Cesta z Hanušovic do Rakouska (den 2.)

Balíme se z místa prvního bivaku.  •  Fotografie (22)  • Foto: DomesTreking

Vstoupit do fotogalerie (22 fotografií)

Psí morálka na nule.

Králická brázda ze ski areálu Heroltice.

Vstoupit do fotogalerie (22 fotografií)

Cesta pěšky z Hanušovic do Rakouska (díl 2.)
Zábřežskou vrchovinou z Heroltic přes Lázek a Hoštejn na Bozeňov

Na to, že to byla první noc na treku, se spalo docela dobře. Možná je to tím, že mám za sebou již ten osmnáctidenní trek z Jeseníku do Prahy, který jsem šel v červenci. A nebo tím pivem? Kdo ví. Párkrát jsem se probudil, ale to nevím zda za to mohlo nepohodlí, nebo ten smrad, ve kterém jsem ležel. Člověk je ale tak utahaný, že mu jsou takové věci jedno. Zkrátka spí na té své karimatce a snaží se nabrat co nejvíce sil do dalšího dne. V noci ani nepršelo, tak nám to s počasím zatím vychází na jedničku. Uvidíme, co dnes. Podmínky pro bouřky jsou víc než příhodné.

Včera jsme prošli Hanušovickou vrchovinu, Kladskou kotlinu (resp. Králickou brázdu) a skončili pod nejjižnějšími vrcholky Bukovohorské hornatiny v rámci Orlických hor. Dnes nás čekají první dvě části (podcenky) Zábřežské vrchoviny. První z nich je rozsáhlá Drozdovská vrchovina, která je zároveň nejvyšší díky Lázku (714 m n. m.), jež nám stojí v cestě. Tato část Zábřežských vrchů se táhne od Zábřehu až k Lanškrounu, na severu je její hranice s Orlickými horami a Hanušovickou vrchovinou docela nejasná. Druhým podcelkem je Mírovská vrchovina, táhnoucí se od Zábřehu na jih k Mohelnici, Lošticím a na západ k Městečku Trnávka. Od Drozdovské vrchoviny je na severu krásně oddělena hluboce zařízlým údolím Moravské Sázavy. Na jihu je zase výrazně oddělena Třebůvkou od Bouzovské vrchoviny, což je třetí a nejnižší podcelek Zábřežské vrchoviny, do kterého však na našem putování do Rakouska nezavítáme.

Nejprve se potřebujeme vrátit zpět na turistickou značku. Silnicí a zároveň cyklostezkou č. 4224 stoupáme z Heroltic směrem na Valteřice. Do těch ale nedocházíme, nýbrž uhýbáme na neznačenou pěšinu doleva do lesů pod vrchem Špičák (798 m n. m.), což je nejjižnější výrazný vrchol Orlických hor. Nevím, jak to děláme, ale pěšina se nám ztrácí. Namísto cesty jdeme střídavě lukami a lesíky nad lyžařským areálem Heroltice. Když už stoupáme přímo proti vrstevnicím, tak narážíme na výraznou cestu, po které jsme měli mít. Nechápu, jak jsme ji ztratili. No, nevadí. Ztrácíme ji zachvilku na louce znovu a do Rýdrovic tak docházíme přes nějaké pozemky, snad ne soukromé. 

V Rýdrovicích nás vítají dva psi, kteří se štěkotem běží přímo k Whitovi. Jsem připraven je v případě potřeby odehnat. White jakožto samojed je absolutně neagresivní a s každým psem si chce hned hrát. Zatímco cizí psi ho většinou nenávidí a chtějí ho sežrat. Naštěstí tito byli dobře vycvičení a stejně tak neagresivní. Můj rozespalý pes, který ráno vypadal, že nikam nejde, tak zůstává nedotčen. Zanedlouho přichází i majitel těch dvou psů, který už od pohledu vypadá jako pohodář. Po naši zpovědi, že míříme do Mikulova, se sice malinko zarazí, krátce na to nám ale přeje mnoho úspěchů a sil. Jo, ty dnes budeme potřebovat. Rád bych byl co nejdříve v cíli a nechal tak odpoledne vyřádit případné vznikající bouřky. Dejv s Kubou mi sice říkají, že dnes určitě nezaprší, já si ale myslím své.

Rýdrovicemi (645 m) procházíme asfaltkou a postupně klesáme k Horním Heřmanicím. Pramen, u kterého jsem tak trochu doufal, že bude fungovat jako zdroj vody pro dnešek, je prázdný. Sakra. Tak to budeme muset nabrat vodu v kavárně. Mělkým údolím Sázavského potoka pod nevýrazným návrším (668 m n. m.) s vysílačem klesáme poslední výškové metry do Horních Heřmanic (585 m). Pro naši smůlu je kavárna ještě zavřená, však je taky teprve devět hodin ráno. Tak nevadí, musíme pokračovat "na sucho" do Cotkytle.

