Včerejší bouřky řádně pročistily vzduch a úterní ráno je překrásné. Nasvícenost lidských objektů i prvků přírody připomíná tajný fotografův sen, jen je tady na zastávce Dačice - město kvůli pofukujícímu větříku poněkud kosa. Což se dalo vydržet, neboť už po chvilce se rozdrnčely koleje a v zatáčce se objevil modrobílý vláček mířící do Slavonic. Včera jsem na jejich nádražíčku snídal sám, dnes jsme na to byli dva. Následovala repríza v podobě stejné cesty busem do Starého města pod Landštejnem, procházka náměstím, ale dál už bylo oproti včerejšku všechno jinak.


Na rynku jsme pohlédli na turistický ukazovatel informující nás, že je to po rudě značené trase na Landštejn 3 km a vydali se naznačeným směrem. Většinu vzdálenosti dělící nás od románsko - renesanční pevnosti bylo sice nutno odcapkat po asfaltu silnice, což se v tomto případě jevilo jako naprosto irevelantní. Silnička byla naprosto pohodová a zejména v první půli nabídla moc krásné výhledy na okolní krajinu České Kanady s pastvinami střídajícími se s rozsáhlými hvozdy. Navíc byla lemována prořídlou alejí staletých stromů, působících velmi fotogenicky. Zmínku si zaslouží už začátek trasy v obci, kde jsme vlevo za rynkem viděli malebný starobylý grunt.


Nad "Starákem" jsme minuli rozcestí, nad nímž se vypínal kamenný kříž z devatenáctého století, pak už silnička začala stoupat. O něco výš pak bylo třeba čas od času se otočit a potěšit se pěkným pohledem i dolů na obec a kostel Nanebevzetí Panny Marie s dominující oddělenou věží zvonice. S přibývající nadmořskou výškou se stavení Starého města i kostel s věží zmenšily do velikosti kostek z dětské stavebnice.


Po více jak kilometrovém pochodu jsme dorazili pod les k rozcestí, u nějž se tyčil další kamenný kříž. Na louce vlevo byl vidět vzorek malého bunkru (řopíku) patřícího do sledu opevnění, které bylo na naší hranici překotně budováno těsně před vypuknutím druhé světové války.

Dál už silnička stoupala lesem a po jisté době jsme přišli do sedélka, z něhož se otevřel poněkud sporadický výhled na hladinu vodní nádrže Landštejn sloužící pouze vodárenským účelům.

 

Tady červená značka odbočovala od cesty vpravo do kopce a zde se naše cesty rozdělily. Janu jsem poslal dál po silnici s tím, aby mne na dalším, ani ne půl kilometru vzdáleném sedle, počkala a já provedl průzkum toho „hrbu.“

Červená trasa nejprve prudce stoupala svahem a záhy mne přivedla na odlesněné témě kopce. Odtud byl na hladinu přehrady mnohem lepší a ucelenější pohled. Člověku by se chtělo říct, že vodní plocha obklopená kol dokola hvozdem připomíná typické kanadské jezero, jenže takový výrok je klišé… a potvrdit jej může pouze ten, kdo v zemi „javorového listu“ skutečně byl. Já tedy bohužel zatím ještě neé…

 

Turistická stezka pokračovala hřebínkem zhruba severním směrem, ale nebylo kam chvátat. Ba právě naopak. Na částečně odlesněném konci „hrbu“ totiž chodník míjel několik solidních ukázek neživé přírody. Místní balvany a skalky tvoří dvojslídná žula a jejich podoba je leckdy dost bizarní. Stezka mne pak svedla do sníženiny s paloučkem ozdobeném zvláště exkluzivními kamennými jedinci.

Poté už chodník lesíkem vystoupal na nejvyšší bod hřebene (652 m) a tady jsem narazil na další travnatou plochu, které vévodil pohádkově krásný přízrak!

Měl podobu bělostné sakrální stavbičky, jejíž umístění v prostoru se zdálo naprosto dokonalé a navíc vypadala, jako by tu stála již od středověku.

Ve skutečnosti byla kaple zasvěcená Panně Marii vystavěna až ve století „páry“ místním revírníkem, vyjádřivším tímto činem vřelý dík nebesům za pozdravení choré choti.

Interiér kapličky krášlí plastika Bohorodičky a několik svatých obrázků.

 

Za kaplí stezka znovu vstoupila do lesa, protáhla se okolo dalšího žulového skaliska a seběhla na asfalt silničky.

 

O sto metrů dál jsem uviděl u klád odpočívající Janu a z místa jejího odpočinku už i hlavní věž hradu. Červená ze silnice odbočovala vlevo do hvozdu, a tak jsem ženě doporučil, aby pokračovala k nedaleké zřícenině po silnici… a já k ní dorazím po červené, procházející vrcholovým úbočím Landštejna po vrstevnici.

 

Pod hradem chodník vedl nad sráznou novodobou pasekou. Sice se odtud otvíral velmi pěkný výhled na velkou část osady Pomezí, ale starobylý chrám sv.Jana Křtitele a pozůstatky hradu zvaného Merkl z tohoto místa vidět nebyly. I tak bylo výhledové panoráma zahrnující rybníčky, chalupy a stavení osady Pomezí, jakož i protější zalesněný bezejmenný vrch a západní frontu hradebních objektů zajímavé. Vesnička Pomezí přitom není samostatnou obcí, ale místní částí Starého Města pod Landštejnem a v současnosti zde nežije ani desítka stálých obyvatel.

