Beskydský trojboj nad přehradou Olešná I. (Štramberk a Bílá hora)

Pokud někdo získal z názvu tohoto cestopisu pocit, že se v následujících řádcích bude jednat o popis pikantérií spojených s konzumací regionálních specialit v čele s Radegastem a nějakou tou gořalkou, musím ho hned na úvod zklamat. Půjde naopak o popis aktivit vysloveně turistických … dokonce takových, že kopečky, kopce, téměř „velehory“ a vrcholové rozhledny na hlavu porazí i historické památky. Ale ani těm jsme se, samozřejmě, během těch tří dní rozhodně nevyhýbali. Ale plánované vrcholy byly skutečně trojbojem – tedy ve třech dnech.

Pomyslný „hlavní vůdcův stan“ jsme rozložili na březích vodní nádrže Olešná, tedy v těsné blízkosti pětapadesátitisícového dvojměstí Frýdek-Místek. Jako řidič se této lokality vždy trošku děsím, protože zdejší trvale „rozje*ané“ komunikace nepřekoná snad ani legendární D1. A zatím se tady nic nezměnilo, takže obě navigace si zoufaly, já také, ale odbočit prostě nešlo a některé úseky byly označeny pouze jako zákazy vjezdu nebo slepé ulice. Ale člověk si zvykne i na šibenici, že ano, takže jsme občas jezdili „odhadem a přiměřeně“ …

Program prvního dne, který jsme ještě trávili v beskydském předhůří, byl celkem jednoduchý. Navštívit městečko Štramberk, které bývá často nazýváno Moravským Betlémem, vystoupat k rozhledně na Bílé hoře, pohlednout na górodek ze skály Rudý a jet se ubytovat tak, abychom stihli i něco z okolí okouknout, pivečka popít a dobrou večeří útroby zaplnit. A hned mohu prozradit, že jsme tento plán nejen beze zbytku naplnili, ale dokonce i po stachanovsku lehce překročili.

Ve Štramberku (cca 3.500 obyv.) jsme sice vyjeli až do centra na vrcholu, ale když jsme viděli nebývalou aktivitu zdejších městských policistů, zaparkovali jsme raději auto na bezplatné parkoviště kdesi pod „horou“. Poté, co jsme se „vyhrabali“ na zdejší Náměstí s novorenesanční kašnou zdobenou vrcholovou postavou Hygie, nás čekalo příjemné překvapení. V Moravskoslezském kraji probíhá akce „Otevřené chrámy 2021“ (dokonce v kombinaci se „Dny evropského dědictví“) a Štramberk je jejím účastníkem. A tak jsem poprvé v životě vstoupil do interiéru jedné z dominant města, kostela sv. Jana Nepomuckého. Jedná se o raně barokní jednolodní kostel postavený v letech 1721 až 1723. A to nemělo být všechno, protože nám paní průvodkyně prozradila, že je otevřený i nedaleký kostel sv. Kateřiny, kde už to zavoní i mou milovanou gotikou.

Náš další program nás ale – po krátkém osvěžení z rukou pohanského boha Radegasta - zatím vede stále vzhůru. Kolem zvonice někdejšího gotického kostela u hradební zdi a věhlasné Trúby se vydáme k rozhledně Bílá hora. Ta byla postavena v roce 2001 a její podoba je inspirována strukturou DNA. Schodiště se 136 stupni obtáčí betonový středový sloupu až k vyhlídkové plošině ve výšce 26 metrů (celková výška je 43 m). Cestu vzhůru nám znepříjemní rojící se bodavý hmyz, ale výhledy na vrcholy Beskyd a Hostýnských vrchů si prostě neodpustíme.

Cestou zpět se zastavíme na slepencové skále Rudý. Toto jméno má opravdu připomínat slavný tank z polského seriálu „Čtyři z tanku a pes“. Většinu návštěvníků asi více zaujme název historický – v období romantismu 19. století se totiž těmto kamínkům údajně říkalo Čertovo hovno.

Následuje návrat do města, krátká – a víceméně zbytečná – návštěva zdejšího informačního centra,  a cesta zpět k autu. Někteří splní povinnost a zakousnou se do plněného ucha (to není sadismus, ale vyhlášená štramberská pochoutka), jiní svou pozornost soustředí spíše na historické dřevěné domy. A potom už nás čeká - o zlomené kolo opřená – Svatá Kateřina. 

Tento jednolodní kostel vznikl v dnes již zaniklých Tamovicích na přelomu 14. a 15. století. Jedná se o poměrně jednoduchou, ale velice půvabnou stavbu, v jejímž interiéru se nachází např. varhanní skříň z II. poloviny 17. století a jeden z nejstarších krovů severu Moravy. Nechybí jižní gotický portálek a jedno chórové kružbové okno. Kostel byl mnohokrát vykraden, pro mnohé nenabízí vůbec nic zajímavého, ale mě vysloveně potěšil.

Potom jsme „dorazili“ zbývající kilometry k vodní nádrži Olešná (přehradní nádrž vybudovaná v letech 1960 až 1964), ubytovali se (obrýlené oko ctitele ženské krásy bylo potěšeno pohledem na personál hotelu, který byl navíc velmi příjemný a ochotný), domluvili zítřejší wellness a posadili se k pěnivému moku. Překvapilo nás sice, že byl na čepu Budvar, ale to určitě není pivo, které by urazilo. Pak ještě procházka po hrázi Olešné, výborná večeře (někteří z nás – tedy konkrétně pouze já – si pak šli do nádrže zaplavat … a bylo to velmi příjemné), další – tentokrát prý ne zcela zasloužená - výhra Slavie a nakonec už jen psychická příprava (někdo víno, někdo hruškovici, někdo oboje) na zítřejší Lysou horu. Neděle 12. září 2021 právě končila a my doufali, že pondělní počasí bude lepší než nám ve zprávách předpověděli. A déšť za okny mezitím opět zesílil …