Loading...
2. Online: Čím nás překvapí Altiplano?
Náhorní plošina ve výšce necelých 4000 m n.m., nedozírné solné pláně, šestitisícové vulkány, ostrovy s kaktusy dosahující několika metrů, vysokohorské laguny různých barev, tisíce plameňáků, čtyřicetistupňové rozdíly teplot mezi dnem a nocí, jihoamerický pštros (rhea), vicache - králík podobný dlouhoocase příšerce, domestikované nebo divoce žijící druhy velbloudu, atd ... Když jsem četl první zprávy o této neskutečné krajině, nechtělo se mi věřit, že takový svět existuje. Pro svou zajímavost a vyjímečnost si vysloužil přirovnání Krajina Salvadora Daliho. Z hlavního města Bolívie La Pazu trvá cesta asi 12 hodin na jih do města Uyuni místním autobusem po prašných silnicích. Město je velice prosté, široké ulice jsou na sebe kolmé, a když tu nesvítí sluníčko je tu děsivá zima. Lidé, kteří tu žijí v hliněných domcích, si v posledních letech mohou přilepšit. Každým rokem se turismus zdvojnásobuje. Na hlavní třídě si můžete vybrat z několika turistických kanceláří, které vás za 75 USD provezou bolívijským Altiplanem a během 4 dnů ujedete kolem 1000 km. My jsme do Uyuni přijeli večer, rychle vybrali jednu z cestovek, ubytovali se a ještě stihli nakoupit pořádné zimní rukavice. Následující den jsme naložili svou bagáž na Toyotu Land Cruiser 4x4 a spolu s kuchařkou vyrazili do pouště. SALAR DE UYUNI Tato největší solná pláň v Bolívii působí jako přelud a pokud člověk neochutná povrch, po kterém se pohybuje, má dojem, ze to je plosina pokryta sněhem. Před několika tisíci lety se tu vyskytovalo slané jezero, takové male vnitrozemní moře. Dnes po jezeru zbyly jen sedimenty soli dosahující hloubky 5 až několik desítek metrů. Slouží jako zásobárna soli pro celou Bolivii. Dělníci pomocí krumpáče a lopaty nakopou tvrdou a vlhkou sůl, nahází na náklaďák a odvezou do blízké vesničky Colchani ke zpracování. Ve velkých plechových vanách, pod kterými hoří oheň, se sul suší, pak se namele na jemno a zabalí po jednom kile do sáčku. Takto se denně připraví až několik tisíc kilogramu soli. Se soli se obchoduje i výměnným tradičním obchodem, kdy místní obyvatele nakládají pytle se soli na lamí karavany a odváží je do nížin, kde je vymění za med, chili, kukuřici, lístky koky nebo jiné produkty na vysokohorském Altiplanu nedostupné. Takto začali obchodovat již aymarští indiáni v 17. století. Pár kilometrů od vesnice Colchani se ze solné pláně vyřezávají cihly, ze kterých místní obyvatele postavili celý hotel včetně veškerého nábytku. Cizince pak jedna noc na tvrdé slané posteli přijde na 40 - 70 USD. Po této solné pánvi, která je velká jako pětina naší republiky, se jezdí mnohem lépe a rychleji než na bolívijských silnicích. Žádné kameny, žádné výmoly. ISLA INKAWASI Odpoledne přijíždíme ke skalnatému ostrovu Isla Inkawasi (Isla de Pescado, Isla del Pescadores), který se zjevuje jako oáza života uprostřed slané pláně. Celý ostrov je pokryt vysokými sloupovitými kaktusy, které dorůstají výšky několika metrů. Nejvyšší exemplář má přes 10 m a pokud roste rychlosti 1 - 5 cm za rok je starší než celá Bolivie. Tento kaktus kvete jednou za dva roky a jeho plody pokryté jemným chmýřím a uvnitř se spoustou peciček jsou chutné a sladké. Pokud kaktus odumře, jeho dřevo má široké využití. V této nadmořské výšce totiž žádné stromy nerostou. Slouží k výrobě ceduli, dveří domu, nábytku atd... Během procházky po ostrově jsme také narazili na viscache. Jsou to takoví přerostlí králíci s dlouhým ocasem. Vypadají velice roztomile a ač jsou plaší, viděli jsme je, jak se vyhřívají na sluníčku. Stravu těchto hlodavců tvoří převážně hojně se vyskytující kaktusy, odkud také získávají vodu. LAGUNA COLORADA Druhý den jsme se vydali nějakých 200 km na jih od Salar de Uyuni za "barevnou" lagunou položenou ve výšce 4200 m n.m. Cesta byla poněkud vysilující a jemný písčitý prach nám v autě znepříjemňoval dýchání, i když