Cesta na Helfštýn - 2.Na hradě

Z Lipníku nad Bečvou jsme se busem přemístili na náves Týna, vesničky obdařené taktéž přídomkem řeky, nad níž se vypínal zalesněný kopec korunovaný na temeni zříceninou jednoho z našich nejrozsáhlejších hradů. Ano – čím je pro Čechy Rabí, tím je pro nás Moravany a Slezany Helfštýn, rozkládající se na ploše 187 x 152 m. Směrem k obci a řece spadá od zříceniny extrémně strmý svah a v něm se v lese ukrývají vysoké skalní stěny. Jsou tvořeny drobou a jedná se o hladké nečleněné zdi bez jakýchkoliv výrazných stupů a chytů. Napříč tomu jsou kupodivu skálolezci dosti oblíbeny, leč oko turisty nad jejich podobou nezaplesá.

 

Turistická červená trasa ku hradu vede naštěstí jinudy a my po ní a po silničce vyrazili k hornímu konci dědiny. Na začátku cesty jsme se nejprve stavili v otevřených potravinách, bychom tělům dodali nějaké ty živiny. Moc jich nebylo: pár druhů salámů sice měli, ale rohlíky pouze poslední dva (!), což bylo před devátou hodinou ranní na pováženou.

 

Ale díky pánbožkovi aspoň za to, šak hlad je sviňa…

 

Poté už jsme vykročili do hradního kopce, minuli dosud zavřenou restauraci Pod hradem a po silničce vyšplhali do první zákruty v lese nad obcí. A od ní už se při dalších krocích těsně drželi kraje komunikace, neboť ku hradu kromě nás směřovaly tisíce koní ukrytých (ale nahlas ržajících) pod kapotami desítek vozů. Což nás v dnešním všedním dni dosti překvapilo: vypadalo to, jakoby se nahoře na hradě snad konala nějaká pouť.

Přitom do konce srpna a do akce zvané Hefaistos, kdy se tu od roku 1982 každoročně setkávají umělečtí kováři z celého světa, zbývaly ještě rovné čtyři týdny! V té chvíli nás nenapadlo, že všechny ty davy lidu zvědavého na hrad míří hlavně kvůli unikátním novým výhledům z hradního paláce, ale o tom až později...

 

Nyní jsme se proplahočili tím nejstrmějším stoupáním, dali vale červené značce šphající ku hradu přímo do kopce a raději po silničce, k níž se brzy připojila modrá turistická trasa, už mnohem pohodovějším sklonem pokračovali na parkoviště.

 

Než jsme k němu trochu funíce dorazili, přehrál jsem si v centrálním disku umístěném v mém mozku jisté pasáže z mládí, související s tímto hradem. Odjakživa patřil k mým nejoblíbenějším a i v současnosti se vypíná na jednom z vítězných stupínků - samozřejmě spolu s hradem Buchlovem, Sovincem a rodným Brumovem!

 

Jakmile jsem se začátkem deváté třídy ZDŠ začal podrobněji zajímat o hrady, zámky a zříceniny v tehdejší ČSSR a počal sbírat jejich obrázky a pořizovat si o nich výpisky, nemohla mi pochopitelně ujít ani existence Helfštýna.

 

Co já se nasnil, kdy jej na vlastní oči konečně spatřím… jenže na to jsem si musel počkat až do svých šestnácti let. Stalo se tak na rodičovském výletě s naším Spartakem. Tehdy se mi podařilo přesvědčit tatu, aby pootočil volantem a z Bystřice pod Hostýnem přes Kelčskou pahorkatinu zamířil k vytouženému cíli.

I když tehdy zřícenina (až na Kostkovu věž) nebyla ještě zastřešená, prohlídkou jsme zklamáni rozhodně nebyli. Navíc se nám dostalo i dvou „bonbónků:“ tím prvním bylo stádečko černých koz v ohradě na konci třetího nádvoří (nejspíš si tu kastelán pořídil jakousi přidruženou výrobu) … no a při obhlídce zachovalé ruiny hradního paláce jsme zase museli dát pozor, abychom nebyli zasaženi letícími projektily ze zbraní, jež v rukou svírali rozdivočelí trampové hrající zde bojovou hru. Zbraněmi byly dřevěné flintičky a střelami velké zavařovací gumy, přičemž měl mít každý z účastníků před začátkem hry „sedm životů.“ Doteď před sebou vidím postaršího trempýře s dlouhým bílým plnovousem, an řádí jak Sandokan... a slyším jeho nadšený výkřik po jednom výstřelu – „Dostál!“

Dlužno dodat, že nejen trampové se tehdy na hradě činili - přes léto už tu byly pořádány tábory hnutí Brontosaurus, jehož účastníci čistili hradní příkopy.

 

Při dalších návštěvách Helfštýna už jsem jej vždy našel v o něco lepším stavu než v tom předešlém (přibývalo zastřešených objektů a i jinak zřícenina prohlédla), ale to bylo všechno nic proti tomu, jakou proměnou a zrychlením rekonstrukčních prací prošel po „sametu.“ Byl jsem zde jednou na setkání uměleckých kovářů na tom slavném každoročním Hefaistosu a jindy zase na akci, kdy se hrad jakoby vrátil do středověku. Za jednu z nejromantičtějších návštěv pokládám jednu jarní, kdy jsme si s ženou vzali v půlce pracovního týdne dovolenou a procházeli si hrad s průvodcem jen za účasti dalšího návštěvnického páru, což už dnes samozřejmě neplatí.

 

Rozsáhlý hrad se čtyřmi nádvořími, patero bránami a obklopený valy, hradbami, řadou věží a budov od té doby zatraktivněl i díky upravené vyhlídce na temeni nejmohutnější hradební stěny v celé Evropě a vyhlídkové Husitské věži. To hlavní ale přišlo po velkolepé a nákladné rekonstrukci hradního paláce, jež trval dlouhé tři roky a teprve letos na jaře byl znovu otevřen veřejnosti.

 

Jak jsme si pak po zakoupení vstupenek (2 x 150 kč) všimli, nacházelo se krom našich maličkostí na hradě snad tisíc dalších prohlídky chtivých zájemců. Díky rozlehlosti hradního areálu ale tohle nakupení nebylo příliš zjevným a k mé velké radosti si stále Helfštýn uchoval své Genius loci…

 

Když jsme pak procházeli jednotlivými částmi hradu a přitom abnormálním přísunem obrázků překrmovali paměťové karty našich fotoaparátů, napadlo mne, jak by se při pohledu na jeho dnešní areál tvářil jeho původní zakladatel – ctný loupeživý rytíř Friduš z Linavy. Asi by byl z jeho podoby natolik vyvalen, až by mu překvapením hledí na ksichtu zacvaklo…

 

Od začátku čtrnáctého století, kdy tu na kopci založil jen takový maličký dřevěný hrádek s jedním zděným hradním paláckem se totiž ten jeho hrad rozrostl naprosto k nepoznání!

 

S rozsáhlými přestavbami a přístavbami započali už v 15.století páni z Kravař. Další majitel – Kostka z Postupic, úspěšně odolal náporu uherského vojska Matyáše Korvína a poničený hrad poté přestavěli a notně rozšířili Pernštejnové. Za jednoho z členů rodu byla zbudována i ta mohutná hradební zeď nad vstupem do sídla, tyčící se nad širokým hradním příkopem. Dodnes dosahuje délky asi 100 metrů, šíře místy až 10 a výšky bezmála 14 metrů. Nevítaní hosté z ní byli přivítáni strašlivým krupobitím střel ze střílnových kasemat a hlavně z té baterie děl umístěných nahoře na široké hradbě!

Přestavbu Helfštýna stavbou velikého hradního paláce dovršili Bruntálští z Vrbna.

 

Hrad byl dobyt jen jednou za celou dobu své historie… a to roku 1621, kdy jej obsadili vzbouření Valaši. Ti jej ale následujícího roku opustili a na Helfštýn se vrátili císařští. Roku 1626 úspěšně odrazili útočící dánské vojsko pod velením jenerála Mansfielda a v roce 1643 hrad odolal i Švédům vedeným generálem Torstensonem!

 

Po třicetileté válce začal Helfštýn chátrat, poté byl dokonce i úmyslně (naštěstí jen částečně pobořen), ale kvůli hrozbě tureckého nebezpečí znovu opraven. Ve druhé půli osmnáctého století byly rozebrány střechy, odstřelena Trubačská věž a hrad začal pustnout. Změna nastala o sto let později, v období romantismu, kdy v areálu vznikla restaurace, kuželna a několik hudebních altánů i tanečních parketů.

Později byl areál hradu na jistou dobu veřejností opět opuštěn a jediným obyvatelem se stal myslivec sídlící v Kostkově věži.

 

Po válce přešel Helfštýn pod křídla Klubu českých turistů, poté patřil obci sokolské a ještě později pod ministerstvo školství, které nechalo vypracovat projekt na zastřešení zachovalých objektů a na využití hradu ke kulturním účelům. Vlastní správu ale vykonávalo Vlastivědné muzeum v Olomouci a od roku 1960 Okresní muzeum v Přerově. Překotné „hurá“ opravy později už řídil profesionální architekt a totéž už se dělo i po sametu. I když podle lomících se rukou památkářů nebylo vše jen optimální (trnem v oku se jim stala např. rekonstruovaná vyhlídková Husitská věž), dle mého skromného soudu se nic tak strašně znepokojujícího Helfštýnu nestalo a on jen a jen zkrásněl!

 

Z hlavního nejrozsáhlejšího nádvoří jsme okolo prvků středověké architektury a mnoha volně vystavěných exponátů děl uměleckých kovářů postupovali jednotlivými částmi hradu dále, až jsme se dostali na čtvrtý hradní dvorek pod palácem. Návštěvu mincovny a expozice dalších kovářských prací umístěných v jeho suterénu jsme si pro tentokrát odpustili a spěchali novým bočním vstupem nahoru do hradního paláce.

 

A byli víc jak příjemně překvapeni!

 

Při obnově se totiž podařilo (bráno z estetického hlediska) velmi citlivě spojit staré s „novým“ v jeden neoddělitelný celek. Díky částečnému zastřešení paláce pískovaným sklem je tento chráněn od dalšího ohlodování zubů Času a navíc v něm přibyly nové výstavní prostory.

 

Nejdůležitějším požadavkem zadavatele bylo statické zajištění a nové zastřešení paláce. A pod podmínkou, aby se v žádném nezměnil původní ráz objektu. Zastřešení mělo být jen částečné a vše nové, co mělo být do paláce zakompováno, nesmělo přesahovat horní úroveň obvodového zdiva.

Stalo se… a do již existujících otvorů torza byla vložena konstrukce nové prohlídkové trasy spojující přízemí paláce s dalšími poschodími a obkružující jak Ariadnina niť celý hradní palác. Nejatraktivnějším prvkem se staly ochozy, jejichž konstrukce je umístěna pod samotnými vrcholky palácových stěn. Výchozím materiálem pro konstrukci lávek a schodišť se stal corten v barvě okrového a narezlého kovu. Trasa v přízemí paláce zase vede po chodnících z naleštěného betonu a okolní plochu tvoří sypaná kamennná drť. Na zastřešení byly použity skleněné střechy umístěné na ocelových nosnících.

 

Geniálně vymyšlené dílo se kupodivu také stejně geniálně vydařilo a v současnosti si mohou návštěvníci v první etáži paláce prohlédnout expozice o stavebním vývoji hradu, archeologickém výzkumu a období gotiky, v němž je zvláštní pozornost věnována Pernštejnům.

 

A poté už na řadu přichází ta největší atrakce - výstup po schodištích do dalšího patra, na nějž lidská hnáta noha nešlápla už hezkých pár set let! Obkroužení stěn kolem dokola umožňuje systém lávek a ochozů, jenž uvnitř palácových stěn poskytnou okny výhled na krajinu Moravské brány od Přerova, přes Lipník nad Bečvou až k Hranicím (a také na hradbu protějších Oderských vrchů) a venku už ničím nerušená širokoúhlá panorámata dolů na zbytek hradu a jeho blízké a vzdálené okolí.

 

Nečekanou „třešničkou na dortu“ je poslední schodiště vedoucí až těsně nad okraj vrcholových zdí, odkud se na střechu paláce, na celý hrad i na celý ten okolní širý kraj otevírá pohled vpravdě letecký!

 

Zajímavostí rovněž je, že u této vyhlídky tvoří zábranu prosklené stěny, kdežto ty další dvě o kus dál byly vyrobeny z cortenu a ta kruhová připomíná otevřený kokpit bojového letounu…

 

(Z mého hlediska se rekonstrukce mimořádně vydařila a já před jejími tvůrci smekám!)

 

Po prohlídce jsem se s manželkou (která se bohužel kvůli bolavé noze musela spokojit jen s prvým patrem paláce) přesunul na hlavní nádvoří s restaurací. Tady jsme neprve poseděli venku a dobrým mokem svlažili horkem rozpraskané rty. Pak nám to ale nedalo a dopřáli si i konzumaci místní speciality – Hradní bašty uvnitř v restauraci.

 

Já ještě po točitém schodišti navštívil expozici šperků umístěnou v přístavbě poblíž hospody a před opuštěním hradního areálu za lidových 10 korun vyběhl po schodech nahoru na temeno té mohutné vstupní hradební zdi.

 

Za padacím mostem se pod Helfštýnem naše cesty rozdělily: manželku čekal návrat dolů do obce, kde mne zůstane čekat v restauraci Pod hradem a mé nožky po modrém značení hbitě vyrazily od hradu směrem ke Gabrielce...