Aby bylo možné zaznamenat, jak se v této situaci mění systém rašeliniště, byly jednotlivé skleníky vybaveny měřicími přístroji, které nepřetržitě monitorují hladinu oxidu uhličitého, teplotu země, vzduchu a vlhkost půdy.

Aby bylo možné zaznamenat, jak se v této situaci mění systém rašeliniště, byly jednotlivé skleníky vybaveny měřicími přístroji, které nepřetržitě monitorují hladinu oxidu uhličitého, teplotu země, vzduchu a vlhkost půdy.  autor: Bubinga

Zpět na  
Obrázky z Norska i Švédska a půlnoční slunce pošesté
1 / 72
Při nedělním ránu odjíždíme. Tentokrát na jih. Do Karlových Varů to ani jiným směrem nejde.
Při toulkách po souostroví Vesterály a Lofoty spatřujeme již několikátý den Norské moře, okrajové moře Atlantského oceánu, které tvoří spojení mezi severním Atlantikem a Severním ledovým oceánem.
Slavná evropská cesta E10 je dlouhá 880 km, Spojuje švédský přístav Luleå s norskou vesničkou Å. Propojuje čtyři největší ostrovy Lofot až deseti mosty a osmnácti tunely a několika nasypanými hrázemi.
Každou chvíli mačkáme spoušť fotoaparátu, i když víme, že na takové množství foteček nikdo koukat nebude.
A už je tu zase. Trochu se na nás mračí, že jsme ji před třemi dny opustili. Když my jsme chtěli vidět Lofoty a tam silnice E6 nevede. Tak se po ní alespoň dneska chvíli projedeme. A maličko i zítra, ale poté ji budeme opět nevěrní s E10.
Silnice se občas od mořské hladiny vydává vzhůru zakusovat do hor, aby se po chvíli opět vrátila k moři.
Před městem Narvik je visutý most Hålogaland, který vede přes Rombaksfjorden.
Jedná se o nejdelší visutý most za polárním kruhem a druhý nejdelší most v Norsku.
Norské město Narvik leží 220 km severně od polárního kruhu v kraji Nordland na poloostrově oddělujícím Beisfjord a Rombakfjord.
Prohlížíme si rozsáhlý přístav, druhý největší přístav v Norsku. Zajímavostí je, že téměř nezamrzá, i když je umístěn vysoko nad polárním kruhem. Ročně odsud odvezou velké lodě přes 10 milionů tun zboží, především železné rudy.
Jedná se o nejsevernější město v Norsku, které je napojeno na železniční síť. Nejseverněji položená železniční trať se nazývá Ofotbanen a začíná nebo končí právě ve městě Narvik.
Železnice byla vybudována již v roce 1898, ale překvapivě slouží především sousednímu Švédsku, jelikož přístavy u Baltského moře v zimě zamrzají.
Turistický rozcestník na Tržním náměstí s 23 údaji o vzdálenostech z Narviku na některá zajímavá a známá místa.
V Trondheimu to již známe celkem dobře, na Nordkappu ještě ne.
To vezou nadrcenou a očištěnou železnou rudu těženou okolo města Kiruna po nejseverněji položené norské a evropské železnici (když nepočítám Murmaňskou dráhu).
Já ty vagóny nepočítal, ale někde jsem četl, že patrně nejsilnější elektrické lokomotivy na světě táhnou za sebou takřka 70 plně naložených vozů.
Narvik nám přichystal k ledové kávě úžasné počasí. V kavárně La Dolce Vita si užíváme sladký život.
Také v Narviku na náměstí a jeho okolí si prohlížím zajímavé sochy, pomníky a památníky. Většinou není jednoduché určit důvod jejich osazení právě na daném místě.
V tomto případě je jasné.
Podle letopočtu 1940-1945 by se sousoší mohlo vztahovat k druhé světové válce, ale proč jsou dáma i děťátko neoděni?
