, s sebou jsme si nevzali nic.
Zvolili jsme tedy zkrácenou trasu. Po červené turistické trase, na které bylo víc vyhlídek, jsme došli do soutěsky Studený průchod. Je dlouhá přibližně 125 metrů, okolní skály jsou až 15 metrů vysoké. I v těch největších vedrech tam není víc jak 10° C. Je to tedy zajímavý zdejší přírodní úkaz. Navíc právě k této soutěsce se váže jedna moje vzpomínka. Je to už drahně let. Můj dnes 35 letý syn byl tehdy dítko školou povinné a stejně jako já se bál hadů. Bylo po dešti a právě zde na zemi ležela ztuhlá užovka. Na zmiji to nevypadalo, ale kdo ví. Stáli jsme nad ní docela dlouho. Bylo nám jí líto. Možná, že ji sem déšť spláchnul. Bylo nám jasné, že sama se ven nedostane. Syn odmítal dělat hrdinu, ale neopustil mne. Nakonec já ji opatrně vzala mezi dva prsty a nesla v natažené ruce před sebou. Očima jsem ji hypnotizovala. Kdyby se jen nepatrně pohnula, pustila bych ji a utekla - jen nevím kam. Naštěstí pro obě to dobře dopadlo. Za soutěskou jsem ji položila na sluníčku na kámen a raději jsme rychle odešli. Zda to přežila to už nevíme.

Ale teď už k našemu výletu. Soutěskou jsme se hned vrátili, ale jen kousek a po neznačené cestě odbočili vlevo. Měli bychom se tak dostat okolo kříže, který je ve skále vytesaný, opět na naučnou stezku, která vede souběžně s červenou turistickou trasou zpátky. Cesta zpočátku široká a podle mapy rovná se začala skoro ztrácet a různě klikatit, že jsme už měli obavy, zda dojdeme na místo určené. Za chvilku jsme však červenou uviděli. Chtěli jsme po ní dojít až ke zřícenině hradu Klamorna, kde jsem snad nikdy nebyla. Ale tento úsek byl nějaký zakletý. Po jediné nenápadné cestičce jsme se dostali ke zřícenině nějakého staveni. Červená se nám opět někde ztratila, tablet jsem s sebou, abych si upřesnila naše místo. Prohlédli jsme si tedy jen zříceninu, jak jsme později zjistili Píčova statku. Jsou zde rozsáhlé kamenné základy, zbytky zdí, v pískovcovém podloží vytesané sklepy. Byla to jedna z nevětších usedlostí v tomto kraji, která byla vybudována r. 1554, tehdy byl známý pod názvem samota Hrada. Od r. 1716 patřil rodině Píčů - v té době dosáhl největšího rozkvětu. Nejvíce je proslavil chov koní. Často sem jezdila i hrabata z nedalekého Mnichova Hradiště. R. 1948 byly však obyvatelé označeni za kulaky, vyhnáni a uvězněni, statek zůstal opuštěn a byl rozebírán a použit jako levný stavební materiál. Překvapivě až do 90. let 20. století tu stávala bývalá sušárna ovoce, malá dřevěná chaloupka, které se říkalo Perníková chaloupka. Bohužel byla úmyslně zapálena.

Motali jsme se tam dost dlouho, ale nenašli jsme ani červenou, natož rozcestník. Nakonec jsme došli k názoru, že jsem to spletla, že tu nic jiného není. Byli jsme trochu zklamaní, ale co se dá dělat. Až později na mapě jsme zjistili, že Klamorna je o asi 200 metrů dál. Jsou to zbytky prehistorického hradiště z doby kolem roku 3 - 5 tisíc př. n. l. Osídlení bylo ukončeno cca ve 3. století př. n. l.. Ve 2. polovině 13. století se stala Klamorna stejně jako  Drábské světničky součástí pevnostní soustavy. Podle archelogických nálezů zde bylo osídlení ještě v 15. století. Jsou zde vidět prehistorické charvátské valy, ve skále vysekaná cisterna a 4 světničky, některé s kamennými stoly a se zbytky přitesaného okna.

Tak snad někdy příště to vyjde. Krásné výhledy nám náladu hned vylepšili, i červenou jsme našli a okolo Drábských světniček jsme za chvíli došli na parkoviště. Tam nás čekalo milé překvapení - otevřený kiosek. Ota dává klobásu, já zapečenou bagetu. Oba jsme si pochutnali, zahnali hlad a spokojeně jsme odjeli o kousek dál do obce Dneboh, kde na křižovatce silnic ve sportovním areálu je rozhledna. Areál sice vypadal zavřený, ale na sousední dětské hřiště je vstup volný a z něho se nechá k rozhledně projít.

Dříve zde stávala trafostanice, jenže se nepoužívala, a tak ji r. 2011 přestavěli na vyhlídkovou věž. Ve vnitřních prostorách mázázemí místní Sbor dobrovolných hasičů. Věž je 11 metrů vysoká, je volně přístupná. Jen vstup nahoru je trochu krkolomný po lehce pošramocených skládacích schodech. Když se schody narovnají, musí se opatrně opřít a honem zatížit a pak už to jde dobře. Při sestupu musí první seskočit, podepřít a ostatním podržet. I když je rozhledna nízká, je z ní poměrně dobře vidět - samozřejmě nejvíc na obec Dneboh a Drábské světničky, ale i na Bezděz nebo Ještěd.

Dneboh - Drábské světničky - Studený průchod - zřícenina Píčova statku a nenalezená Klamorna, rozhledna Dneboh na mapě