DAČICE 2022 - 6.Procházka Jemnicí

Od hradu Landštejna nás po obědě autobusek odvezl do Slavonic, kde nás na „autobusovém nádraží“ čekal přestup na jiný spoj. To nádraží jsem vložil do uvozovek z toho důvodu, že zde chybí jak čekárna, tak i kamrlík s WC. A právě toho mi v tu chvíli bylo víc jak třeba: poobědní pivečko se mi totiž v bříšku nějak rozleželo a - poněvadž si pivo člověk nekupuje, ale pouze pronajímá - chtělo fryško ven! Nebylo to poprvé, kdy jsem děkoval nebesům za to, že jsem chlap – naštěstí stačilo odběhnout na okraj zahrady ke staré zdi a zahrát si na pejska.

 

Pak už jsme spolu s ženou nastoupili do busu mířícího do Jemnice. Až do letošního roku pro mne bylo tohle menší město pouze bodem na mapě, známé příběhem z Petiškovy knihy pověstí o hradech, zámcích a městech. Spisovatel v ní i popsal jemnický pobyt královny Elišky a událost, kvůli níž se v tomto městě už od středověku každoročně pořádá slavnost zvaná Barchan.

 

Nejprve jsme projížděli plošší krajinou česko-rakouského příhraničí, kde nás zaujala obec Písečné s krásně opraveným věžičkovým zámkem, pak se naše trasa stočila do vnitrozemí. Minuli jsme dědinku s pozoruhodným názvem Marketa a téměř po hodině jízdy byla poněkud fádní krajina jižní části Vysočiny narušena větším lidským sídlem, z něhož vysoká bělostná věž kostela sv.Stanislava s červenou čepicí dodaleka zářila jak ten příslovečný mořský maják.

 

První zajímavostí, kterou jsme po našem příjezdu do města a vystoupení z busu uviděli, byl rozsáhlý zámecký park, nacházející se hned za autobusovým nádražím.

 

Je největším jemnickým městským sadem a dosahuje rozlohy 21 hektarů. Zmiňován je již roku 1665. Za vlády hraběte Dauna byla tehdejší zahrada upravena, poté obehnána kamennou zdí, byly vystavěny skleníky a vznikl nynější spodní rybník, jenž byl tehdy nazýván „zahradním.“ Směrem na východ park dosahoval až k dnešnímu podniku Jemča.

Tehdy ještě žádná silnice oddělující zámek od parku neexistovala a libosad byl volně přístupný. Horní rybník byl zbudován roku 1815 a nová cesta z města k zahradnímu rybníku se začala stavět o dva roky později. V době, kdy byl majitelem zámku hrabě Stadion, došlo k rozšíření parku a zároveň v něm vznikla síť romantických chodníčků. Úprav a rozšíření se dočkaly také barokní zámecké skleníky. Na konci 19.století bylo u dolního rybníka vystavěno alpinum se zaklenutou zděnou bránou, pod jejíž oblouk byla umístěna skulptura Panny Marie v životní velikosti. Park byl tehdy rozšířen až k silnici a ohrazen zdí.

Před vypuknutím druhé světové války tehdejší prvorepubliková armáda v parku zbudovala betonové objekty. Horní část parku nacházející se na terase před zámkem byla zrušena, zalita asfaltem a vzniklý prostor sloužil jako vojenské cvičiště. (Úprava tohoto parkového parteru do původního stavu proběhla až koncem dvacátého století.)

 

Mezi nejstarší stromy v parku patří buk červenolistý, kterému se přezdívá „Buk lásky.“ To proto, že pod ním na lavičce sedávali (a dodnes usedají) milenci doufající, že památný strom jejich sladký vztah navěky ochrání.

 

Podle povídky Jana Vrby se nesmělý zámecký komorník Johan beznadějně zamiloval do služtičky Margarety, ale kvůli své nešťastné povaze nedokázal dát dívce své city najevo. Pan hrabě proto Johanovi doporučil, aby ji navečer pozval na rendez-vous k buku, a tam se prý ukáže.

Zvědavý feudál neodolal, by se nezhostil role špióna a schovaný za nejbližším stromem za šera sledoval, jak setkání komorníka se služkou dopadne.

Jenže milému Johanovi se zasukoval jazyk, koktal a nedokázal se před dívkou smysluplně vyjádřit. A to už se pan hrabě naštval, vystoupil zpoza úkrytu a zařval: „Johan – oni jsou takový nekňuba, že jim ani ten buk nepomůže!“

 

Naštěstí se pak do věci vložila sama Margareta a zanedlouho se na zámku slavila svatba…

 

Tento buk červenolistý se Léta Páně 2013 probojoval do finále ankety Strom roku a obsadil v ní čestné desáté místo!

 

My si z parku prošli jen tu část rozkládající se okolo vodní hladiny rybníka „Dolní park“ a poté už přes silnici zamířili k zámeckému objektu, před nímž se nacházela parčíkově upravená terasa ozdobená i kašnou.

 

Mohutná dvoupatrová čtyřkřídlá zámecká budova se vypíná z návrší na okraji historického jádra města. Už pohled na její fasádu naznačil, že v celkem nedávné minulosti zažila krušné chvíle, ale na celkové opravě se postupně pracuje. Jenže chybí penízky: ještě před nedávnem byla částka na rekonstrukci odhadnuta na půl miliardy korun, což dnes – po vpádu ruského agresora na Ukrajinu a problémy s dodávkami energií – samozřejmě neplatí a částka musela být navýšena. Městu, jemuž se zámek zpět do vlastnictví vrátil roku 2018, na opravy finance stačit nebudou. Snad pomůže spolupráce s Národním památkovým ústavem v Telči a ten poradí, kde vzít potřebný obolus k dokončení celkové rekonstrukce, aby pak mohl být zámek celičký zpřístupněn veřejnosti.

 

Prozatím byly vyměněny střešní krovy a opraveny stropy poničené dřevomorkou. Obnovy se dočkaly rovněž některé přízemní sály využívané k různým výstavám. Terasa parku před zámkem prošla revitalizací a byly zde obnoveny cestičky, květinové záhony a fontána tvaru bazénku. Naplánována je i obnova Loveckého salonu, jenž by se v budoucnu mohl využívat jako obřadní síň a finišuje se s opravou střechy.

V již zrekonstruovaném přízemí zámku jsou umístěny expozice o historii města, fotografie a jiné zajímavosti. V letní sezóně se konají komentované prohlídky zámeckých interiérů, v nichž se někde dochovaly zdobené stropy, dřevěné obložení, malby a monumentální schodiště. Možná se budete divit, ale původní mobiliář se z velké části zachoval. Jenže jej neuvídíte tady v Jemnici - byl totiž převezen na další moravské zámky. Knihovna se sedm a půl tisícem svazků byla uložena do olomoucké univerzitní knihovny.

 

Prohlídky se konají přes sezónu denně v době od 9 – 16 hod, kromě – a tady, prosím, pozor! - úterka, který je na rozdíl od zažité praxe všude jinde na jemnickém zámku zavíracím dnem.

Což jsem samozřejmě nevěděli a museli se spokojit s prohlídkou parkové terasy a exteriérů objektu. Zaujalo zejména hlavní průčelí s rizalitem a předsunutou terasou s balkónem, zkrášlenou na bocích několika barokními skulpturami.

 

Jemnický zámek vznikl přestavbou zeměpanského gotického hradu, který zde na ostrohu nad Želetavkou nechal roku 1227 jako ochranu proti Rakousku zbudovat Přemysl I. Hrad je roku 1295 zmiňován jako úřad královského purkrabího v Jemnici. Prý na něm pobývala i Eliška Přemyslovna a dala vzniknout známé slavnosti Barchan, v Jemnici pravidelně konané od poloviny 14.století až dodnes. Hrad byl v majetku krále do roku 1530, poté přešel do vlastnictví šlechty – pánů z Lomnice.

Syn Jindřicha Meziříčského z Lomnice – Tas, nechal v 16.století pevnost přestavět na renesanční zámek. O změnu v duchu baroka se přičinil hrabě Maxmilián Daun. Stalo se tak dle plánů architekta Evharta Martinulliho v roce 1734. Interiéry byly ve stylu empíru upraveny začátkem 19.století a do výsledné podoby zámek dotvořili jeho poslední majitelé, kdy jej roku 1848 odkoupil markrabě Alfons Pallavicini. Jeho žena Gabriela (za svobodna Frustenbergová) chotě přiměla k přestavbě ve stylu tzv.druhého rokoka, neboť předtím žila ve Vídni a byla na takové prostředí holt navyklá. Čímž přidělala manželovi hodně starostí a její vyvzdorované úpravy se protáhly až do konce „století páry.“

 

Za války byly na zámku uloženy vídeňské umělecké sbírky a ubytováni studenti vídeňské konzervatoře. Roku 1945 zámek posledním majitelům zabral stát a zřídil v něm armádní ubytovnu, čímž se postaral o jeho celkovou devastaci.

Jemnický vojenský útvar zanikl až roku 1992 a poté zůstal zámecký areál prázdný. Majetkem města se stal o dva roky později. Roku 2012 jej pronajalo řádu křižovníků s červeným srdcem – cyriakům. Ti v něm chtěli zbudovat Sanatorium pro válečné veterány. Začli sice s opravami, ale měli zřejmě veliké oči a původní záměr se uskutečnit nepodařilo.

Město proto v roce 2018 smlouvu s řádem vypovědělo, nějakou dobu zámek nabízelo k prodeji, poté si to ale rozmyslelo a pustilo se do náročných oprav samo.

 

Za zámkem jsme prošli zvláštním rynkem o půdorysu kříže – Havlíčkovým náměstím s nárožním domem s restaurací U Krále Jana a památkově chráněným objektem bývalé barokní konírny – a pokračovali protější slepou ulicí až na její konec. Ta se zúžila v úzkou uličku pro pěší a pokračovala průchodem na hlavní jemnický rynek – náměstí Svobody, největší veřejné prostranství v historickém jádru Jemnice.

 

Toto historické centrum bylo zbudováno na vysokém ostrohu nad Želetavkou už za krále Přemysla Otakara I. a brzy vzniklo i městské opevnění se dvěma bránami.

Prastarý rynek je i přes svůj nový název přirozeným centrem města, v němž dnes žijí pouhé čtyři tisícovky obyvatel, ale které díky vzdálenosti od jiných větších sídel a výstavnému historickému jádru našim očím připadalo téměř jako velkoměsto.

Plochu náměstí ze všech stran obklopují stará a převážně patrová měšťanská stavení. Valná většina si dosud uchovala gotické anebo renesanční jádro a některá se mohou pochlubit i cennými detaily těchto stavebních slohů. V osmnáctém a devatenáctém století byly domy přestavěny. Roku 1823 ve městě vypukl velký požár. „Díky“ němu se domů s barokními štíty dochovalo pramálo a valná většina obdržela nové klasicistní fasády.

 

V roce 2008 prošel hlavní jemnický rynek revitalizací a při naší návštěvě o 14 let později to na něm bylo stále ještě znát. Navíc jsme se po něm pohybovali v pěkném letním odpoledni, kdy sluneční paprsky perfektně nasvítily každý detail a my při pohledu na krásně barevné štíty domů nevěděli, ke kterému z nich máme s fofoaparátem popoběhnout dřív.

 

Bezkonkurenční dominantou náměstí byl ale chrám sv.Stanislava, zbudovaný zde již v polovině 14.století a později renesančně přestavěný. Právě k tomuto kostelu přiléhá ta vysoká štíhlá věž, kterou jsme viděli před příjezdem z velké dálky. Však také není divu – centrum s náměstím Svobody se nachází na temeni vysokého ostrohu nad řekou, sama věž se tyčí nad dlažbou rynku ještě do výše 54 metrů a navíc je vyhlídková!

Na východní straně kostela se nachází presbytář a u něj stojí (už na náměstí) kamenný kříž. Spolu se sochou sv.Jana Nepomuckého uprostřed rynku mají tyto dvě památky společného tvůrce – kamenického mistra Neuwirtha.

 

Jižní část náměstí obzvláštňují boží muka v podobě kamenného sloupu s Kristem Spasitelem.

Na západní straně se za kostelem nachází Jemnické muzeum a na straně severozápadní stojí zajímavý shluk budov Jemnické školy. Na protilehlém rohu u Husovy ulice je velká budova bývalého okresního soudu a to stavení vedle něj s dřevěnou vížkou patří staré radnici. (Dnešní konšelé už ale zasedají v budově městského úřadu na Husově ulici.)

 

V jihozápadním rohu rynku stojí fara chlubící se barokním štítem.

 

Na východní straně náměstí jsme narazili na dvě pamětní desky. První připomíná prvního českého jemnického starostu – Josefa Augustu. Druhá se nachází na domě č.p.36 (kousek nad cukrárnou) a je vzpomínkou na spisovatele Jana Vrbu, kterýžto umělec ale nežil na „volné noze“ a tady v Jemnici se živil jako kantor na Lesnické škole.

 

 Marná sláva, ale tou největší okrasou hlavního rynku je přece jen kostel sv.Stanislava!

 

Jeho věž má šest pater a vede na ni 136 schodů. Vyhlídkový ochoz se nachází ve výšce 30 m nad dlažbou náměstí. Ve věži, v níž se kdysi nacházel byt věžníka, jsou štěrbinová okna a ta „normální“ s půlkruhovými záklenky jsou k vidění až ve zvonovém patře. Visí tu tři zvony pojmenované podle patronů jemnických kostelů. S.Stanislav váží 17 metrických centů, sv.Jakub 12 a sv.Vít dosahuje váhy 10 metráků.

 

Trojlodní chrám byl původně kostelem gotickým, po polovině 16.století přestavěn na renesanční klenuté pilířové trojlodí s vestavěnými tribunami. Novému stylu byla přizpůsobena i okna a z jižní strany byl do chrámu prolomen nový vstup s předsíní. Boční vchod je chráněn křížově zaklenutou předsíní s arkádami toskánských sloupů.

Kaple sv.Josefa (ve skutečnosti vedlejší loď chrámu táhnoucí se po celé délce severní zdi) byla zbudována až roku 1725. V té době byly upraveny i fasády, navýšena věž a nad čtyřbokou sakristií vznikla oratoř.

 

Co jsem vyčetl, tak chrámovou loď osvětlují široká lomená okna a klenuté trojlodí je neseno kamennými pilíři zakončenými římsami. Loď i kaple sv.Josefa mají klenby valbové, sakristie je zaklenuta valeně s výsečemi a kněžiště dvěma pásy klenby křížové.

Presbytář zdobí monumentální socha Krista od místního sochaře Jaroslava Šlesingera. Kazatelna, křtitelnice a hlavní oltář pocházejí z přelomu 17. a 18.století. Na něm má být zobrazen výjev umučení sv.Stanislava, nahoře na oltáři umístěn ještě obraz Sv.Trojice a nad bočními portály sochy světců. V kapli sv.Josefa je prý oltář klasicistní a zdobí jej obraz smrti Ježíšova pěstouna z roku 1849 od brněnského malíře Josefa Stubmera.

 

To vše jsem ale bohužel nemohl spatřit na vlastní oči, neboť vstup do interiéru byl uzamčen. A tak jsem – abych něčím obalil nervy od zklamání, pozval Janu do blízké cukrárny na kávičku a nějaký ten zákusek...