Bílý kámen 2019 – Odra, Libavá a jiné atrakce

Mohl bych napsat konečně. Tedy ne že bych nikdy na Libavé nebyl, ale kdysi dávno, tedy v minulém století jsem na Libavé, míněno ve výcvikovém vojenském prostoru byl. Ale to bylo víceméně z donucení, tedy v rámci manévrů coby prostý vojín ČSLA (tady kecám, to už jsem byl desátník). Nakonec pobyt ve výcvikovém prostoru byl krátký, sotva dva dny – nic zvláštního se nestalo a protože jsem tam byl s rotou oprav techniky, základem bylo aby s technika neposra…

K tomu naštěstí nedošlo, takže větší část činnosti spočívala někam se schovat a nebýt moc na očích. Kupodivu v tom s námi byli celkem solidární i přítomní lampasáci, kteří se nechtěli setkat s nějakými vyššími lampasáky od nadřízených jednotek, kupodivu i na setkání s bratrskými vojáky, kterých tenkrát bylo na Libavé víc než dost nikdo zvlášť nestál. Maximálně tak něco vyšmelit.

Cykloturistická akce Bílý kámen se tuším přehoupla již do druhého čtvrtstoletí (2019 – 26. ročník) svého trvání. Tedy již pravidelně na ni zavítá spousta cyklistů, ale i koloběžkářů a nakonec i pěšáků. Na Svátek práce (nebo lásky) se otevírá část vojenského újezdu veřejnosti, takže i prostý civil může nakouknout do míst dnes většinově zapovězených. Vojenský prosto Libavá vznikl v roce 1946. Situaci usnadnil fakt, že velká část prostoru byla osídlena německy hovořícími obyvateli. Takže nedošlo k většímu dosídlení, osídlené vlastně zůstalo jenom Město Libavá, kde byla (a je) správa vojenského prostoru, vojenských lesů apod. Rovněž i obyvatelstvo se skládá spíše z civilních pracovníků i vojáků dodnes.

Už jsme uvažovali o výlet na tuto akci vícekrát, ale nakonec se uskutečnil jiný program, jindy to pokazilo počasí a vůbec. Už se mi ale nechtěl otálet. Na dotaz, jestli by někdo jel sice pár ohlasů bylo, ale nakonec jsme se ráno sešli na nádraží jen dva, naštěstí Pepa je ještě staný mladík, tak už busu spíš zdržovat já (při tom se vymluvím na focení). Díky dobrému spoji to máme do Olomouce i osobákem skoro rychlejší než rychlíkem takže o půl osmé vyjíždíme od nádraží. Cestu na Velkou Bystřici naštěstí znám, v podstatě kousek od nádraží se podjede most u Bystřice a pak už se nasadí na cyklostezku. Ta nás vede do zmíněné obce, kde tedy odbočíme na silnici směr Mrsklesy. Naštěstí jde o normální okresku a většinu dopravních prostředků tvoří různě početné skupiny cyklistů. V hospodě na konci Mrskles je základní vstupní místo. Platí se vstupné (nebo zápisné) 40,- Kč. Za to dostaneme zelný pásek (jak na koncert) a celkem pěknou mapu (tu už jsem pečlivě studoval, neb je i na webovém portálu). Na akci je předepsaná přilba, tak ačkoliv oba většinou jezdíme bez, tentokrát uposlechneme příkazu (co kdyby po nás stříleli). Cesta pokračuje mírně do kopce a ještě před vjezdem do prostoru míjíme několik činných i nečinných smetišť, je vidět, že stotisícové město je v odpadcích dosti produktivní. Další kontroly jsou i u samotné hranice újezdu, tam se už zdržíme jen u vstupní značky. Další značka dopravní naznačuje, že je před námi stoupání (12%). Zpočátku se nám údaj nepozdává, ale postupně intenzita svahu nabývá vyšších úrovní. Takže asi ta dvanáctka nelže. Naštěstí jde pořád o asfaltku a to poměrně širokou a slušnou. Vojenský prostor se nachází v jižní části Nízkého Jeseníku a v části jeho podcelku, které se označuje jako Oderské vrchy. Ačkoliv tu kopce nedosahují závratných výšek (Fidlův kopec má 680 m), z Olomouce překonáváme postupně převýšení kolem 400 m a to už nějaký rozměr je. Stoupání se mírní až u odbočky lesních cest u vrcholu Strážné. Tady už začíná pěkný mumraj, jsou tu stánky z občerstvení, dojíždí sem i autobusy, které vozí pěší výletníky. Opodál je stánek hanušovické Holby, ale nás zaujme stánek pivovárku z Čech pod Kosířem, přeci jen Kosíř tak často nepijeme. Posilněni se vydáváme k odbočce, kam nakonec míří i většina další účastníků. Cílem je skalka, podle které nese celá akce název, cestou míjíme zbytek kříže. Každá zajímavost je tu běhen akce popsána (viz foto). Ten Bílý kámen je obyčejný kámen ovšem nabarvený, i o tom se dá počíst na vysvětlující tabulce (v galerii).

Na hlavní trasu se musíme vrátit (je to 500 m). Asfaltka tady vlastně končí a pokračujeme po kostkách. Nebude to ale daleko, na následující odbočce vjíždíme na polní cestu. Brzy objevíme i náznak faktu, že jsme ve vojenském prostoru, přejíždíme louku evidentně rozježděnou pásovými vozidly. V e skromném porsotu v malém údolíčku objevujeme zbytky stavení vesnice Varhošť. Tady jsem trošku udělal chybu, okolí se pěkně zelenalo (louky, lesy), sem tam kvetly nějaké ovocné stromy – málo jsem toho vyfotil. V dalším lesíku už začíná být viditelná pohroma. Velkýá hromada dříví (větví), naznačuje katastrofu, která Libavou postihla. Tady jsou to ze začátku větve většinou bukové, tedy ze stromů které vyvrátily různé vichry. Těm ale napomohl jeden brouček. Ten tu masivně kosí, tedy žere (ono už skoro není co) převážně smrkovou monokulturu. Té bylo (ještě i je) kolem Libavé víc než dost. Pohroma se plně objevuje, jak se dostáváme na další asfaltku. To se blížíme ke Kozlovu, ale zejména ke krátké odbočce červené TZ k prameni Odry. Celá pláň nad pramenem je takřka vyholená na samé pařezy, tu a tam se krčí nějaký náletový stromek (bříza, buk), velké stromy tu moc nejsou. Jen kolem pramene malý ostrůvek spíš mladých stromků, které pokračují do údolíčka potůčku, který postupně přeroste v samotnou Odru. Kolem pramene je kupodivu mokro, ale to je spíš zásluha pondělního deště. Předpokládám, že minulý týden pramen vůbec nemusel téct. Od Kozlova je kousek pěkná cesta (mimo vojenský prostor) směrem na Potštát, jedem jen krátce k odbočce Zelný kříž. Pár stromů zůstává jen na okraji lesa a jak se zanořujeme do vojenského území, kůrovcová zkáza nabývá do vyšších rozměrů. Povrch naší trasy opět tvoří asfalt, byť poněkud horší kvality. Nicméně jízda je tu příjemná, takové mírné houpačky maximálně 20–30 m převýšení. Kratší zastávku činíme u rybníčků se rezervací Smolenská Luka. Jane tak zůstává otázkou, bude-li tu po kalamitě co chránit. Kolem vrcholu Smolná jsou takové pláně nebo louky, jak si představujeme vojenský prostor, nějaké remízky, keře, řídký porost, do toho nějaké břízky, ať je to jak v Rusku. Podle potůčku pomalu sjíždíme údolíčkem, které ve stěnách sem tam zdobí skalní výchozy. Člověk nemusí být velký geolog, aby nepoznal že jde o břidlice. Těch je v Nízkém Jeseníku plno. Sjezd sice o něco klesne k přejezdu většího potoka, což už je přeci jen vodnatější Odra, od ní ale odbočíme ke Střelenskému potoku, který nás vede do centra vojenského prostoru. Tím je zaniklá obec Velká Střelná. Tady je další občerstvovací místo a samozřejmě i plno lidu. Námse nachomýtl stánek s pivem z Chomoutova, svačinu jsem vytáhli z batohu.

