DAČICE 2022 - 1.Procházka městem

Týden před odjezdem na naši dovolenou nějaký „borec“ mašinfíra na otrokovickém vlakovém nádraží ignoroval návěstidlo a zrušil trakční vedení mezi Napajedly a Tlumačovem. Oprava se měla protáhnout nejméně na 14 dní a vlaky byly nahrazeny busy. Což nás opravdu „rozradostnilo“, neboť přechod z vlaku do busu a zase naopak je při cestě s těžkými zavazadly opravdu lahůdkou.

Naštěstí to v den odjezdu tak horké nebylo.

Po nechutném sobotním budíčku o čtvrté hodině ranní a rozloučení s naším 15-letým domácím mazlíkem, britkou slyšící na jméno Cherry, jsme vyrazili na zlínský nádr. A tam zjistili, že přesun až do Přerova zajistí lokálka běžně pendlující mezi Otrokovicemi a Vizovicemi.

V Hulíně se do ní nacpal dav lidí, který se ledvá vmáčkl na stojáka na chodbu... a jak už to tak bývá, našli se tu i jedinci mající IQ tykve a absolutně neberoucí ohled na ostatní pasažéry.

Do Přerova to naštěstí nebylo daleko a tam čekal přistavený zlínský expres, do nějž jsme měli zakoupeny místenky.

Bohužel jen do Kolína, kde nás čekal přestup na rychlík z Prahy mající samozřejmě zpoždění. Byl natřískaný až k prasknutí, ale v Kutné Hoře valná část cestovatelů vystoupila a v Čáslavi jsme si mohli sednout i my.

Velkým překvapením byl příjezd do Havlíčkova Brodu, kde na nás i přes pořádnou „sekeru“ spěšný vlak Renesance kupodivu stále čekal a navíc byl poloprázdný. A to prosím sestával jen ze dvou štíhlých, modrobílých a velmi pohodlných vozů!

V Telči jsme si museli přestoupit do předního, neboť na konečnou do Slavonic pokračoval jenom on a úderem poledne jsme vystupovali na perónu zastávky Dačice - město, kteréžto sídlo se nám mělo stát až do příští neděle přechodným domovem.

 

Po dlouhé vlakové anabázi jsem trpěl takovými abstinenčními příznaky, že jsem vyzval Janu, aby počkala i se zavazadly na lavičce a odskočil za zastávku rychle vyhulit camelku. S plícemi vibrujícími štěstím jsem se vrátil k ženě a ta mne udivila výrokem, že pěšky k hotelu nepůjde a že zavolá taxíka. Uculil jsem se, podotkl, že samozřejmě, jen ať s tím voláním vydrží až za zastávku... a chopil se zavazadel.

Napravo od nás žbluňkalo vodstvo Moravské Dyje, pramenící na Vysočině a tekoucí odsud až do sousedního státu, kde se vlévá do mohutnější Rakouské Dyje. Nicméně tady v Dačicích byla jen neširokou říčkou. Její břehy jsou po velké délce chráněny v PP Moravská Dyje a to kvůli přirozenému klikatému toku řeky, vyvinuté nivě a cenným živočichům a rostlinám.

 

(My pak část chráněného území viděli každodenně, neboť jsme nejméně na polovinu výletů vyráželi vlakem. Čekaní na spoj zpříjemňovalo pozorování podivuhodné symbiózy dvou ptačích druhů: každý den totiž po řece proplouvalo - anebo na břehu odpočívalo - minihejno složené ze dvou párů kačen divokých a jedné velké bílé kachny domácí. Vodní ptáci, zdá se, tvořili naprosto nerozlučnou partičku a dle všeho jim šéfovala právě ta „běloška!“)

 

Za perónem u mostu naše kroky zbrzdila hlavní silnice a odtud byl objekt, v němž jsme měli zajištěno ubytování – hotel Dyje, vzdálen jen padesát metrů! Když to Jana uviděla, jenom zalapala po dechu!