Také v tomto případě jsem nenašel žádné vysvětlení. Ještě budu muset někdy do Narviku zavítat.
Jihovýchodně od centra města vyrostl kdysi do nadmořské výšky 1003 metrů kopec Linken, na němž se bude v roce 2029 konat mistrovství světa v alpském lyžování.
V zimě tady mohou místní zažít „noční“ lyžování v pravé poledne za umělého osvětlení. V létě se pro změnu vydávají na pěší výlet o půlnoci za svitu slunce.
Město by určitě stálo za delší průzkum. Snad někdy příště, třeba při cestě na Nordkapp.
Na železniční stanici v Narviku potkáváme rosomáka, který ale nevypadá zrovna kamarádsky.
Ženuška říká, že poznává strojvedoucího. Ta mašinka bude asi starší.
Narvik je sice zajímavé místo, ale my musíme pokračovat.
Jihozápadně od města Bjerkvik objevujeme pomník s názvem Narvik 1940. Připomíná důležitého okamžiku v dějinách země během druhé světové války. Bitva o Narvik byla během druhé světové války sérií pozemních a námořních vojenských střetnutí.
Důležitost Narviku spočívala tehdy stejně jako dnes v tom, že se jednalo o strategicky důležitý nezamrzající přístav, sloužící k dopravě švédské železné rudy, kterou Němci nutně potřebovali, a proto ji sem přiváželi po železnici z města Kiruna.
O tom, že se jedná opravdu o významnou událost, nemůže být pochyb. V dané oblasti se totiž nachází celkem šest obdobných památníků.
Také dnes se během cesty procházíme, rozhlížíme a fotografujeme.
Netrvá dlouho a přejíždíme z Norska do Švédska.
Norsko sice na rozdíl od Švédska není členem Evropské unie, ale díky Evropskému hospodářskému prostoru lze cestovat přes hranice bez obtíží.
Přijíždíme z Norska do Švédska a přemýšlí, co tam uvidíme. Na první pohled může přijít zklamání. Tato rozlehlá severská země nemá klasická vyhlášená lákadla, fjordy a Lofoty, „pouze“ krásnou přírodu. Přírodu mnoha barev, bohatou na vody, louky a lesy.
Arktická tundra, nádherný a čistý sever Švédska. Není složité si ho zamilovat.
Jezero Torneträsk se zelenými ostrůvky a s březovým porostem na březích. Jedná se o sedmé největší jezero Švédska a současně druhé nejhlubší v této zemi.
Občas silnici E 10 roztáhnou do neuvěřitelné šířky, aby vzápětí pro takovou frekventovanou trasu zvolili neskutečně úzkou cestu. Na ní musím někdy zpomalit či dokonce zastavit, abych se vyhnul proti jedoucímu autu.
Část silnice mezi Narvikem a Kirunou byla dokončena v roce 1984. Téhož roku byla pokřtěna norským králem Olafem V. a švédským králem Karlem XVI. Gustavem. Od té doby je tento úsek pojmenován Kong Olav Vs vei.
Kousek za hranicemi vjíždíme do krásné švédské přírody. Nelze si nevšimnout rozlehlosti a vzdálenosti mezi obydlenými místy.
Nacházíme se v samém středu Laponska. Bedlivě se rozhlížíme, ale samozřejmě nečekáme, že uvidíme domorodé Laponce kočující mezi pobřežím a vnitrozemím v původním oblečení a se soby.
Ve Švédsku, několik kilometrů za hranicemi s Norskem se rozkládá na ploše 77 km2 národní park Abisko, brána Laponska. Díky této ochraně si zdejší fascinující a nespoutaná příroda snad ještě dlouho uchová svůj laponský charakter.
Sensing the Arctic je zajímavá instalace umístěná na permafrostovém bažině poblíž obce Abisko. Jedná se o společný projekt umělců a Centra pro výzkum dopadů klimatu ve spolupráci s Naturum Abisko a Švédskou turistickou asociací.
