Českým středohořím 2006 III. Hrad Helfenburk, Ploskovice, Litoměřice, Mělnické vinobraní

Z Úštěku nemusíme chodit daleko na pěknou hradní zříceninu. Nedaleko tu máme Helfenburk ze 14. stol. Skála, na které se tyčí nad skalnatým údolím Hrádeckého potoka už připomíná, že jsme na okraji malebné krajiny pískovcových skal, oblasti  CHKO Kokořínsko. Původní hrad byl zpočátku dřevěný. Teprve po rozšíření za Jana Očka z Vlašimi byl nahoře postaven kamenný palác, kaple a hospodářská stavení. Nová 63 m hluboká studna zvýšila komfort hradního osazenstva vylepšením o šlapací kolo.

Další majitel Jan z Jenštejna palác rozšířil a vybudoval nové hradby s cimbuřím, které vydržely dodnes. V přední části hradu přidal obytnou věž. Brány do hradu měly padací mosty. Po zač. 17. stol. byl hrad opuštěn a za třicetileté byl pleněn a chátral.

Až v roce 1887 zříceninu hradu koupil a romanticky upravil průmyslník, hrabě Josef von Schroll a tím začala být atraktivní pro turisty. V letech 1887 až 1890 zde nechal postavit romantickou třípatrovou věž vysokou 30 metrů, na kterou vede 143 schodů.  Dodnes má slušně zachovalou okrajovou hradbu. Ve druhé polovině 20. stol. ho převzala organizace Českého svazu ochránců přírody a začala jej dál spravovat. 

Od Helfenburku putujeme pro změnu na barokní zámek Ploskovice z první poloviny 18.stol.  V polovině 19. století ho užíval císař Ferdinand V. Habsburský jako soukromou rezidencí. K tomu ho nechal zvýšit o jedno patro a dál zvelebit. Natáčely se tu filmy Princ a Večernice, Jak si zasloužit princeznu, Čertova nevěsta a další. Ostatně jako na vícero hradech a zámcích.

V přízemí na jižní straně zvyšují atraktivnost zámku dříve módní, umělé vodní jeskyně. Stěny zdobí částečně plastické zříceniny antických staveb. Velký původní zámecký park byl od r. 1720 vybaven kašnami, vodotrysky, rybníkem a okrasnými dřevinami. O století později byl upraven do stylu rokoka.

My sem dorážíme už zase pozdě. Poslední prohlídka se koná v 16h., takže jsme se dovnitř nedostali.  Mně to nevadí, já mám raději hrady. Ploskovice byla úlitba manželce.

Místo ploskovických interiérů si procházíme královské město Litoměřice. I když ani tady nejsme poprvé. Už jsme tu byli dříve na Zahradě Čech. Líbí se nám klidné romantické uličky v historické části. Na náměstí se vymyká běžným stavbám původní gotický dům Kalich s vyhlídkovou věží. Bohužel i věž má omezenou otevírací dobu, jen do 16h. Ale aspoň jsme ušetřili, vstupné by mohlo být vzhledem k nabídce levnější.

Renesančně upravený dům v letech 1570-80 nechala rodina majitelů ozdobit na vstupním portálu svým erbem. Kalich na střeše s vyhlídkou není od husitů, jak jsem se mylně domníval, nýbrž připomíná tradici vinařství ve městě. Dnes v něm sídlí městský úřad a IC.

Nádherný a zajímavý je také Dům u Černého orla postavěný ve 14. století pro rodinu Dionysia Housky a v roce 1560 také přestavěn do renesanční podoby. Fasáda domu je zdobena bohatými sgrafity s biblickými motivy.

V blízkém okolí je zajímavý, přístupný vápencový Důl Richard na vrchu Bídnice. Dostal se do povědomí zejména tím, že za druhé světové války v něm nacisté vybudovali tajnou továrnu.

V našem plánu samozřejmě nemůže v tomto ročním období chybět návštěva vinobraní. Za tímto bohulibým účelem zajíždíme do Mělníka. Na závěr jsme bohužel museli zkonstatovat, že drtivá většina moravských vinobraní je na trochu vyšší úrovni. Jak z hlediska kvality burčáků, tak i celkového hodnocení. Byl jsem rozčarován z toho, že jsem na celém vinobraní nenalezl ani kapku tak opěvovaného mělnického.

Při pátrání na svou otázku, co to mají a odkud, jsem dostal vždy stejnou odpověď. „Z Moravy“. Vinaře by tu samozřejmě nikdo nenašel. Ani místního, a z Moravy už vůbec ne. Jen prodejce, kteří si sem moravské produkty dovezli. Takže se všude honosili pravým moravským burčákem. Až mně docházela nálada. Chtěl jsem si tedy aspoň koupit lahvinku zdejšího mělnického vína. Poslali mně ven z náměstí do vinotéky.

I tady se situace opakovala. Nevěřil jsem svým očím a uším. V odborné prodejně vín se jen v koutku skromně ukrývala obligátní mělnická Ludmila. Já se plahočím 300km z Moravy ochutnat něco speciálního ze slovutného Mělníku a tohle je výsledek.

Jistě mně každý pochopí, že když moravská vína znám dostatečně, nepotřebuji je koštovat tady, rozštěrchaná dlouhou cestou a kdo ví jak ošetřovaná. Vínu, ani pivu nesvědčí pohyb. A burčáku už vůbec. Přesto si tedy petku pečlivě vybraného burčáku pořizujeme a odcházíme relaxovat na stráň pod zámkem. Zde, u výhledu na soutok Labe s Vltavou s přítokem Vraňansko-hořínského plavebního kanálu, mlsáme svou lahůdku a sledujeme pohyb u starého mělnického zdymadla. Zítra nás čeká už jen cesta domů.