Cyklovyjížďka z Ostravice do Vsetína až nakonec do Ostravy, část druhá.

     V předešlém, úvodním dílu jsem se dostal do údolí Vsetínské Bečvy nedaleko Velkých Karlovic.

    https://www.turistika.cz/cestopisy/cykloprojizdka-ostravice-bumbalka-velke-karlovice-vsetin-ostrava-cast-prvni/detail

     Na kole si vychutnávám sjezd a dostávám se do údolí, kde již cesta bude po více méně rovině nebo jen mírném klesání. Přijíždím do Leskové, která je zajímavá dřevěným zastřešeným mostem nad řekou Bečva a taktéž malou dřevěnou kapličkou svatého Floriána. Tyto objekty bychom našli nedaleko po své levici (jižním směrem od hlavní cesty). Asi kilometr a půl jihovýchodně od obce se nalézá pramenná oblast Malé Hanzlůvky – národní přírodní rezervace (NPR) „Razula“. Pár set metrů na opačnou stranu se nachází kopec „Nad Laternou“ s telekomunikačním vysílačem. Odtud se otevírá výhled na protější lyžařské sjezdovky. Z kopce se dá vystoupat kamenitou lesní cestou na rozhlednu „Miloňová“. Jedná se o krásnou cestu lesy a zvlněnými valašskými kopci. Jeden výlet vedoucí přes rozhlednu Miloňová, Pod Polanou do Miloňova kolem stejnojmenného potoka, Pálenice, Kotlové až na Soláň si nepochybně zaslouží další článek.

     Z obce Leskové jedu asi kilometr a půl západním směrem k rozcestí, které vlevo odbočuje do Tísňav podél Tísňavského potoka, který i v létě vypadá velice chladně. Míjím úhlednou kapličku sv. Cyrila a Metoděje a už jen kousek mi zbývá do slavného místa (v nedávné době známého i pro vzdálenější lidi, třeba Pražáky, jedním známým seriálem o poněkud nevrlém a svérázném panu doktorovi) – Velkých Karlovic. Krásné místo, jehož kazem je snad jen nyní již dost velká popularita a tedy i návštěvnost. Pokud se člověk vydá do okolních kopečků, tak se již všechno naštěstí trochu zklidní. Ukázkou umu lidských rukou jsou dřevěné sochy v Pluskovci nedaleko lyžařských sjezdovek. Významným lákadlem je i římskokatolický dřevěný kostel „Panny Marie Sněžné“. Nedaleko je i turistické informační centrum (TIC), kde se lze dozvědět mnoho zajímavého a sběratelé si mohou doplnit svou sbírku turistických zámek, vizitek a nálepek.

     Dřevěné kolečka s vypáleným obrázkem se vyrábějí již od roku 2005. Nejprve to měla být „jen“ hra pro místní (jesenické) a trochu vzdálenější skauty. Nevím, kdy to bylo, že i mě tato nejprve nenápadná „hra“ chytla. Dokonce by asi bylo těžké přemýšlet, která turistická známky byla mou první. Roky ubíhaly a sbírka se utěšeně zvětšuje, že již zabírá několik krabic. Bylo jen otázkou času, kdy navštívím i „Nultý rozcestník turistických známek“ právě v Janovicích a tam oko sběratele neví, kam hledět dříve. Mé zůstalo na zvláštní turistické známce s kompasem. Sice byla třikrát dražší než běžné známky, ale bylo jasné, že ji musím mít. :-)

     Po hlavní cestě, pojmenované „nezvykle“ Vsetínská, pokračuji západním směrem do Karolinky. Další místo se spoustou zajímavostí. Tou největší a pro celou velkou oblast Vsetínska nejdůležitější je spojení přírody s rukou člověka. Jedná se o obrovskou stejnojmennou vodní nádrž. Její mohutnost si člověk uvědomí teprve, když stojí pod hrází o délce kolem 300 a výšce kolem 35 metrů. Na délku (do kopců) má kolem dvou kilometrů. Její nejdůležitější funkcí je to, že se jedná o nádrž pitné vody pro velkou oblast Valašska, kterou ovšem z hlavní cesty není prakticky vidět. Pro to aby ji člověk zahlédl, musí být buď pilot nebo k ní dojít po jedné ze dvou cest. Jedna je turistická trasa označená žlutou barvou a na opačné straně po asfaltové silnici. Blíž k nádrži není možné se dostat, podobně jako u nádrže „Šance – Řečice“ je totiž ona sama i její blízké okolí „ohrazeno“ ochranným pásmem prvního stupně.

     Jako některá další místa, je i Karolinka spojena s úpravou skla a tak nepřekvapí, že se zde nachází i sklářské muzeum. Dalšími zajímavými místy, v celé naši republice jich je jen pár, jsou i podniky, které vyrábějí vánoční ozdoby nejrůznějších tvarů. Levné rozhodně nejsou, ale je v nich cítit ta duše „ruční práce“. Sám vím jen o třech. Jedny se nachází někde u Krkonoš, ale v dalších dvou jsem již byl. Jedna je právě ve Vsetíně a druhá v Opavě. Historie sklářství v Karolince se datuje od druhé poloviny devatenáctého století až do nečekaného konce v roce 2020. S největší pravděpodobností se jednalo o dlouhodobé následky vedení našimi „nejvyššími vládci“ v období „řízení neřiditelného“, ale kdo ví jaký je ten hlavní důvod. Nejstarší exponáty v muzeu (pokud tuto poslední dobu přežilo) by se měly být z roku 1860. Sklárny byly založené samotným Salomonem Reichem, narozeným ve Starých Hutích ve Chřibech. Salomon Reich byl určitou dobou i starostou Velkých Karlovic. Ke konci zimy 1842 byly ve Velkých Karlovicích tři sklárny patřících Salomonovi. Další měl ve Vsetíně a ve Valašském Meziříčí. V sousedním Novém Hrozenkově vznikla „Karolinina huť“ na počest Salomonovy nevlastní matky.

     Tím se dostávám i do další obce k jejíž největší zajímavosti patří nepochybně „Balaton“. Když je v létě pěkně, tak spousta lidí na Valašsku říká, že jede na Balaton. K tomu někdy dodávají, že se možná odpoledne nebo až k večeru vrátí. To člověka místa neznalého může vcelku zmást. „Jak to asi stihnou?“

     Odpověď je jednodušší než vypadá. Skutečně nemíří k dalekému Balatonu, ale jen do Nového Hrozenkova, k přírodní nádrži povrchové vody „Balaton“. Po necelém půl kilometru jízdy do centra Nového Hrozenkova po pravici míjím římskokatolický kostel svatého Jana Křtitele. Naopak jen kousek za obchodním centrem po levici se mohu dostat k turistickému informačnímu centru a k „Památníku Antonína Strnadla“. Dům ve kterém tento národní umělec (především malíř ukazující krásu valašské krajiny, stavení a hlavně kultury) působil v letech 1935 až 1936 zde můžeme taktéž zhlédnout. Narodil se v roce 1910 v beskydských Trojanovicích, v místě s nádhernými výhledy na horské velikány „Radhošťské hornatiny“. S kopci tak tajemnými a k večeru i temnými, že asi nebudou mít obdoby – Kněhyně, Radhošť s nepochybně ani v dnešní době nepoznanými veškerými pseudokrasovými jeskyněmi, skalními či balvanovými poli a hrůzu nahánějícími mrazovými sruby. Jeden z krásných příkladů se nachází na opačné straně – na velmi prudkých jižních svazích veřejnosti nepřístupných (jedná se o přírodní rezervaci) ondřejnického vrcholu Skalka. Naštěstí alespoň z malé části a velké dálky je tento úchvatný mnoho set metrů dlouhý skalní útvar vidět z jedné značené turistické trasy. Přístup zde je z pochopitelných důvodů zakázán, jedním z nich je ochrana rostlinstva i samotných vícestupňových skalních útvarů. Pochopitelný důvod je i bezpečnostní – jedná se o velice náročný terén, kde uklouznutí může skončit i desítky metrů dlouhým (vysokým) pádem. Ale zpět na úplně opačnou stranu Beskyd, spíš na pomezí Javorníků a Vsetínských vrchů. U Balatonu si dávám zasloužený kratší odpočinek po několikahodinové cestě z Ostravice pod vodní nádrží „Šance“.

