Arménie - Areni

Fotografie (27) • Foto: Bubinga

Jedním z míst, které jsme v Arménii navštívili, byla vesnice Areni. Část cesty do tohoto místa jsme jeli stopem. Jízdu jsme absolvovali v dodávce, ve které jela parta chlapů, vracejících se z pohřbu ve vesnici Khachik. Po příjezdu do Areni jsme přemýšleli, co podnikneme. Ale než stačíme něco vymyslet, kde se vzal, tu se vzal, v krásném starém žiguli náš čelavěk přijechal. Razmik se jmenoval a ihned se nám věnoval. Nejprve projevujeme přání podívat se k místnímu kostelu a toto je ihned splněno. Jedeme na návrší kousek nad vsí, jemuž dominuje krásná stavba.

Foto: Bubinga

Kostel Svaté Matky Boží byl postaven roku 1321 na pláni nad údolím řeky Arpy podle plánů architekta Momika. Na fasádě lze pozorovat vyryté kříže na jednotlivých kamenech. Tvar kříže byl použit v jednom štítu i pro dva otvory. Půdorysná plocha kostela je v základní formě rovnostěnu, ve kterém jsou otevřeny dva oblouky na jih a západ. Oba vstupní otvory mají pravoúhlý, obdélníkový rám, nad kterými jsou plochy s reliéfy zobrazující Madonu a dítě. Vnitřek kostela je charakterizován dvěma složenými pilíři v západní zóně, přičemž toto uspořádání je poměrně vzácné v Arménii. Pro liturgické účely se užívají především dvě apsidy. Interiér kostela je opět jednoduchý, prostý, ale krásný. Jedná se o další stavbu, která svými vyváženými tvary má přímo magický půvab. Jako všechny ostatní i tento kostel byl postaven řemeslníky, kteří dovedli odhadnout strukturu a rozpoznat kouzlo kamene. Vnitřní prostor nepůsobí na člověka chladně, i když je celá stavba z kamene.

Prohlížíme si kostel zvenku i zevnitř. Kláštery a kostely v Arménii jsou až na výjimky volně přístupné. Návštěvník se může, nikým nerušen, procházet po ošlapané kamenné podlaze mezi sloupy a pod kopulemi, v jejichž vrcholu je otvor, jímž do prostoru vniká paprsek světla. Náš průvodce je chytrý člověk, což zjišťujeme hned u této první zastávky. Ukazuje, jak vypadal terén okolo stavby, když byl malý. Poté se zde konaly archeologické práce a postupně byly okolo kostela odhalovány krásné a zajímavé kačkary a jiné kameny. Některé zobrazují motivy zvířat a lidí, přičemž ten druhý případ není moc obvyklý v Arménii. Z návrší si také prohlížíme městečko a okolí.

Foto: Bubinga

Kousek od kostela je hřbitov a vedle něho památník obětem z konfliktu v Náhorním Karabachu. Dovídáme se, že také do Areni v době Karabašského konfliktu dolétl granát z Azerbajdžánské enklávy Nakhichevanu. Chtěli asi podpořit boje na druhé straně Arménie, v Náhorním Karabachu.

Foto: Bubinga

Stmívá se a tak přijímáme pozvání k našemu hostiteli domů. Trochu jsme se toho obávali, ale obavy to byly zbytečné. Měli jsme velké štěstí na člověka, kterého jsme potkali. Nejprve si prohlížíme sklep rodinného domu, kde se nachází všechno možné i nemožné. Je zde uložené víno, kompoty, zelenina, pečou zde chléb a odehrává se tady spousta dalších více či méně důležitých činností. Poté jsme si šli prohlédnout zahradu, na které je dominantní stavbou suchý záchod, slepičí výběh a králíkárna. Zahrada je pečlivě udržována, rostou tady ovocné stromy, vinná réva a různé druhy zeleniny. O kus dále mají ještě vinohrad. Následně se přesouváme do kuchyně, kde spolu s naším hostitelem usedáme ke stolu. Jeho žena Azmik a dvě dcery (Donara a Stela) začínají vařit a obsluhovat vzácnou návštěvu. Syn Miri vše zpovzdálí pozoruje. Na stůl se mezi prvními potravinami dostává červené víno a zajímavá čirá tekutina, jejíž půvab záhy odhalujeme. Drahoš a Franta volí pro dnešní večer „vodku“, jak náš hostitel nazývá domácí pálenku z vína, kterou osobně svou pilnou prací přivedl na svět. Já zůstávám celý večer u vína, i když samozřejmě ze studijních důvodů ochutnávám i vynikající pálenku. Mezitím vykouzlila paní domácí na stole před námi úplnou hostinu. Postupně se zde objevuje samé zajímavé jídlo – dva druhy domácích sýrů, doma zavařené hovězí maso, zelenina ze zahrady a podobně. Všímáme si jedné zajímavé byliny. Kromě dobrého vzhledu, má i příjemnou chuť, asi by to mohl být salát polníček. Dovídáme se, že ji sbírají někde za vesnicí a to pouze přibližně dva měsíce, poté už neroste.