 

Pak už se chodník vyšvihnul na planinu mezi výletní restaurací a vlastní, opravdu velkolepou zříceninou hradu. Lidí tady bylo jak v mraveništi, převládali účastnící školního výletu a klub důchodců, ale ženu jsem mezi davem nenalezl. Čekala mne totiž až na plácku před vstupem do zříceniny, kde svůj krámek vystavěl sympatický prodejce kávičky a minerálů. To kafé jsme si samozřejmě od něj moc rádi dali a já si po obhlídce cenných kamínků zakoupil pro štěstí jeden, zvaný „tygřím okem.“

 

Při popíjení černého moku jsem si v paměti stručně oživil historii hradu, vyčtenou z různých článků a knih:

 

Hrad Landštejn se vypíná poblíž hranice Moravy, Čech a Rakouska a patří k těm nestarším a nejrozsáhlejším u nás. Založil ho už na začátku 13.století Přemysl Otakar I., ale už od roku 1260 patřil třeboňským Vítkovcům. Z tohoto rodu byl nejvýznamnějším členem Vilém z Landštejna – moravský zemský hejtman a nejvyšší pražský purkrabí. Od roku 1381 se dostal na dalších 200 let do vlastnictí Krajířů z Krajku a ti nechali Landštejn přestavět a opevnit. Zřejmě málo, protože za husitských válek byl hrad dobyt.

V půli 15.století prošel pozdně gotickou přestavbou a vyrostl zde nový palác s věží a hradbou. Rovněž opevnění se stále zdokonalovalo, přesto byl ale roku 1619 hrad znovu dobyt.

Do roku 1816 Landštejn vlastnili Herbersteinové a v sedmnáctém století do věže prásknul blesk a poškodil ji. O deset let později nad hradem opět propukla bouře a mnohem silnější „posel boží“ způsobil požár, který Landštejn proměnil v ruinu. Dílo zkázy dokonali nenechaví poddaní, kteří tuny kamení z hradu odvlekli ke svým domovům.

Naštěstí toho nepobrali tolik, aby zřícenina zcela zmizela ze zemského povrchu a v mnohem osvícenější době se započalo s její renovací.

 

I když se tento veliký turistický magnet opravuje i v současnosti (zejména hradní kaple) a nádvoří je „přizdobeno“ lešením“, přesto je veřejnosti přístupný. Do historicky cenného sakrálního prostoru jsme se sice sice nedostali, ale do hradního paláce a obou věží ano. (Tedy jenom já, protože Jana by to kvůli kolenu nedala.)

Při výstupu po nekonečných schodech bylo možno spočinout za účelem pročtení si informačních tabulí o historii Landštejna a prohlédnout si obrázky vyvěšené na stěnách.

 

Prvním krásný výhled na areál hradu a okolí poskytla plochá střechy nižší severní čtverhranné věže. Než jsem se na ni ale dostal, musel jsem v chodbičce počkat, až z ní přejdou důchodci a jedna pomalejší babička se mi omluvila – „že prý abych se nezlobil, že jí to tak dlouho trvá – prý už je stará brambora!“

Daleko větší laskomina v podobě skutečně širokoúhlého panorámatu mne pak čekala na temeni mohutného hranolového donjonu – jižní Velké věže. Za dobrého počasí (které dnes skutečně bylo) se mi naskytl vynikající kruhový rozhled a já se musel točit jak korouhvička, abych svým zrakem všechnu tu krásu obsáhl.

 

Mé zraky se nejprve stočily k hladině vodního díla Landštejn, a pak se svezly k hrbolatému zalesněnému hřebeni, po němž jsme ze Starého Města k hradu přišli a ke kopcům na obzoru, které už ležely v Rakousku. Následoval vizuální průzkum protějšího údolí a stráně, na níž byla rozhozena stavení osady Pomezí. Tím nejpamátnějším jejím objektem byl románský kostelík sv.Jana Křtitele a bývalá rakouská falc – pozůstaky románského hradu Merklu, který zde stál ještě před výstavbou Landštejna. Zbytek panorámatu vyplňovala okolní velmi malebná krajina - plná lesů, rybníků a pastvin, a nazývaná Českou Kanadou.

 

Bližší pohledy, vrhané do strašné hlubiny pode mnou, pak daly očím možnost pokochat se do posledního detailu rozsáhlým areálem hradu. Stejně je zajímavé, že stejně jako moravský Buchlov, tak i Landštejn má dvě mohutné obytné věže svírající mezi sebou hradní palác, což je tedy v českých zemích raritou.

 

Po sestupu na nádvoří jsem se opět setkal s ženou a společně jsme si byli prohlédnout travnatý parkán, odkud byl na impozantní převysoké věže z „žabí perspektivy“ asi nejlepší pohled, no a pak už jsme se s hradem rozloučili a vyrazili shánět něco k snědku.

Restaurace Holubník bohužel otevřena nebyla, takže jsme se museli vrátit do té obří s názvem Landštejnský dvůr. Nakonec se nám v jejím interiéru zalíbilo a žaludky do pohody vrátil 2 x řízek a jedno limo a pivko.

 

Pak už jsme museli spěchat na zastávku, ze které nám měl za chvilku jet bus až do Slavonic.

 

Tím ale dnešní výlet nekončil (vždyť bylo teprve krátce po poledni), ještě nás čekal „průzkum“ starobylého města Jemnice...