      Několik kilometrů severozápadně od Nového Hrozenkova se nachází oblast „Brodská“ a taktéž ještě o něco dále, jen kousek pod hřebenem vedoucím od Vsackého Cábu až na Soláň, se nachází i stejnojmenná přírodní rezervace. Nechvalně slavná je ulovením posledního medvěda u nás - „Míši z Brodské“. Delší dobu byl medvěd méně ostražitý a více a více se přibližoval k lidem. Přišla na řadu snaha o jeho chycení a to ve spolupráci s CHKO Beskydy a pracovníky z Ostravské ZOO. V jejich čele stál slavný přírodovědec a odborník na velké šelmy, především nesmírně plachého a velice vzácného (v Beskydech se vyskytuje snad jen kolem patnácti jedinců, blíž k německým hranicím kolem několika desítek jedinců a jinde nic, z nichž někteří migrují přes sousední hranice) rysa ostrovida (lynx lynx). Bohužel již půl roku sleduje přírodu z „opačného břehu“.

     Jeden z článků [1], vtipně uvádí, že Méďa asi studoval zákony, ve kterých bylo uvedeno zavedení náhrad za škody způsobené zvěří. Více než měsíc se skupina odborníků pokoušela o jeho odchyt. Pochopitelně i dnes se podobný výzkum provádí, případně umisťují návnady a „pastičky“. Pro jejich umístění se využívají informace z fotopastí a z nich odvozených migračních tras toho kterého živočicha. Pozorný poutník krajinou je dokáže někde lépe, někde hůře maskované zahlédnout. Zdaleka se nemusí jednat o maloplošná chráněná území, kam se většinou nesmí, ale i zapadlá místa – konce světa (nebo jejich začátky?), oázy klidu a „míru“, kam chodí jen znalci se skutečným citem pro přírodu a vstup tam (zatím) povolen je. Ti, kteří si všímají i těch nejméně nápadných znaků, znaků vedoucích do skutečné krásné a divoké přírody. Pro někoho škaredé, protože není upravovaná a ani trochu přístupná, často z nejrůznějších výstupů krkolomným terénem joo bolí ruce a nohy, ale dokáží při troše štěstí nabídnout zážitky na které se do konce života nezapomíná. Balzám na přetechnizovaný každodenní svět. Zde přichází člověk na úplně jiné myšlenky, třeba jen tak „obyčejné“, zda by byl vůbec v této ryzí divočině schopen přežít. Odpověď často nebude „URČITĚ“, ale spíš „SILNĚ POCHYBUJI“. I já si vzpomínám na nedávné časy (před pár roky), kdy média „strašila medvídkem“, který se sem zatoulal ze Slovenska. I pro mě to byl velký nezvyk dělat hlučného kolem každého křoví, skalky nebo hromady kamení s představou, že každým okamžikem na mě zaútočí jeden jediný medvěd, který je trochu zvědavější.

     Ne, že bych toužil po jeho „pohlazení několikacentimetrovými drápky“, ale s postupující únavou se stejně člověk přepne do režimu „ticho“. Kdybych měl mít „děs a hrůzu“ z toho, že na mě „medvěd čeká“ jako na večeři a další hluboce zakořeněné nepravdy, vedle vlků a dalších, tak se nikam nedostanu. Stejně jako u člověka, tak i u jakéhokoliv zvířete je nejnebezpečnější, když se jej vyleká, znemožní ústup nebo překvapí, když hlídá mladé. Toto riziko se nedá zcela vyloučit, ale výrazně omezit. K nám do Beskyd jen občas zavítají. V Tatrách je jich mnohem více a na člověka si mnohem více zvykli – což je špatně, tam je obezřetnost určitě zcela na místě. Ale u nás, když medvěd dokáže během dne ujít desítky kilometrů jakýmkoliv směrem a v terénu se dokáže pohybovat miliónkrát elegantněji než my, tak je vyhýbání se určitým oblastem jen proto, že jej tam někdo nedávno uviděl, vcelku blbost.

    Spíš se vyhýbat místům, kde by si mohli vytvořit brlohy. Ale takovými místy většinou značené trasy nevedou. Taktéž jakékoliv zdravé zvíře raději uteče mnohem dřív než si jej člověk vůbec všimne. I tak ovšem dokázalo nejmenované veřejnoprávní (každým placené) médium vytvořit silný pocit strachu. Tuto neskutečnou schopnost dovedlo k dokonalosti v posledních letech. Inu zdravý selský rozum a chovat se normálně. Další informace o „Míšovi“ lze najít v [1] nebo [2].

     A pokud se chcete na Míšu z Brodské podívat na vlastní oči, tak se stačí jen vydat do Vsetínského zámku pod věž, kde jej na vlastní oči uvidíte.

     Opačnou stranou se dá z Nového Hrozenkova vystoupat až na Javornický hřeben a k turistické chatě Portáš a Kohútka. Já ovšem na kole pokračuji přibližně JZZ směrem dále k ústí Vsetínské Bečvy a Senice (obec Ústí). Tam to mám ovšem ještě táhlých deset kilometrů. Za chvíli po své levici míjím odbočku modré turistické trasy do Vranče a o něco dál po pravici i nebezpečný jez Bečvy. Na toku Vsetínské Bečvy následují i další ještě nebezpečnější místa, kde záleží i na zkušenostech vodáka. Nechvalně pověstným je nepochybně jez v Hovězí. Bohužel ve velké většině případů se jedná o nezodpovědnost nebo vliv alkoholu u dotyčných. Zajímavé informace jsou ve známém vodáckém časopise „Padler“ nebo na internetu zde: [3] nebo [4]. Před rokem a půl se další nepříjemná situace se smutným koncem stala právě u „vražedného“ splavu v Hovězí. Smutné na případu je, že splav zodpovědně obešli, ale s jednou věcí nepočítali a ta se jim nakonec stala osudovou. Více zde: [5] Jedná se o jez na 28 kilometru. Vodáci jeho nebezpečnost řadí na osmé místo desetistupňové stupnice, kde největší číslo označuje i největší riziko.

     Ale raději k něčemu veselejšímu a tak tedy pokračuji dále. Projel jsem Halenkovem i Huslenkami se zajímavými kostely. Jižně odtud se mohu ve vhodném čase dostat ke slavným přírodním rezervacím a přírodním památkám. Pokud bude mít člověk štěstí na vhodný čas, tak akorát před sečí, tak se mu může poštěstit, že zahlédne vzácné „plané“ orchideje – vstavače a další zástupce květeny, která je krásnou ukázkou souhry přírody a činnosti člověka. Kdyby člověk nechal místa ladem, nic by nebylo. Kdyby se snažil jen o dokonalou zahrádku, tak také ne. Pokud by se snažil přísně chráněné rostliny přesadit, nebude mít úspěch. Pokud by se chtěl jen chvíli kochat jejich květy ve váze, tak také patrně moc dlouho nevydrží. Jediné co může udělat je nechat na svém místě a ve správný čas louky sekat. Chovat se tak, jak se k přírodě chovali pastevci a místní obyvatelé za starých dobrých časů. Chování na hony vzdálené dnešnímu světu, který chce mít všechno a nejlépe hned. Na Valašsku se plodiny pěstovaly na jakýchsi větších táhlých políčcích, které ale byly v kopcovité krajině s prudkými svahy rozděleny výškově. Políčka byla jakýmsi způsobem kaskádovitě řazena pod sebe. Krásným případem je mezi jiným určitá (východnější) část přírodní památky nacházející se přímo nad Vsetínem a to PP „Vršky – Díly“. Taktéž se jedná o orchidejovou louku. Pokud zde zavítáte ve správný čas, tak jen letmý pohled na charakteristicky sytou modrofialovou barvu vstavačů si zapamatujete navždy. Pár let jsem se je snažil objevit, ale neměl jsem štěstí. Nejprve jsem za ně považoval nejrůznější barevné varianty hluchavek. Až za nějakou dobu jsem měl to štěstí. Nyní stačí jen pohlédnou z dálky, z mnoha desítek metrů a vím, že jsou to ony – „valašské orchideje“. Nejznámějšími místy by měla být přírodní rezervace „Galovské lúky“ a přírodní památka „Uherská“. Je i spousta dalších květnatých luk o kterých se ví i o těch o kterých se skoro vůbec neví. Do některých míst není vstup až tak košér – PR, u jiných je to volnější. Nicméně je rozumné v určitém období tam nechodit, jen aby si člověk udělal fotku. Pamatuji si procházku těmito místy s člověkem, který dělal výzkum a pro AOPK „sčítal“ orchideje. Ač už jsem orchideje v té době znal, tak byla i tato procházka pro mě velice užitečná. Dokonce jsem byl upozorněn na malého nezvykle žlutého pavoučka, kterého bych si sám určitě nevšiml. Také mě ještě teď bolí nohy od toho, jak jsem musel opatrně našlapovat. Při každém kroku to znamenalo spustit „podprogram“ s databází nevšedních, chráněných a vzácných rostlin v nejrůznějších stádiích růstu. Vzhledem k tomu, že zdaleka nemám tuto databázi nejrozsáhlejší, tak jsem dělal kroky velice pomalu. Po projití části louky jsem byl tak unavený, jako kdybych někde „poskakoval“ po suťových polích, skalkách a obtížných strmých svazích. Ale ten zážitek za to určitě stál!

     Pokud bych pokračoval jižním směrem ještě dál, došel bych až na vrchol Makyta na hranici se Slovenskem. Další zajímavý objektem a to skalním, jež je několik kilometrů za hranicemi, je „Vetrná veža“. Zajímavá je tím, že v jednom místě ve spodní části „láká“ na vstup do jeskyně, ale při bližším pohledu zjišťuji, že se jedná jen o hru stínů a světla. :-)

     Opět zpět do údolí Vsetínské Bečvy a obce Janová. V ní se vedle kostela, kapličky a malého hřbitova nachází i zajímavá dřevěná zvonička. Na celém jižním svahu Lysé hory s výškou 577 m.n.m se nachází spousta zajímavých zátiší a studánek, které je třeba hledat, nevedou k nim žádné šipky. Inu místa ideální pro malá velká dobrodružství malých i těch notně odrostlejších dobrodruhů. Kouzelná krajina, která si k sobě dokáže člověka solidně připoutat. Pro inspiraci uvedu i některé názvy místních studánek nebo pramenů. V turistickém informačním centru ve Vsetínu se mi kdysik podařilo „zabavit“ zajímavou mapku. A čím byla zajímavá?

    Právě znázorněním nejrůznějších studánek a mnohé z nich v mapy.cz/turisticka uvedené nejsou!

    Hledání studánek také bylo inspirací pro mnohé nevšední výlety cestami neznačenými. Některé jsem našel vcelku snadno. Například tu „V Suťovisku“, jiné (při hledání studánky „V Rokli“) jsem musel obětovat nemálo škrábanců při prodírání se hustým porostem, větvemi a podobně. Hledanou studánku jsem nenašel, ale jinou a možná i ten skutečný pramen nenápadně ohraničený kameny a vytvářející jakési minijezírko, jsem našel.

    Známějšími i dostupnějšími v oblasti Lysé hory jsou dále „Srnčí pramen“, který jen tak protéká přes lesní cestu, „Pod Lysným“, „Vysychající“ a další a další…

     K jedné se ale dostaneme snadno z hlavní cesty mezi Ústím a Vsetínem. Jde o studánku „Nepřejov“. Zhruba ve větší polovině hlavní cesty číslo 57 je odbočka do mírného kopce a po padesáti metrech jsem u ní. O významu pramene mluví i to, že nad ním byla postavena malá kaplička. Prý, že je voda léčivá, ale kdo kapličku a z jakého důvodu postavil se neví. A když jsem dělal tento výlet já, tak jsem o ní nevěděl zhola nic. Po hlavní cestě z Ústí (a také od „Pulčín“ nebo až od dalekých slovenských hranic) jsem tedy mířil kolem autobusových garáží do Vsetína. Míjím odbočku na Lysou horu na jehož vrchol s telekomunikačním vysílačem vede velmi strmá asfaltová cesta. Popsal jsem ji v tomto článku:

https://www.turistika.cz/mista/vyjezd-vozikem-na-lysou-horu-u-vsetina/detail

    Pokračuji do centra Vsetína, respektive na část umístěnou výše – k zámku a hvězdárně. Cesta začíná stoupat. Nad zámkem odbočuji kolem Galerie na ulici „Jabloňová“, ta mě dovede až ke hvězdárně. Nicméně pod Galerií je zajímavá hluboká kašna a v zámecké věži je umístěn i vypreparovaný „Míša z Brodské“. Zámek si zaslouží návštěvu skoro kdykoliv – výstavy, které zde mají, stojí velmi často za vidění, i když třeba daná problematika nemusí být pro dotyčného vždy na první pohled významná. Musím říct, že nikdy jsem nebyl z jejich výstav zklamán. Kdo má zájem o přírodu, tak má možnost koupit nepříliš často vycházející časopis „ACTA CARPATICA OCCIDENTALIS. Pod zámkem je zajímavý, v noci velice nevšedně a s citem nasvětlený kostel Nanebevzetí Panny Marie

     K oblasti „Horního města“ mám nemálo krásných vzpomínek, dlouhou dobu byly místa možná jen půl kilometru jihovýchodně od zámku výchozím místem ke spoustě skvělých výletů, často také dobíhání na zastávku „4. května“ abych stihl autobus jedoucí do tajemstvím zahalených míst, míst se skalami a někdy i „lákajícími“ temnými a dobře skrytými vstupy do podzemí nebo alespoň do úzkých prostorů mezi obrovskými skalními bloky, které člověka vyzývaly k „souboji“ jak daleko nebo vysoko se protáhne. Místa s kouzelnými skalkami a ještě krásnějšími názvy (například „Panenka“). Místa jejichž pojmenovaní již tak líbezné nebyla a dosud netuším, proč je někdo zrovna takto, dalo by se říci skoro odpudivě, pojmenoval. Ať tak či onak, na svém území pod skalkami skrývají jeden z velice nevšedních přírodních útvarů. Místo, které si nepochybně každý správný Valach alespoň z části prohlédl. No spíše se proplazil. Objekt, který ve své délce několika desítek metrů nabízí jen velmi málo možností na změnu „plazící polohy“. Po deštích spíš nabízí zaručenou nutnost (neobejdete je – neobplazíte je :-)) ) namočení se v kalužích. V prvních okamžicích to vypadá, že snad není této cesty konec a že její délka se zdá mnohem větší než se uvádí…

     Stejně tak „sídliště nad Vsetínským zámkem“ bylo výchozím místem i jinými směry (k Dušné, na Klenov, ke „Svantovítkám“, na „Medůvky“, k sesuvnému území „Vaculov – Sedlo“, na Vsacký Cáb, k okolním kopečkům i k jiným balvanům, skalkám, prudkým svahům a ryzí přírodě, která mě dala spoustu škrábanců, sem tam nějakou modřinu, notnou dávku únavy, promrzání, ale hlavně zážitků na které se nezapomíná.

    Největším problémem je, když si vzpomenu a nemohu tam OKAMŽITĚ TEĎ HNED vyrazit. Místa, která přirostla k srdci a nepochybně jsem tam nemalou část svého srdce zanechal... :-)

    Nejlepší okamžik ukončit tento díl v místě s nádherným dalekým výhledem po okolních kopcích s kulisou kopule vsetínské hvězdárny. A někde v dálce na západě je kopec s názvem, který mnoha místním dobrodruhům jen při vyslovení jména pořádně rozproudí krev – Křížový vrch. A jen největší znalci ví, kde se nachází „skalní hradby“, jež mají na svém jižním okraji u paty skály temný hluboký otvor. Místo jež zvedlo tepovou frekvenci i u mě, ale strach byl vždy silnější – nikdy jsem ji nepokořil. :-( Na druhou stranu bych možná měl být i rád, že jsem si neudělal jako „sólista“ problém, ze kterého bych se nemusel být schopen již vlastními silami dostat. Článek, který mě nalákal na hledání těchto, v temném lese skrytých, mrazových srubů s velmi hlubokou puklinou je taktéž tady na Turistice. I přes to, že jsem byl po více návštěvách oblasti jen „slabochem“ a neodvážil se dolů, tak za okamžiky „meditace“ nad hlubokými a úzkými prostory i seznámení se s krásnými skalkami autorovi více než děkuji. Článek, který se čte jedním dechem, je zde:

    https://www.turistika.cz/mista/schizofrenni-dilema-zbojnicke-jeskyne-vrchol-krizovy-ratibor-u-vsetina/detail

    Od hvězdárny stačí již vystoupat prudce stoupající, jako had se vlnící asfaltovou cestou výše a celý Vsetín i okolí je jako na dlani. Pro ještě lepší výhled je třeba vystoupat nad přírodní památku „Vršky – Díly“. Odtud se dají udělat nádherné fotky především večer po západu slunce nebo v noci, kdy je kombinace světla hvězd a nočního města neopakovatelná. Pokud se k tomu dodá i sníh je pohled blízký dokonalosti. Pokud by někdo jel do Vsetína a měl alespoň trochu času, tak doplněk výletu do těchto míst za to určitě stojí. Výhled na protější kopce – Lysou horu, údolí Ústí, Bečevnou, Žambošku, v dáli možná i Křížový vrch, Ostrou horu a Klášteřiska je velice uklidňující.

    I já zde mám chvíli odpočinku, ale nakonec se ještě musím vydat na cestu do Ostravy, což by mělo být ještě minimálně sedmdesát kilometrů. Pojedu po trase Vsetín → Jablůnka → Bystřička → Valašské Meziříčí → Bynina → Hodslavice → Mořkov → Veřovice → Bordovice → Lichnov → Vlčovice → Mniší → pod hradem Hukvaldy do Dolního Sklenova → Rychaltice → Fryčovice → Brušperk → Krmelín → Nová Bělá → Dubina a už jsem v Ostravě. O této části cesty, ale až příště.

 

 

 

POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA:
----------------------------------------------------------

    [1] https://zlinsky.denik.cz/zpravy_region/pred-20-lety-sedl-na-lep-legendarni-misa-z-brodske-20200806.html

    [2] Medvěd hnědý na Valašsku: Příběh Míši z Brodské – Lukáš Spitzer, Karel Pavelka, Bohdana Orlová… vydané v roce 2012, lze zakoupit na zámku ve Vsetíně.

    [3] https://www.padler.cz/vodacky-pruvodce/vsetinska-becva/

    [4] https://www.raft.cz/Clanek-Becva.aspx?ID_clanku=543

    [5] https://zpravy.aktualne.cz/domaci/na-vsetinske-becve-se-utopil-vodak-po-destich-v-ni-bylo-vice/r~a8ba1b80b4b011eab0f60cc47ab5f122/

    [6] http://www.projektymzp.cz/data/prilohy/2010/151/e_151_priloha_1.doc … seznam studánek na Valašsku

    [7] https://valassky.denik.cz/zpravy_region/kaplicka-u-svateho-obrazku-skryva-lecivy-pramen-30160217.html … kaplička nad léčivým pramenem na jižním okraji Vsetína.

    [8] http://www.muzeumvalassko.cz/acta-carpathica-occidentalis … zajímavý přírodovědný časopis psaný česky a dostupný ve Vsetínském zámku.

    [9] https://www.youtube.com/watch?v=XDooTLCwaKA … Zvonařství Tkadlec z Halenkova

    [10] https://www.mestovsetin.cz/kardinal-dominik-duka-posvetil-zvony-kostela-nanebevzeti-panny-marie-ve-vsetine/d-546356

    [11] V říši boha Radegasta – Josef Wagner, krásná nová knížka o beskydských pseudokrasových jeskyních vydaná na podzim minulého roku.

    [12] Jeskyně Moravskoslezských Beskyd a okolí - Josef Wagner a další, skutečná BIBLE jeskyní v této oblasti vydaná již před více než 30 léty, ale stále skvělá…

    [13]  http://www.hvezdarna-vsetin.cz/

    [14]  https://www.valassky.cz/