byla všechna okna zavřena. Cestu lemovaly suché pampy, na kterých rostly akorát trsy pichlavé trávy odolávající býložravým lamám, alpakám a vikuním. V chladném odpoledni se nám naskytl očekávaný pohled na obrovskou červenou lagunu, jejíž zbarvení pochází od drobných mikroorganismu, které tvoří potravu místních plameňáků. Vyskytují se zde všechny tři druhy andských plameňáků (p. chilsky, p. andsky, p. Jamesuv). V těchto zimních dnech (červenec - srpen) jich tu bohužel nejsou tisíce ale jen desítky. Většina z nich odletěla na sever a na jih do níže položených slaných jezer, kde přes noc není tak krutá zima jako zde ve 4200 m n.m. Zda se nám, že na jižním okraji jezera jsou velké zbytky sněhu či ledu, ale při bližším prozkoumání zjišťujeme svůj omyl. Jsou to krystalické minerály boraxu, hořčíku a sodíku. Ostatně jak jsme se dozvěděli, na světe jsou jen dvě rozsáhlá naleziště boraxu, z nichž jedno je zde. Pohled přes sněhově bílé boraxové duny na červenou lagunu s desítkami plameňáků a vulkány v pozadí je impozantní. Neopakovatelné pohledy se nám budou těžce zprostředkovávat pomoci diapozitivu, ale pokusíme se o to nejlepší. GEJZIRY, HORKE PRAMENY A ZELENA LAGUNA Třetí den výletu vstáváme ve 4 hodiny do promrzlého rána. Okénka jeepu se rychle orosila od našeho dechu a čekali jsme až vyrazíme na východ slunce k místu zvanému Sol de Manana (ranní slunce). Osud nám moc nepřál, z kolegiality jsme museli půjčit autobaterii vedlejšímu autu, jehož akumulátor v -15 st. C nechtěl nastartovat. Měli jsme asi 15 minutové zpoždění a východ slunce u divokých gejzírů jsme stihli jen tak tak. V male kotlině syčely horké páry smrdící stejně jako zkažená vajíčka a bublaly velké bahnité hrnce. Úžasná scenérie paprsku vycházejícího slunce v horkých parách gejzíru a dalších projevů sopečné aktivity nás posouvala na jinou planetu. Asi po hodině, co nás sluníčko už pálilo a co jsme mohli sundat rukavice, jsme se vydali k termálním pramenům. Horká jezírka Polques jsou sice malá a jen dvě, ale jejich teplota nám dokonale prohřála zmrzle prsty u nohou. Teplá voda z jezírek odtékala do velkého jezera potůčkem, který však na svých okrajích měl ledové krusty. Rozdíly teplot vody a okolního vzduchu (převážně v noci) jsou tedy jasné. V jízdě pokračujeme dále na nejjižnější cíp Bolivie k Zelené laguně, kde se nám otevírá podobná scenerie jako u Laguny Colorado. V pozadí laguny se tyčí sopka Licancabur se sněhovou čepicí a 5960 m n.m., která leží na hranici s Chile. Par lidi se odpojuje od naší výpravy a samostatně pokračuje přes hranici do městečka San Pedro de Atacama, které slouží jako výborné výchozí místo pro výlety do poste Atacama. Odpoledne se vydáváme do vesnice Alota. Cestou jsme viděli necelý metr vysoké pštrosy ñandú, kteří utíkali tak rychle, že v mžiku zmizeli v dalekých travinách rozsáhlých pamp. HRBITOV PARNICH LOKOMOTIV Poslední čtvrtý den výletu se skládal jen z návratu do Uyuni s několika málo zastávkami v pouštní přírodě a pár vesnicích. Poslední zajímavou zastávkou asi 2 km před Uyuni, bylo místo s opuštěnými, vyřazenými lokomotivami a několika vagóny. Místo dostalo název Cementerio de Trenes. Kostry vlaků z přelomu 19. a 20. století připomínaly divoký západ. Bohužel většina lokomotiv je dnes z větší části rozebraná a někdejší sen vytvořit z tohoto místa železniční muzeum zůstane asi jen snem. Výlet jižním Altiplanem Bolivie skončil, ale naše cesta vede dal do vysokých andských Cordiller Apolobamba, kde během pěti dnů přejdeme několik horských pásem a dostaneme se do výšky až 5100 m n.m. S pozdravem KAREL WOLF A PETRA BIELINOVÁ Naše pořízené snímky budete mít možnost zhlédnout na internetu: http://jama.hyperlink.cz nebo na připravované diashow (promítání diapozitivu). Na výše uvedené webové stránce naleznete také více informací.
Poslední aktualizace: 20.8.2002
2. Online: Čím nás překvapí Altiplano? na mapě
Byl jsem zde!
Zapamatovat