Čokoládové pralinky, pivo tří barev a Karel Kryl … i tak se dá vidět Kroměříž

Do Kroměříže vyráží většina turistů za zdejšími „unescovými“ klenoty. Pokud jste už ale zámek a zahrady několikrát navštívili, snažíte se najít i jiné alternativy. Nabízí se například možnost spojit prvky gastroturistiky s návštěvou jedné neobvyklé expozice a malým okruhem kolem několika – převážně méně známých a drobných – památek.

Do osmadvacetitisícových Hanáckých Athén jsme se vypravili minibusem. Volba vozidla byla v pořádku, jen s řidičem jsme měli trošku smůlu. Onen postarší pán byl lehce zmaten, zabloudil, kde se dalo, a díky tomu jsme se pak z Kroměříže vraceli téměř o hodinu později, než bylo v plánu (on už mu ani příjezd zrovna moc nevyšel, což při objednaných prohlídkách trošku vadí, že ano). Bohužel se dnes nikomu až tak moc pracovat nechce – a doba tomu nahrává (bez rozdílu směrové orientace vlád) - takže dopravci mají jisté problémy téměř všude. Ale tentokrát to byla opravdu tragedie, kterou by snad dokázaly zastínit jen České dráhy …  

Prvním bodem našeho oficiálního programu byla čokoládovna – nebo spíše pralinkárna – Yesterka. Příjemné místo (ono se totiž v pralinkách dá objevit množství zajímavých alkoholů a v čokoládě např. chilli), sympatická spolumajitelka a průvodkyně v jedné osobě, takže s úvodem všeobecná spokojenost … a také první větší zásah do peněženky.

Poté následovala návštěva Černého orla, což je soukromý minipivovar nabízející – v titulu článku inzerovanou – trojbarevnou kombinaci pěnivého moku. Hodně zkrácená exkurze mě nijak nenadchla, ochutnávka i kvalita nabízeného piva ale byla na podstatně vyšší úrovni. Historické sklepení pivovarnického domu bylo příjemným – byť velmi krátkým – bonusem a potom již nastal čas se rozdělit.

Většina členů výpravy následně zvolila „černěorlí“ oběd a „unescovou“ Květnou zahradu, já se raději pokusil o seznámení s památkami, které Hanácké Benátky zase až tak moc neproslavily. A přitom se stále nemohu zbavit dojmu, že jsou občas lehce přehlíženy docela nespravedlivě. I když se jedná o památky takříkajíc drobné a ještě drobnější …

Z Velkého náměstí jsem kolem renesančního a sgrafitového Regentského domu zamířil k Arcibiskupskému zámku, jehož podoba pochází z II. poloviny 17. století. Následoval průchod Mlýnskou branou (tato část městského opevnění sice pamatuje 13. století, ale její současná podoba vznikla v roce 1840). Na gotický kostel sv. Mořice jsem pak tentokrát jen zdálky exteriérově pohlédl a spokojil se se souborem manýristických a barokních skulptur.

Postupně jsem viděl sousoší Zvěstování Panny Marie, sousoší Panny Marie s Ježíšem Kristem, maskaron Maxmiliánovy kašny a jednu ze zdejších skulptur sv. Jana Nepomuckého. Následoval barokní „zámeček“ Wechův dvůr, na jehož fasádě je ve výklenku umístěn bílý smírčí kříž, a Masarykovo náměstí s krásným a cenným barokním kostelem sv. Jana Křtitele z 18. století. To pak vystřídalo Riegrovo náměstí s barokním sloupem Nejsvětější Trojice.

A potom již přichází na řadu Prusinovského ulice, která má být takovou závěrečnou třešničkou na kroměřížském dortu. Nejde přitom ani tak o to, že se zde nachází areál někdejšího Měšťanského pivovaru, jehož výrobky mohli zdejší obyvatelé ochutnat již v 16. století, ale spíše o fakt, že v tomto areálu můžeme od roku 2014 navštívit unikátní Expozici Karla Kryla. A tady se mi vysloveně podařilo „spojit příjemné s užitečným“. Jednak jsem si doma Bratříčka (o Rakovině a Karavaně mraků platí totéž) už nějaký ten pátek nepustil … a navíc zde bylo podstatně dýchatelněji, než ve venkovním vedru. Což lze chápat i jako dvojsmysl, protože jsem přesvědčen, že ani Karel by v současném stavu a čase moc demokracie a svobody necítil …

Místnost, kde běžně „vyhrává“ Anděl, sice byla v poruše (vše má své plusy i mínusy, takže jsem obdržel lístek za cenu více než příjemnou – ovšem i za běžné vstupné je to tady skoro zadarmo), ale i tak se mi zde moc líbilo a Moriture te salutant jsem si dal pro jistotu hned dvakrát. Cesta je totiž opravdu občas jen prach a štěrk a udusaná hlína – o tom biči a pouliční dámě raději ani nemluvě.

Zvláštní pocit příjemné nostalgie ve mně nezničila ani návštěva sousední radnice. Byli tam na mě hodní, nechali mě nahlédnout alespoň do sálu, kde se přepisuje statut člověka z nešťastně svobodný na šťastně ženatý, a umožnili mi udělat si o jedné z nejvýznamnějších historických památek Kroměříže o něco přesnější představu.

A tím měl můj pobyt v Kroměříži končit. Kvůli neschopnosti člověka, který snad opravdu tvrdý chleba má, jsem si ale musel ještě projít znovu celé Velké náměstí, nafotit některé zajímavé objekty na něm se nacházející, a vypít pár (tedy asi dvě) sklenic, jejichž obsah tvořila nazrzlá tekutina s bílou pěnou. Pocit, že bych se měl do Hanáckých Athén brzy znovu vrátit, mě ovšem neopouštěl, i když jsem slavný Tizianův obraz Apollo a Marsyas ze zdejšího zámku viděl poslední dobou několikrát. Koneckonců jsem se i já ten den seznámil s člověkem, z kterého bych tu kůži sám rád stáhnul. Ale jak říkal Karel Kryl (tedy prostřednictvím pana předsedajícího – pardon, Jiřího Černého), každá společnost prostě má svou rakovinu i své maškary … a bližnímu svému máme odpouštět.