Terén se mírně zvedá a já už vím, že jsme vstoupili do Zábřežské vrchoviny. Pohoří, které mě vždy táhne pro své vesničky a tajuplné vršky, které jsou mimo velký zájem turistů. Zatím se jde dobře, brzy jsme tedy Na Hranicích (629 m). Krátká část přes silnici nám nevadí, vždyť zanedlouho na to jdeme znovu po pěšince přes louky Vrchů (660 m n. m.). Otevírají se nám pohledy k Hrubému Jeseníku, rozeznávám i Háj (631 m n. m.) s rozhlednou nad Šumperkem. Je však opravdu velký opar. Na nějaké daleké rozhledy to není. Ve vzduchu je spoustu vody. Což se projevuje dusnem a nadměrným pocením. Trika máme všichni zkrátka durch. 

Zemědělský areál dává vědět, že už se blížíme do obce zvané Cotkytle. Už jen kvůli názvu jsem se sem vždy chtěl podívat. Z původního německého názvu Zottküttel ("Chlupatá halena") moc nevychází, proč bylo toto místo považováno za místo nebezpečí přepadání a loupeže. Nejvíce nás však zajímá Konzum, do kterého nabíháme. Voda a cukry se tak mohou rychle doplnit. Kostel naproti nám je jistou dominantou obce a pochází z roku 1726. 

Cotkytle opouštíme po silnici II. třídy č. 368 a míříme přímo k nejvyššímu vrchu tohoto pohoří. U odbočky na Janoušov (část Cotkytle) bychom si to mohli protáhnout na Gansberg. Pokračujeme však dále až k rozcestí Lázek - pomník (678 m). Kromě vysílače už lze krásně pozorovat i mnohem menší rozhlednu na vrcholu. Po příjedzdovce docházíme až na vrchol Lázku (714 m n. m.). Dusno je šílené, bez pauzy to nepůjde. Využíváme tedy místního občerstvení, kde je k mému překvapení už docela rušno. Obloha je plná oblaků, ale zatím se nic neformuje.

Nejvyšší "horu" Zábřežské vrchoviny jsme tedy bez problému pokořili a nyní je na čase prudce klesnout k rozcestí Pod Lázkem (652 m). Kuba s Dejvem se již drží pozadu. Prohlížím si autobusovou zastávku a čekám na ně. Tady by se přespat sice dalo, ale bál bych se provozu na této silnici. Pokračujeme dále ke Strážné, další zajímavé obci v tomto zapomenutém koutu naší republiky. Fotíme kostel sv. Isidora, který byl rozsáhle přestavěn ve 20. století. Pardubický kraj se zatím jeví jako kraj autobusových zastávek vhodných pro případný bivak. Jen si vyhlídnout takovou, která nestojí u příliš rušné silnice. 

Od asfaltu nás osvobozuje odbočka doleva k lesům Cukrové boudy (591 m n. m.). Jedná se o 'Kostelní' cestu a v podstatě jde o sérii dlouhých rovinek mířící až k samotné Cukrové boudě, podle které je také pojmenován tento rozsáhlý hřbet. Cukrová nejspíš proto, že zde místní dělníci získávali javorový sirup z mízy javorů. Boudu si s Dejvem prohlížíme, White si mezitím pobíhá po místních smrkových monokulturách. Čekáme tak na Kubu, který nás začíná častěji a na delší dobu ztrácet. 

Klesání do údolí Březné je výživné a mně se tak poprvé ozývají kolena. Klesá se však krásným bukovým lesem, kterým jsme šli naposledy včera za Hanušovicemi. Podle Březné je pak pojmenován rozsáhlý přírodní park, do jehož jižního okraje právě vstupujeme. Dolů má každý své tempo, scházíme se tedy až na cyklostezce č. 521 vedoucí z Drozdovské pily na Hoštejn. Největší zajímavostí Hoštejnu je bezesporu stejnojmenné hradiště, rozkládající se na vršku 387 m n. m. Hrad pochází ze 13. století, nicméně byl zbořen za Husitských válek. Dochovaly se však valy opevnění a fragmenty věží. Výrazný je ale také pomník dostavby železnice z Olomouce do Prahy z roku 1847, kterého si všímáme na první pohled. Drobně pauzujeme v hospodě u koupaliště, která ale otevírá až od dvou. Podle toho, co se děje na obloze, soudím, že po cestě na Dolní Bušínov to stejně těžce schytáme. Dusno však bere spoustu sil, není možnost cestu příliš uspěchat. Čeká nás dlouhá a klikatá zelená TZ (turistická značka) po severních svazích okrajových vrchů Mírovské vrchoviny. Tu Drozdovskou máme tedy již za sebou.

Zábřežská vrchovina v této oblasti je dosti členitá, tak máme znovu pocit, že jsme kdesi v horách. U rozcestí Hoštejn - restaurace, bus (305 m) opouštíme červenou TZ a měníme ji za zelenou. Po překonání mostu přes Moravskou Sázavu na nás z protější zahrady štěká armáda samojedů. White nechápe, co jim je. Momentálně je to jediný tichý samojed v Hoštejně. Úzká silnice je celkem otravně rušná, nejspíš funguje jako zkratka do města Zábřeh, jehož katastrální území začíná kousek před námi. Jsem proto vděčný, že přicházíme ke Zlatému dolu, hlubokému údolí, v jehož závěru zelená TZ odbočuje ze silnice do lesů na stráních kopců. White si tak může opět volně běhat, kde se mu v podstatě zachce. Zpočátku prudce stoupáme, nicméně brzy cesta začíná jednotlivé rozčleněné hřbety traverzovat.