Papáme, bumbáme a povídáme. Musím uznat, že poprvé při svých cestách si dobře popovídám. Děkuji bolševikům, že mě tenkrát proti mé vůli ruštinu vtloukali do hlavy. Rozhovor samozřejmě není bez chyb, ale domluvíme se o všech tématech a dozvídáme se například následující:

- Areni má asi 2.000 obyvatel a nachází se v nadmořské výšce 961 metrů

- je zde škola

- naopak zde není žádná továrna a po rozpadu Sovětského svazu je tudíž hodně lidí bez práce

- také náš hostitel přišel o práci, stará se tudíž o vinohrad, zahradu, dobytek a podobně

- jeho rodina žije převážně z domácích zásob, jedenkrát za rok zabijí krávu, maso zavaří a to jim vystačí na celý rok

- vyrábí si vlastní chléb, dva druhy sýru

- 5 až 6 krát za rok zavlažuje vinohrad (za 1 m3 vody platí 9,- Dramů)

- voda v domácnosti teče neustále, kohoutek nezavírají, za vodu se neplatí

Foto: Bubinga

- voda se doma nepije, velmi podivínsky jsme vypadali, když jsme o ni požádali

- pouze brambory nepěstují, Razmik je kupuje poblíž Sevanu, kam jezdí prodávat jablka

- v Areni není dosud rozveden plyn, končí asi 15 kilometrů odsud, ale do dvou let by se to mělo změnit

- Arménie nemá ropu ani plyn, pouze kamení a trochu zlata

- všechno zboží se dováží z Ruska přes Gruzii

- když byly ozbrojené problémy Gruzie a Ruska, byla Arménie vlastně uzavřená (fungoval sice minimální dovoz z Iránu, také z Turecka se dováželo zboží, ale kvůli zavřeným hranicím přes Gruzii.

- Gruzínci vzhledem ke svým sporům s Ruskem nemohou létat do této země přímo, proto jezdí do Jerevanu a cestují z místního letiště

- osobní vlaky v Arménii žádné nejezdí, nákladní sporadicky, v provozu zůstaly pouze služební vlaky, kterými železničáři kontrolují sjízdnost trati.

Nabumbáni, napapáni a nainformováni jdeme v půl třetí spát.

Foto: Bubinga

Druhý den ráno vstáváme okolo deváté hodiny. Jdeme na čerstvý vzduch na zahradu a poté do kuchyně, kde nás čeká snídaně, jejíž součástí je také opět výborná kořalka. Zkoušeli jsme sice odmítnout, že běžně tuto tekutinu k snídani nepijeme, ale záhy jsme pochopili, že by se jednalo o urážku hostitele. Následně jsme se i domluvili na oboustranně rozumném finančním vyrovnání za papání, bumbání a spinkání.

Prohlížíme si také znovu zahradu a část vesnice, kde se nacházíme. I zde stojí domy z červeného tufu, jak je v Arménii zvykem. Některé jsou zčásti nebo zcela omítnuté, jiné na úpravu fasády teprve čekají a možná se ani nedočkají. Vše záleží na penězích. V jedenáct hodin, po dlouhém loučení, nás odváží Razmik na stanoviště maršrutek. Po cestě mu sdělujeme, že potřebujeme poradit, kde se dá koupit stáčené víno. Otáčí se a jedeme opět k němu domů, kde se koná obchod. Jako dárek jsme dostali hruškový kompot a tašku jablek. Kompot ochutnal Franta až doma, tak nemohu posoudit jeho klady a zápory. Batohy nám ztěžkly o nakoupené věci a dary, brzy budeme muset za ně ujíst něco z domácích zásob.

Pět minut po poledni odjíždíme maršrutkou směr Jerevan. Řidič je opět ochotný a neodradí ho ani naše velké batohy, které ne zcela jednoduše dostáváme do minibusu, a to opět bezplatně.