7600km Francie,Andorra,Španělsko,Gibraltar RETRO 97, 8.díl

Španělsko: Ronda – Rincón – Salobreňa – Sierra Nevada

Z Rondy se přesouváme 130km do Rincónu de la Victoria za Málagou, strávit zde jeden den u moře. Kdysi rybářská vesnice, dnes rekreační. Ale ještě se tu našla za osadou napůl opuštěná pláž. Za pár roků to bude horší. Pěkných, klidných pláží nepřibývá, jen ubývá.

Od moře, už Středozemního, pomalu směřujeme, zatím podél pobřeží, k pohoří Sierra Nevada. Ve stoupání serpentinami od moře k Acantilados de Maro-Cerro Gordo využíváme na bývalé staré silnici příhodné místo s pěkným výhledem, k menší údržbě našeho postaršího domu na kolech. Lezu tedy pod auto a manželka mně škodolibě fotí. Klidně jsem fotku přidal do galerie, není se za co stydět.

Dál máme po 75km od Rinconu na cestě město Salobreňa, ležící na dlouhém pobřeží Costa Tropical. Název pobřeží je odvozen od místního, téměř tropického podnebí. Jeho pláže dlouhé 30km, se střídají s občasnými skalisky. Dno moře je tu mírné. Přesto bylo turisticky do dnešní doby využíváno převážně jen tuzemci. V současné době se už volnějších ploch na pobřeží chopili developeři a hojně se tu buduje zástavba, převážně rekreačních domků. Ještě před městem se projíždí vesnicí La Caleta s jediným evropským cukrovarem zpracovávajícím cukrovou třtinu, a muzeem. Třtinovými plantážemi je Salobreňa obklopena.

Město s 11 tis. obyvateli patří mezi atraktivní městečka na španělském středomořském pobřeží. Poloha chráněná ze severu pohořím Sierra Nevada ovlivňuje podnebí mírnou zimou i menšími srážkami, které pohoří zachycuje. Proto je tu příjemná i mimosezona.

Salobreňa se dělí na staré město rozložené na svahu Hory s hradem, a na nové, později vyrostlé podél pláže. Na hranici mezi novým a starým městem se prochází parkem de la Fuente.

Ve staré části se zachoval charakter bílých domů, často zdobených květinami. Zástavba je vlivem prudkého svahu propletena labyrintem úzkých strmých uliček, často se schody až téměř k maurskému hradu-pevnosti Castillo Arabe z 10.stol.

Ve starém městě si lze cestou nahoru prohlédnout mudejarský kostel Iglesia de Nuestra Seňora del Rosario ze 16.stol., postavený na zbytcích staré mešity. Z horní části starého města, a samozřejmě i z hradu jsou skvělé výhledy nejen na město, na Sierru Nevadu, ale i na pobřeží Středozemního moře s jeho nekonečným obzorem. Dole pod námi samozřejmě zahlédneme 8km dlouhou pláž, rozdělenou krátkým skalnatým poloostrovem El Peňon na dvě části.

Po náročném vyšplhání nahoru v místním vedru, se ani nechce jeho nevelký areál procházet. Využíváme aspoň pěkných výhledů. V Salobreně ještě nějakou chvíli zůstáváme prohlédnout si zbytek starého města. Zacházíme až na odvrácenou stranu starého města k radnici s muzeem na náměstí Plaza Juan Carlos I.

Cestou na Sierru Nevadu, na kterou se hrozně těším, projíždíme vyprahlou polopouštní krajinou. I ona má něco do sebe. Typ přírody u nás nevídaný. Romantik v té nehostinnosti spatří také určité kouzlo.

Na Granadu zatím neodbočujeme, ale jedeme dál do srdce Sierry Nevady (dnes národní park). Už od Granady to začíná stoupat, a výše už řadím jen mezi dvojkou a trojkou. Silnice konči u horské chaty s parkovištěm (dnes je to o hodně zcivilizovanější turistické a lyžařské centrum). Na parkovišti parkují ještě dvě obytná auta, Italové a Němci. Jdu na výzvědy k Němcům, se kterými se trochu lépe domluvím. Na dotaz ohledně Alhambry dole v Grenadě, s námi odpověď málem praští o zem. Bez předchozího objednání, fronta 6 hodin. Oni tam byli. Pokecávám s Němci, nabízím vychlazené české pivo, oni přidávají pár panáků a zaleháváme.

Ráno si chceme vyskočit na vrcholek. Jen tak na lehko. Samozřejmě v pohorkách a větrovce. Cestou si chvilku po těch vedrech dole zaskotačíme na sněhu, který tady zůstal. A lezeme dál. Přibližně ve 3.200 m n.m. se do nás opírá nepříjemný prudký a ledový vítr. Ještě kousek popolézáme, avšak vzápětí to vzdáváme a ukrýváme se za skálu. Blízký Pico Velveta 3.396m, čtvrtý nejvyšší vrchol Španělska, už nezdoláme. I tak je odsud fantastický výhled, skoro na všechny strany. Bohužel však viditelnost v silném oparu není ideální. Zejména nad mořem, takže břeh Afriky s pohořím Atlas spíš tušíme, než vidíme. No, je tam nějaká tmavá silueta. Může to však být také potrhaná linie mraků. Takže fotky nic moc. Dnes pod Pico Velveta jezdí lanovka. I do jiných míst nahoře. V r.1997 tu nebyla ani jedna. Chvíli sledujeme hluboko pod námi velký, astronomický dalekohled, snad IRAM, nebo co to je. Většinou má parabolu natočenou kolmo vzhůru na oblohu. Jen občas s ní pohne do jiného směru. Něco hledá. Možná Marťany.

Nečekáme dál až zmrzneme úplně a dáváme se na sestup. U malého plesa, okolo kterého jsme lezli nahoru, shora sledujeme, jak se k němu hrne zdola nějaký zájezd. U sněhového pole se také zastavují a koulují. Ovšem dál už nelezou. Za okamžik sestupují k autobusu. I my se po chvíli dostáváme na parkoviště.

Podobně jako u některých předchozích dílů prosím o shovívavost nad slabou kvalitou starých fotografií vytvořených z analogového videa staré kamery. Přece jen, 20roků je 20 roků.