Zabíháme do Černého dolu, abychom zase po protější stráni z něho vyběhli. A tak je to s každým údolím, s každým zářezem vodních toků pod vrchem Danišberk (562 m n. m.). Kuba začíná mít krizi a každou chvíli na něho musíme čekat. Což mě netěší, protože si říkáme o problém. Čekáme delší dobu Nad Hněvkovem (475 m). Začíná se nepříjemně zatahovat, přímo nad hlavami se nám začínají tvořit přeháňky a později se ozývají nedaleké hromy.

Začíná pršet a už vím, že začíná být zle. Jsou to zatím přeháňky, které přinášejí nesouvislý déšť. Nepříjemné je ale to, že cesta prudce zabíhá do mohutného Stříbrného dolu. Kuba je stále pomalejší a začínám nervoznět. Tady se není moc kde schovat a blížící se hromy v otevírajících se mýtinách mě nenechávají klidným. U sedla vrchu Tábor (486 m n. m.) se rozhodujeme, co dál. Počasí se rychle zhoršuje a při pohledu na radar sleduji velmi silnou bouřku, řádící kolem Mohelnice a blížící se sem. Přesně na ty byla ráno vydaná výstraha Českým hydrometeorologickým ústavem. Dejv to vzal na sebe, jelikož Kubu přizval on a poslal mě dopředu, ať Whita zbytečně netrápím. Bouřky snáší totiž blbě a Dolní Bušínov už je za rohem za Vrcholnou. 

Nad Úzkým dolem se tedy krátce loučíme, alespoň jim pak můžu připravit v chatě zázemí, než k ní dorazí. S Whitem, držící se mi u nohy, zrychlujeme. Spouští se slejvák a hromy burácí kolem. Před rozcestím Pod Vrcholnou (461 m) se rozbíháme. Rychle stoupáme těžkým terénem k Vrchům (555 m n. m.), popadané stromy mě teď opravdu příliš netěší. V mýtinách před Matčinymi vrchy (515 m n. m.) mě oslňuje světlo, když blesk práská nejspíš do stožáru elektrického vedení asi 200 m přede mnou. Vyhlašuji hnědý poplach a s těžkou krosnou sprintuji přes Holý vrch (501 m) až k chatařské oblasti Dolního Bušínova. Tu už jsem klidný a navíc to vypadá, že to nejhorší je za námi. Hromy se vzdalují, na obloze se objevují konečně nějaké struktury oblaků. Radar ale varuje, že brzy je to tu zas. Nebe nad Moravou je nyní plné bouřek. 

Prudký kopec k rozcestí v Dolním Bušínově (383 m) je nepříjemný, nicméně samotná chata je odsud vzdálena pouhých sto metrů. Odemykám dveře, vyzouvám boty, suším psa a čekám, kdy se ti dva objeví. Mezitím se spouští další mohutný liják. Naštěstí už jim alespoň nebouří. Již hodinu nikdo nejde. Když už se rozhoduji jít za nimi, objevuje se Dejv i s krosnou Kuby. 

"Co to?" ptám se nechápavě.

Veselý Dejv se jen směje. "Hochu ten je v úplných sr*čkách. Jsem ho nechal u chat na protějším kopci. Už má alespoň dobrou náladu a já taky. Stihl jsem vyžrat mezitím půlku placatky ." 

Už jsem taky klidnější. Dejv se vrací do marastu a zanedlouho přichází i s Kubou, který už není schopný v podstatě ani stát na nohou. Bere to ale sportovně a s humorem. Teplo a bezpečí chaty je dnes víc, jak vítané. Vzít to přes Bozeňov (Dolní Bušínov) byl výborný nápad. I když představy o tom, jak se budeme koupat v nádrži asi padají...

Asi hodinu od příchodu Kuba usíná a ještě předtím se shodujeme na tom, že bude lepší, když cestu opustí. Díky moc za účast, předvedl výborný výkon. Na to, že jsme za dva dny našlapali přes 60 km. White toho má taky dost, ten běh na konci nám dal zabrat oběma. S Dejvem popíjíme pivo, kecáme a využíváme zásob, které nám tu nechala dobrá duše. Dnes jsme nachodili dalších 30 km s asi 1 445 m převýšení (celkové stoupání + celkové klesání). Celkem tak máme již 64 km a nyní se nacházíme v části města Zábřeh. Zítra to zkusíme až do Jevíčka, v ideálním případě.

Předchozí den:
ZDE

Následující den:
ZDE

Pozn.: Tučně jsou vyznačená rozcestí KČT (s nadmořskou výškou v metrech) pro lepší orientaci, vrcholy pak jsou bez tučného písma s "m n. m."

Autor: DomesTreking

Další články autora: 5

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli