20-08-21 Hřebečský hřeben, Záhada Měsíční krajiny, úzkokolejka, Svitavy. 1.část.

Minulý rok jsem se téměř nikam nedostal. Ani letos to nebylo o moc lepší. Sice byl v plánu přechod Rychlebských hor, neboť už jsem různé hory, kaňony, města a památky jak v zahraničí, tak i u nás prošel, ale tyto hory jsem prochodil jen v podhůří. Je tu předpoklad, že nahoru moc lidí nepoleze. Museli by tam přespat. Tudíž by tam mohlo být klidněji. Ztížená coronavirová situace totiž nahnala u nás davy turistů do nejznámějších hor. Také to časově nevycházelo ani mně, ani kamarádovi. Vzhledem k obavám z poklesu fyzičky jsem jako předkrm a přípravu navrhnul Hřebečský hřeben s úzkokolejkou a okolím. I tady už jsem sice byl, ale jen krátce.

Začneme Mladějovem na Moravě. Lákadlem je tu pro turisty hlavně Mladějovská průmyslová dráha a přilehlé Průmyslové muzeum Mladějov. V polovině 19.stol. se na svazích severojižního hřebene mezi Svitavami a Moravskou Třebovou začalo zprvu dolovat uhlí. Brzy se však přišlo na to, že bude výhodnější těžit strategickou surovinu lupek a vyrábět šamot. Lupek je podobný jílu a vhodný pro výrobu žáruvzdorných cihel a vyzdívek. K tomu v okolí vznikla téměř padesátka štol.

Vytěžený materiál tenkrát ze šachet v okolí Hřebče převážely vozy tažené koňmi k vypálení do pecí v Mladějově. Prochází jím významná železnice do České Třebové, důležitého železničního uzlu.

Kratší dobu fungovaly pro odvoz materiálu i dvě lanovky. Co je zajímavé, že fungovaly bez pohonného zařízení, jen samospádem naložených vozíků. Postupně drahou koňskou dopravu nahradila výkonnější úzkorozchodná parní dráha o rozchodu 600mm a délce 10,98 km. A končila ještě i ve vyhloubených šachtových tunelech. Vine se srázným zalesněným úbočím hřebenu po vrstevnici od severu k jihu.

Další zlom byl pak v r.1991, kdy parní lokomotivy definitivně skončily kvůli nerentabilitě dolů. Jen díky ochotě desítek nadšenců a dobrovolníků z celé ČR, které obětovaly svůj čas, byly renovovány. I dnes se dráze stále věnují. Takže v r. 2011 opět vyjely. Do Hřebče pro veřejnost teprve až v r. 2018. V současné době jezdí každou prázdninovou sobotu a pár vybraných sobot před a po prázdninách.

Úzkorozchodná dráha není ovšem jedinou místní atrakcí. V Mladějově lze navštívit také ve společném areálu šamotky též Mladějovské průmyslové muzeum, shrnující vše do jednoho technického skanzenu. Obsahuje 200 exponátů nejen železniční, hornické, ale také silniční a stavební techniky, lanový bagr, tehdejší kancelářské vybavení i vzorky lupku a kočárky. Dokonce i parní elektrárnu z roku 1920.

Turisté se již nevozí v původních vozících, drkotavá a cukající jízda připomíná skutečnou průmyslovou nákladní jízdu, přes vybavení lavicemi a zastřešením.

Naši cestu začínáme tedy vystoupením z vlaku na nádraží Mladějov na Moravě, v nadmořské výšce 415 m. Měly by být odtud vidět vysoké pece na šamot. Nevidíme nic. Asi proto, že se rozhlížíme v neznámém prostředí a hledáme cestu a směr pro své nohy, nesoucí na bedrech plnou polní s 15 kg.

Hned vedle nádraží míjíme bránu Průmyslového muzea. V časovém plánu ho nemáme, ale přesto bychom ze zvědavosti nakoukli a přeletěli očima jen exteriér. Vchod je zamknutý a správce se táže, zda chceme do muzea. Není tu co fotit, tak bereme jen bránu a skipový vozík před ní.

 V obci se zastavujeme u zachovalé roubené rychty a kaple z r. 1791. Mimo této památky je tu ještě patrová historická usedlost. O kus dál u cesty kráčíme okolo kamenného kříže. A pojednou dokonce nečekaně na obzoru zahlédneme v dáli siluety osamocených čtyř vysokých pecí, které jsme měli vidět při vystupování z vlaku.

Místní silnice zvolna stoupá. Za přejezdem úzkokolejky přechází silnice v běžnou lesní cestu. Naše žlutá TZ se točí k jihu a překračujeme vrstevnici 500 m.

Stále nabíráme výšku dlouhým stoupáním. Po necelém kilometru od začátku stoupání se konečně otevírá okno úzkého výhledu. Cesta je zaříznutá do prudkého svahu zvedajícího se po pravici. Někde nahoře, na Mladějovském vrchu (647m n.m.) by měl být od nás neviditelný, pěkný rozhledový přístřešek. Naopak pod námi v lese o 100m níž, se nachází místo, kde budeme zítra bivakovat.

Je teplo a funíme stále do vrchu. V táhlé pravotočivé zatáčce překonáváme vrstevnici 600 m. Je tu už výhled směrem k Moravské Třebové a na pruh Zábřežské vrchoviny zakončující obzor. Stíráme pot a dáváme práci foťákům. To, aby to nevypadalo, že odpočíváme. Samozřejmě, že klameme jen sami sebe. Nikdo tady není. Jen my a výhled.

Stoupání už se mírní a my si zvykáme. Listnatý porost přechází v jehličnatý. To mě uspokojuje. Po chvíli jsme u Dětřichovické hájenky. Je čas něco pojíst. K tomu poslouží zdejší přístřešek. Baťohy dolů a vytáhnout krmi.

Odsud měníme barvu a vyrážíme po červené. Ovšem jen kousek. Záhy se od ní oddělíme doleva na širší lesní cestu. Ta je bohužel nudnější a obklopuje ji zase listnáč s občasným jehličnanem. Je to nudný úsek. A dlouhý. Aspoň, že vede po vrstevnici. Červenou bychom se totiž nedostali k rozhledně na Strážném vrchu. Nabízí shora pěkný výhled na blízkou Kunčinu a na konci opět končí hradbou Zábřežské vrchoviny. Rozhledna je dobře ukrytá a moc neznačená. Tady by se krásně spalo. Hlavně za bouřky! Pěkná rozhledna, v obdélníkovém půdorysu, zvláštní konstrukce, napodobující výztuže štol. Dole u intimního posezení dáváme svačinku.

Pokračujeme dál. Nějakým nedopatřením míjíme bokem šachtu Josefka. Ostatně o nic nepřijdeme. Všechny zdejší šachty jsou nepřístupné. Uzamknuté, většina zatopená spodní vodou, nebo zasypaná. Jde před nimi jen o představivost.

Kousek za ní, na křižovatce lesních cest s NS Hřebečské důlní stezky, odbočujeme vlevo na jedno její rameno, aniž bychom to postřehli. Ovšem podle mapy jdeme dobře a tak je to správné. Tak to má být : -) . Značení místních NS není nic moc. Poblíž cesty je pak ještě upoutá pozornost pozůstatek bývalého dolu Gerhard.

Rádi bychom si prohlédli Rezavý potok a „Měsíční krajinu“. Na zamčených štolách nic zajímavého není. Rozhodujeme se tedy pro Měsíční krajinu. Ovšem nějaká jednoduchá cesta k ní není. Dokonce ani značení. Už u přípravy cesty jsem jí věnoval pozornost. Musíme tedy někde slézt z oficiální cesty a jít po kolejích úzkokolejky. Moc pohodlné to není. Jen Jára Cimrman si na to zvykl a nakonec vešel do historie svou vlastní mírou jednoho kroku. Což byla tehdy rozteč pražců 90cm. Bylo to důležité pro jeho práci inspektora drah, při níž po kolejích musel chodit. Tady ovšem jsou rozteče kratší, tak se dobře nejde.

Přesto po nich přicházíme do Hřebče-Doly. Ocitáme se v konečné stanici úzkokolejky. Okolo jsou nepoužívané chátrající stavby. Vše si bohatě převzala nekontrolovaně příroda. Spleť houštiny protkané stromy. Zcela neprostupné bez mačety nebo pily. Mimo používané cesty z druhé strany do samostatně oploceného areálu hlídaného kamerami současné firmy Cemex.

Hledáme tedy nejdřív onu Měsíční krajinu. Na fotografiích z dřívější doby byl bílý zvrásněný povrch. Naprosto bez vegetace.

Nakonec to přece jen objevíme. Skutečně neuvěřitelný, bizarní pohled. Zmenšenina Yosemitského NP shora. Zmenšený povrch rozrytý křivolakými kaňony, ale naprosto bez vegetace. Takže Měsíc. Nikde nikdo.

Překvapujeme tu jen jeden pár, co zde fotí akt. Překvapení na obou stranách. Jenže nás zajímá jen zvláštní, hluboce zvrásněný terén. Nám se povrch tak bílý, jako na fotkách nejeví. Snad proto, že před nedávnem pršelo. Na Měsíci také není bílý, ale šedý. Trochu nám to připomíná Sloní kameny alias Bílé kameny u Jítravy v Lužických horách. Ovšem tam se jednalo o skály, tady jde o povrch země.

Každopádně máme nadmíru zajímavý a nevšední zážitek. Kousek odsud by měl být Rezavý potok. Snažíme se Měsíční krajinou projít. Je to namáhavé a vůbec ne jednoduché. Zdálky to vypadá průchodně, ale až se po tom vydáte určitým směrem, zjistíte, že obludné rýhy se někde vůbec nedají kolmo přejít a nutí vás jít po jejich směru. Přestože mám zadané přibližné GPS potoka, nedaří se nám dojít ke správnému konci měsíční planiny. Naopak. Potulujeme se sem tam. Mobilmapa si z nás dělá srandu.

Podle mapy víme, kde Rezavý potok je. Jen musíme obcházet hlubší minikaňony, které jsou napříč obtížně překonatelné. Potřebujeme pak srovnat směr. Mobilmapa nás ale posílá jedním směrem, po desítce metrů zase o 90° jinam. Třeba na jiný konec.

Všude pod námi je evidentně železo. Hodně železa. Ale že by působilo na mobil? Po chvíli musíme mobilní mapu vypnout a řídit se vlastními smysly. Není to nic platné, protože na okraji této bílé krajiny narážíme po chvíli na neprostupnou buš. Přitom jsme snad jen 200m od Rezavého potoka. Musíme se vrátit. Skutečně to nejde.

Později nám místní vysvětlili, že shora, odkud jsme šli, to skutečně nejde. Bohužel odspodu bychom museli obejít obrovský kus pralesa, 2,5 km. Na to už nemáme ani čas, ani chuť.

Rezavý potok je skutečně silně rezavožlutý, až oranžový, a vytéká zpod haldy hlušiny, kde pramení. To je tedy důkaz o množství železa v hlušině. Zvláštní místo.

Ještě procházíme blízké okolí Dolů se zbytky důlní činnosti, šachet Václav a bývalého dolu Emil. Stoupáme, výstižněji ploužíme se zase vzhůru do dnešního cíle. Což by měla být o 3km dál Hřebeč. Obnáší 5 chalup s hospodářskými budovami a restauraci U Tety. Původně jsme hodlali strávit noc v renovovaném přístřešku u parkoviště, s nádherným výhledem. Pro relax jako stvořený. Restaurace přes parkoviště pouhých 150 m. Zajímavá je i těsně pod altánem oficiální Vyhlídka u Tety. Vychutnáváme si uklidňující výhled na obec Boršov a bezejmenný hřeben s rozhlednou Pastýřkou a Peklem u Moravské Třebové. Přitom zakoušíme slast horizontální polohy a sklenice s občerstvením.  

Po prvním odpočinku na „válendách“ přístřešku konstatujeme přílišný hluk od rychlostní silnice E442/R35 pod námi, i když procházející částečně tunelem. Považujeme tohle místo za nekvalitní hotel a přesunujeme se po doplnění iontových nápojů do náhradního ubytování o 1,5 km dál.

Už se zešeřilo a bez rozmyšlení se dáváme po červené. Bohužel na špatnou stranu. Zjistíme to až u pěkného pseudogotického kostela sv. Josefa. Přímo pod ním, tedy i pod našima nohama, sviští tunelem auta. Obracíme a nakonec se došplháme k přístřešku Altán, v lese za kótou Hřebečov 623 m. Tady se pohodlně uvelebujeme.

Ráno se ale shodujeme, že ani 1,5 km lesa od silnice E442/R35, nezabrání pronikání silničnímu hluku. Znám horší případ, kde starosta jednoho města prosazuje 4 pruhový obchvat mezinárodní silnice do Polska pouhých 100 metrů za ploty rodinných domů. A za pomoci nadřízených orgánů mu to dobře prochází.

Závěrem ještě poznámka: tápání po Měsíční krajině mi nedalo spát a zabrousil jsem poté doma na toto téma na internet. Byl tam mimo jiných, i článek o průzkumu provedeném žáky gymnázia, kterým popírali magnetičnost onoho podloží. V souvislosti s tím se mi vynořila vzpomínka na jedno místo v Řecku známé jízdou aut s vypnutým motorem do mírného kopce. I naše obytné auto se tu pomalu sunulo po vozovce. Také láhev vody. To lze vysvětlit optickým klamem. Pořád to však nevysvětluje reakce mého mobilu na Měsíční krajině.

Oproti našemu tápání po ní se můžete podívat na vyvrácení místního magnetismu gymnazisty: http://hrebecsko.blogspot.com/2010/09/zahada-magnetickeho-kopce.html  Ovšem můj mobil ví své a nepoví.