Na Velké Střelné je vlastně hlavní cvičiště. Na blízkém kopci (Na Vyhlídce) je přímo tribuna pro generály, na opačné straně silnice pak prostor, kde si snadno představíme probíhající bitvu.

U Smilova je k vidění několik vojenských objektů (střelnice na ruční zbraně i pro dělostřelce), různé finské domky aj., vlastně nic zvláštního. Zase v takových hopučkách dojíždíme k Městu Libavá, které dalo prostoru své jméno. Nedávno byl vojenský prostor zmenšen, takže se do Libavé dá dojet i z jiných míst, dřív to šlo tuším jen z Domašova, tam a zpátky. Náměstí je obleženo cyklisty, ale i stánky z občerstvením. Přilehlá budova hospody vypadá, že je jednou z nejhezčích budov obce. Z Libavé se dá tedy jet i jinam, např. Do Budišova (nad Budišovkou), tak daleko nepojedeme, jen přes kopec, Ten sice není nikterak obrovský, ale přeci jen jízda po kostkách má své úskalí. Konečným cílem je Stará Voda, respektive zbytek osady. Ten zbytek je ovšem parádní, zejména v exteriéru. Jediné co tu zbylo je poutní kostel sv. Anny a sv. Jakuba Staršího (Většího). Kostel byl postaven v letech 1682–88 podle návrhu Giovanniho Pietra Tencally. Švýcarsko-italského architekta zaměstnal biskup Karl Lichtenstein-Castelkorn. Stavba vyvedená na půdorysu kříže je tvořena hlavní oválnou lodí. Čelo vstupu zdobí dvě štíhlé věže. U kostela bylo zřízen klášter s piaristickou školou. Piaristé odešli v roce 1922, ale poutní tradice pokračovala. Stará Voda se uvádělka jako jedno z nejvýznamnějších potních míst Moravy. Válka vše změnila. Vojenský prstor byl založen v roce 1946 a místo se ocitlo v zapovězené oblasti. Zprvu kostel ničili jen naši vojáci (a to byl kostel v roce 1958 prohlášen za národní kulturní památku). V celám interiéru vidíme stopy střelby, kterou zahájili právě příslušníci naší lidové armády. Po vstupu vojsk v srpnu 1968 se na Libavé více usídlili spřátelení vojáci s nápisy CA na výložkách. Ti dílo zkázy doplnili zajímavou výzdobou v jakémsi již méně srozumitelném písmu, snad v cyrilici (sem tam ještě azbuku vyluštím). Z kdysi honosné výzdoby kostel se něco odvezlo, něco ztratilo (gotická soška sv. Anny), zbytek zničilo. V interiéru tak zůstaly nějaké fresky, nebo holé zdi, kde popadala omítka. Kostel se měl nakonec zbourat, ale to se naštěstí i díky listopadu 89 nestihlo.

Postupně se místo začíná oživovat. Opraven je hlavně zevnějšek kostela, který je malebně zasazen v údolíčku potoka dekorován zbytky lesa. Vedle kostela je k vidění několik ruin piaristické koleje. Dál v údolíčku je obnovená kaple Královské studánky, ale tu si asi necháme na pozdější výlet.

On přeci jen čas pokročil, tak se vracíme do Libavé. Znamená to opět vyjet kostkovaný kopec, náměstím jen projdeme a ještě kousek vojenským prostorem. Od Smilova pokračujeme lesní cestou značně kamenitou dlouhým sjezdem do údolí Bystřice. I tady ještě absolvujeme kratší terénní kopcovitou vložku než sjedeme k okraji Hrubé Vody. Ono postupně je to pěkná cesta, pak už asfaltka, tak nahlédneme na nový lyžařsko-rekreační areál, ještě provedeme krátkou zastávku v malebné zahradní hospůdce a pak už frčíme zpět do Olomouce. Ono to nakonec je ještě skoro 20 km…