Po ubytování v klidném pokoji v patře (bohužel bez ledničky) jsme zašli dolů občíhnout, co nám dnes uvařili dobrého k obědu. Hotel měl totiž vlastní restauraci s velkou zahrádkou hned u nábřeží, no a protože jsme měli tentokrát téměř po celou dovolenou hezky (!), ve vnitřních prostorách restaurace jsme vlastně nikdy neseděli. Ale k věci: k jídlu jsme si vybrali řízek a segedínský guláš a já se po něm olizoval až za ušima. Ne tak už nad čepovanou Plzní, která mi připadla zakalená a já raději po pár dnech přešel na bezchybného Kozlíka 11%.

 

Po obědě následoval hodinový „odpočinek“ vyplněný vybalováním věcí, zkouškou nefunkční TV (po pár dnech nám ji naštěstí mladý sympatický číšník přišel zprovoznit) a uvařením nezbytné kávičky. Po jejím vypití jsme popadli fotoaparáty a vyrazili na průzkum města. Jak jsem si bystře všimnul, nad hotelem se ve svahu tyčil areál ženského kláštera a kostela sv.Antonína, ale jejich návštěvu jsem odložil až na závěr dne.

 

Nejprve jsme překročili most přes Dyji a pokračovali na blízké hlavní dačické náměstí. Než jsme dorazili na jeho okraj, paměťový senzor umístěný v hlavě mi mezitím do ouška přehrál nejdůležitější informace o městě:

 

Dačice se nacházejí na území historické Moravy, ale roku 2000 byly „přifařeny“ do Jihočeského kraje. Leží u Moravské Dyje a v tomto cípu Vysočiny jsou významným centrem. Samozřejmě, že nejen kvůli poloze a počtu obyvatel (více jak 7 tisíc), ale především kvůli bohaté síti obchodů, služeb, kulturnímu a sportovnímu zázemí a řadě podniků, z nichž patří k nejdůležitějším fabrika na výrobu autodílů a továrna na popisovače - Centropen.

Historický střed města byl prohlášen památkovou zónou a jejím nejvyhledávanějším veřejným prostranstvím se stalo dnešní Palackého náměstí, na nějž právě míříme.

 

Původně trhová ves založená u brodu přes Dyji roku 1183 obdržela za Krajíří z Krajku koncem 16.století statut města. Vlaši je obohatili o renesanční siluetu starého zámku a radnice, dodnes vystupující z horního konce svažitého hlavního rynku. Ta je na něm díky své vysoké hranolové věži dominantou nejvýraznější.

Pryč jsou časy, kdy Dačice zažily největší pohromy. Vždy se z nich rychle vzpamatovaly a město zase utěšeně vzkvétalo. V 19.století byla založena jedna z prvních lesnických škol u nás, v dačické rafinérii vyrobena (a následně patentována) první kostička cukru na světě a od poloviny „století páry“ až do roku 1960 byly Dačice sídlem okresu.

 

Svažité Palackého náměstí se stalo přirozeným centrem města. Jak jsme záhy zjistili, velkou část hořejší plochy zabíral terasovitý Kancnýřův sad, který je spolu se zahrádkou restaurace penzionu U Koníčka vzácným ostrůvkem klidu na jinak docela rušném a frekventovaném rynku.

Městský park, terasovitě rozložený pod horním koncem rynku, nese jméno po Bedřichu Kancnýřovi, právníku a poslanci Moravského zemského sněmu.

 

„Sad“ vznikl ve druhé půli 19.století a jeho příjemný areál za prudkého slunečního svitu přímo láká k odpočinkovému posezení na lavičkách pod stinnými korunami stromů. Přitom si lze nervy od okolního ruchu uklidnit třeba pohledem na vodu tryskající z kamenné empírové kašny ve spodní části parku.

Roku 2016 park prošel revitalizací. Nachází se tu velké kostkoviště, na němž za pomoci různě tvarovaných dřevěných kostek mohou dítka popustit uzdu své fantazii a vystavět si třeba pohádkový hrad. Kromě laviček je tu také knihobudka, veřejné WC, na západní straně parku sluneční hodiny a na opačném východním konci stojí Pomník hrdinům i obětovaným z roku 1935, od táborského akad.sochaře J Duška. Po druhé světové válce byl doplněn dalšími jmény, 2003 seznamem obětí holocaustu a roku 2018 na něj přibyla pamětní deska se jmény rodáků, kteří zahynuli na misích Armády ČR v zahraničních misích.

