Cesta (nejen) za zámky Prostějovska 2 (Čechy pod Kosířem, Drahanovice)

První část vyprávění o výpravě po – převážně zámeckých – památkách Prostějovska jsme zakončili odjezdem z obce Ptení. Teď nás čekají Čechy pod Kosířem, ve kterých jsem byl poprvé i naposledy na kole, a to již téměř před deseti lety (před osmi, ale to je vedlejší). Holky tu nikdy nebyly, tak jim mohu alespoň dělat zkušeného průvodce. A začneme hned tam, kde i já jsem prvničkou, tedy v místním unikátním Muzeu kočárů, které bylo slavnostně otevřeno 11. 7. 2009. Najdete zde nejen několik desítek různých historických kočárů a saní, ale i expozici luceren, postrojů a další zajímavosti. Muzeum je vlastně svépomocným dílem pana Obra, který začínal v restaurátorské dílně na zámku Plumlov (a jsme znovu u 1. dílu cestopisu). Protože restaurované kočáry byly často ukryty v nevyhovujících podmínkách, rozhodl se shromáždit nejcennější originály pod jednu střechu, do klimatizovaných a vytápěných prostor.

Největší zájem vzbuzují – pochopitelně – kočáry největší a nejzdobnější, tedy ty arcibiskupské a pohřební, včetně největšího smutečního kočáru světa. Muzeum, jehož prohlídku můžete absolvovat sami nebo s odborným výkladem se stále rozšiřuje a nechybí zde ani filmová produkce. Zajímavostí muzea je i fakt, že téměř všechny vozy jsou použitelné a lze si je pronajmout, např. na smutné rodinné události jako jsou svatba nebo pohřeb. Návštěva muzea byla super, příliš nepotěšila jen výše poplatku za fotografování, která je stejná jako vstupné, tedy 60,- Kč.

Venku se pomalu – ale jistě – zatahuje a nad hanáckou posvátnou velehorou Velký Kosíř divoce i hrom bije. Další program přesto nevzdáváme. Hasičské muzeum plánovaně vynecháváme a přesouváme se rovnou k zámku, respektive k jeho krásnému parku, protože interiéry zámku se stejně rekonstruují a budou veřejnosti opět zpřístupněny až v roce 2015. Překvapí nás davy lidí, mířící stejným směrem. Převládají rodiny s dětmi a vzápětí zjistíme, že park se změnil v pohádkový les a děti zde – o týden později – slaví svůj svátek. Pohádkové bytosti, u kterých děti plní různé úkoly, jim rozdávají sladké odměny a tak se nelze divit, že je zde narváno. A vidět jsou příslušníci nejmladší generace věech ročníků narození, ras i vyznání.

Současná podoba zámku v Čechách pod Kosířem vznikla v 19. století (1839-1843), kdy došlo k přestavbě čtyřkřídlého barokního zámku na empírový. Celý zámcký areál se nachází na úpatí Velkého Kosíře a je neodmyslitelně spjat se jménem malíře Josefa Mánese a portugalským rodem Silva -Taroucca, který vlastnil zdejší panství až do roku 1945. Z doby výstavby zámku pochází i gotizující "červená" vyhlídková věž. Pseudogotický skleník byl vybudován až v roce 1852 a v parku najdeme i salet, kde Josef Mánes tvořil svá díla.

Zámecký krajinářský park byl obnoven po roce 1987, ale původní zahrada vznikla mezi dvěma rybníky již za Liechtensteina počátkem 18. století. Park s celkovou rozlohou okolo 20 ha je považován za jeden z nejcennějších dendrologických objektů na Moravě a je osázen velmi vzácnými listnatými i jehličnatými dřevinami. Pamatuji se, že při své návštěvě v roce 2005 jsem zde hledal hlavně severoamerickou borovici osinatou, která sice dorůstá jen do výšky 15 metrů, ale údajně se dožívá až 4 tisíc let. A je zajímavé, že i tehdy hrom kolem divoce bil, obloha černala a já – nezmokl.

Na závěr si ještě před zámeckým parkem prohlédneme zajímavou netradiční trojbokou otevřenou kapli sv. Josefa, která pochází z roku 1889 nebo z první čtvrtiny 18. století. Odborníci se u této stavby – od roku 1958 památkově chráněné – tak nějak pořád nemohou shodnout.

Je 14:45 hod. a pomalu všichni pociťujeme něco jako hlad. Pro žádnou restauraci v obci jsme se nakonec nerozhodli a „přijali jsme všeobecné usnesení“, že buď někde zastavíme cestou nebo se pořádně nadlábneme až na území šumperského okresu. A nakonec bylo ještě všechno trošku jinak. Jen kilometr odbočkou od naší cesty se totiž nacházela obec Drahanovice a já se rozhodl, že ještě svým souputnicím představím tamní Černou věž. Koneckonců se zase zamodralo a když jsem tady byl naposledy, měl jsem ještě zrcadlovku na kinofilmy a bylo fakt hodně pošmurno.

Drahanovská kamenná Černá věž je vlastně pozůstatkem zdejší stejnojmenné tvrze, zmiňované již v roce 1351. Tu však pobořili husité a dnešní – víceméně již renesanční - podoba věže pochází z poloviny 16. století (1567), kdy tvrz vlastnili páni ze Stvolové. Věž byla částečně opravena v letech 1970–1972 a poté komplexně rekonstruována koncem 20. století. Vzápětí byla zpřístupněna široké veřejnosti. Vysoká štíhlá obytná věž (28 m) je postavena na téměř čtvercovém půdorysu (6,2 x 6 m). V přízemí se nacházela obdélná studna a první patro zřejmě plnilo funkci sklepa. K obytným účelům sloužila jen vyšší patra a věž byla přístupná jen do druhého patra, pravděpodobně po dřevěném mostě. Při přestavbě v 16. století byla věž „ozdobena“ vřetenovým schodištěm a - ve druhém poschodí – osmidílnou žebrovou klenbou s erben Drahanovských ze Stvolové a letopočtem 1567 v klenáku. V Černé věži zde najdete malou trvalou expozici i občasné krátkodobé výstavy a vyžadované vstupné je vskutku zanedbatelné. A ještě jedna důležitá pozoruhodnost této stavby: Černá věž je sněhobílá.

Ve věži se také rozhodnu, že v Drahanovicích si zajdeme na pozdní oběd. Hostinec Na Nové si pamatuji z někdejší celodenní cyklovýpravy do této oblasti. Tehdy jsem byl spokojen a místní tento podnik doporučují pořád jako nejlepší. A tím je definitivně splněno. Nacpané a pospávající osoby něžného pohlaví dovezu domů a celý den jsme tak absolvovali suchou nohou. Je ovšem pravdou, že při vjezdu do šumperského okresu jsme vjeli i do přívalového deště a chvílem jsem měl pocit, že nic nevidím a do auta už přetéká přes prahy. V Šumperku už ale bylo zase hezky a po celodenní „lopotě o žízni“ chutnalo pivečko nadstandartně.