 

Z parku jsem zamířili do blízkého ústí Krajířovy ulice, od jejíhož začátku na nás pomrkávala půvabná renesanční masa. Na první pohled se tento starý zámek nezdál nijak velkým objektem, ale zaujal tvarem i skvostným sgrafitovým kvádrováním na své bělostné fasádě. Jednalo se o první dačické zámecké sídlo, neboť jeho předchůdce - tvrz, už přestala panstvu vyhovovat.

Spolu s chotí Magdalenou z Vřesovic si jej nechal roku 1579 neznámým italským stavitelem zbudovat Albrecht Krajíř z Krajku. Kvůli jeho malým prostorám, jenž začaly být brzy nevyhovující, byl nedlouho poté u dnešního Havlíčkova náměstí vystavěn mnohem větší a honosnější nový zámecký objekt (dnešní státní zámek Dačice) doplněný rozsáhlým parkem. Starý pak sloužil úředníkům správy panství a roku 1939 jej zabrala radnice.

V současnosti jsou v něm umístněny některé kanceláře městského úřadu. V přízemí je obřadní síň a chodba v patře je využívána k výstavám moderní fotografie a uměleckých výtvarných děl.

 

Při procházce Krajířovou ulicí nás hned za zámkem praštil do očí krásně opravený areál bývalého pivovaru, tvrze a sýpky, nacházející se jen o pár kroků dál. Všechny budovy na slunci zářily novými bílými fasádami, červenou krytinou a viděli jsme, že jsou všude nainstalovány i nová dřevěná okna a dveře. Zajímavá byla nádstavba tzv.“hvozdu“ tyčícího se nad hlavním objektem, který měl podobu úzké hranolové věže, na střeše ještě se stylovým komínem.

Tento městský pivovar a lihovar z 19.století byl nedávno celý zrekonstruován a je využíván jako restaurace Pivovarský dvůr. Za naší návštěvy to ale vypadalo, že je nejspíš nějaký čas mimo provoz.

 

Do vlastního dvora jsme mohli volně vstoupit a prohlédnout si ho směrem od autobusového nádraží. Tady nás nejprve uvítala rovněž opravená masivná válcová věž - bašta, která dříve sousedila s hradební zdí. Má zvláštní střechu kulovitého tvaru a ta je kryta šindelem.

 

Kousek dál vlevo jsme viděli i zrekonstruovanou barokní sýpku, jejíž interiér byl ve „století páry“ využíván jako lihovar.

 

Po prohlídce pivovarského dvora jsme se vrátili na hlavní rynek a po jeho horním konci přišli pod budovu městské radnice.

 

Byla vystavěna roku 1559, ale od té doby prošla přestavbami a její podoba se poněkud změnila. Vysoká hranolová nárožní věž je zakončena barokní cibulovitou bání.

V době trhů a jarmarků místní na věž vyvěšovali ruku s mečem coby symbol městského práva a spravedlnosti, kdežto dnes je na ní přes sezónu umístěna replika. Zajímavosti je zvonek zavěšený vysoko na jejím nároží v kamenném rantlu. Měl více funkcí: svým vyzváněním oznamoval začátek a konec jarmarku, svolával konšely na poradu a jeho zvuk v podobě umíráčku znepříjemňoval poslední chvíle odsouzencům odváděných na popraviště.

V interiérech radnice byla za starých časů umístěna solnice, váha a v radničním dvoře pochopitelně nechyběla nezbytná šatlava. V přízemí se nachází zaklenutá síň (sloužila jako šenk), ale daleko hodnotnější zachovalou prostorou je bývalý mázhaus s hřebínkovou klenbou, v současnosti užíván jako turistické Informační centrum. Roku 2005 prošel objekt radnice celkovou rekonstrukcí

 

Z nejhořejší části Palackého náměstí se nám otevřel skvělý pohled na celou jeho plochu a nad střechami domů bylo vidět dačické předměstí, jemuž dominoval kostel sv.Antonína Paduánského a klášter bosých karmelitek.

 

Odtud jsme zamířili vzhůru Gothovou ulicí ke kostelu sv.Vavřince. Stojí na návrší a je nevýraznějším prvkem historického jádra města. Sestává z vlastního chrámu a masivní hranolové věže se sedmi poschodími, vypínající se do výše více jak 50 metrů. Tento další dačický renesanční skvost dal vystavět Oldřich Krajíř z Krajku. Stavby se ujal stavebník ze Severní Itálie – Francesco Garof de Bissone a pod jeho dohledem bylo dílo dokončeno v roce 1592. Věž má sgrafitové kvádrování a je v ní zavěšen zvon sv.Vavřinec, odlitý roku 1483. Dále se zde nachází kamenná deska s erbem Krajířů, kamenný znak města s reliéfem a náhrobní kámen vlašského stavitele.

Přes letní sezónu je vyhlídkový ochoz věže za mírný „obolusek“ přístupný zvědavým zájemcům a ti se odtud mohou potěšit hezkým výhledem na město i okolí.

Interiér chrámu je bohatě vybaven mobiliářem z éry pozdního baroka a klasicismu a krom hlavního vchodu do něj lze nakouknout i z bočního vstupu.

 

Za chrámem jsme vstoupili na plochu Havlíčkova náměstí. Jeho západní část zdobí parčík se šestibokou žulovou empírovou kašnou, kamenným křížem a nádherným barokním Mariánským sloupem, místními nazývaný „Loretou.“ Parčík tvoří reprezentativní předpolí ke vstupu do nejkrásnějšího městského objektu - státnímu (novému) zámku Dačice. Jeho poznávacím znamením je empírový sloh a pro něj typická fasáda barvy zelené.

 

My se tu ocitli v době, kdy již byly jeho interiéry veřejnosti uzavřeny, což nám ale nevadilo (vždyť zítra je taky den) a dnes si proto omrkli jen kousek zámeckého parku. Od něj jsem dle mapy vymyslel uličkami zkratku na spodní konec Palackého náměstí. Zkratka se poněkud prodloužila, ale k cíli jsme nakonec dorazili a v obchodním domě Prior zakoupili nějaké potraviny a hlavně pití.

 

Po návratu do „wigvamu“ následovala večeře (flamendrák a ledvinky s rýží) a já si pak ještě odskočil k blízkému klášteru bosých karmelitek a kostelu sv.Antonína Paduánského. Vedlo k nim nahoru od silnice kryté schodiště.

 

Řádové sestry, mnišky, se v dačickém klášteře trvale usídlily až v devadesátých letech minulého století. Vybavení získaly ze zrušeného nizozemského kláštera a roku 1996 zde v Dačicích vyhlásily Karmel Matky Boží. K veřejnosti nepřístupnému areálu patří i velká barokní zahrada.

 

Klášter je kulturní památkou a zároveň největší dominantou dačického předměstí. Původně patřil františkánům, kteří jej nechali vystavět v raně barokním slohu. Sestává ze tří patrových křídel přiléhajících ke kostelu. Ústřední objekt lemují křížové chodby. K nejkrásnějším a nejzachovalejším interiérům údajně patří knihovna konventu s nástropními malbami a malovanými výplněmi skříní z 18.století.

 

Vedlejší chrám zasvěcený sv.Antonínovi vznikl ve stejné době jako klášter. Oč prostší je zvenčí jeho faáda, o to víc mne překvapil jeho nádherně vybavený barokní interiér.

Veřejnost se prý do chrámu dostane jen v době konání mší, mně se ale poštěstilo si jej prohlédnout díky jedné řádové sestře, která se do něj přišla zrovna pomodlit.

 

Pak už jsem se vrátil do hotelu Dyje nazpět za Janou. Jelikož jsme byli z brzkého ranního vstávání a dlouhé cesty unaveni jako koťata ( a protože nás zítra čekal výlet do Slavonic a poté prohlídka dačického nového zámku), vyhlásili jsme večerku už o 21.hodině...