Projekt vznikl, aby návštěvníci pochopili, jak změna klimatu ovlivňuje severní ekosystémy a jak je spojena s naším globálním klimatickým systémem.
Uprostřed bažiny se nachází pět skleníků, které se postupně zvětšují. Myšlenkou této instalace je zvýšit teplotu uvnitř o několik stupňů a nastolit tak budoucí scénáře, v nichž teplota prudce vzroste podle různých klimatických studií.
Tvary skleníků připomínají rozbité ledové kry. Snaží se ukázat, jaké obrovské množství plynu se může uvolnit, když organický materiál uzamčený v permafrostu arktického rašeliniště začne tát a mikroorganismy jej rozloží na metan nebo oxid uhličitý.
Aby bylo možné zaznamenat, jak se v této situaci mění systém rašeliniště, byly jednotlivé skleníky vybaveny měřicími přístroji, které nepřetržitě monitorují hladinu oxidu uhličitého, teplotu země, vzduchu a vlhkost půdy.
Řeka Abiskojåkka teče v Národním parku Abisko v severním Švédsku, v provincii Laponsko.
Na několika místech vytváří nádherné peřeje.
Zajímavá ulička s údaji o vzdálenostech do některých míst ve Švédsku.
O kousek dál se zastavujeme u dalšího nevšedního turistického ukazatele.
V infocentru se dozvídáme se mnohé, jenom ne to, že je venku neskutečné množství otravných bodavců, žahavců a hryzavců. V létě je jim tady dobře. Trvale zmrzlá půda zabraňuje vsakování vody a krajina se mění v bzučící spleť mokřadů.
Budova nádraží Abisko Östra je typická pro železniční trať Malmbanan, která vede z města Luleå na švédském pobřeží Botnického zálivu do městě Narvik.
Celková délka této železniční tratě činí 474 km. Její název vychází ze slova „malm“, což v překladu ze švédštiny znamená železná ruda. Norské pojmenování zase vzniklo podle fjordu Ofotfjorden, podél kterého vede tato železnice do Narviku.
Kiruna se nachází dvě stě kilometrů za polárním kruhem a jedná se o nejsevernější švédské město. Celá její historie i současnost se spojena s těžbou kvalitní železné rudy. Nejdříve tu existovaly doly, až poté založili město.
S příchodem 21.století se začalo uvažovat o potřebě odchodu města o tři kilometry na východ, neboť těžební stroje se dostaly moc blízko k domům a ulicím, které začaly praskat.
Některé domy již zbourali, jiné to čeká, další přesouvají a některé se postaví znovu jako kopie původních. Trvat to má až do roku 2100 a celá ta „legrace“ bude stát miliardy švédských korun. Ale bez rudného dolu by Kiruna patrně ekonomicky zanikla.
Symbolem stěhování se stala velkoryse pojatý nový objekt radnice, který září od roku 2018 jako dominanta do dáli. Obrovské kruhovité budově dali jméno „Krystal“ a převezli k ní původní zvoničku s hodinami.
Vzhled radnice má vyjadřovat symbol jednoty obyvatel a přeměnu starého v nové. Uvnitř se nacházejí rozsáhlé prostory pro komunitní setkávání a muzeum věnované životu Sámů.
Okolo nové radnice vyrůstá celá nová obchodní a správní čtvrť.
Kostel v Kiruně, postavený v novogotickém stylu v roce 1912 podle návrhu architekta Gustafa Wickmana, je jednou z největších dřevěných staveb ve Švédsku.
Rok 2025 bude vždy zapsán v dějinách kostela jako rok přemístění pomocí obřích pojízdných plošin o pět kilometrů dále. V době, kdy píši toto povídání, je už kostel usazen na novém, bezpečnějším místě v novější části města.
Pro věřící se otevře patrně na konci roku 2026. Přesun 672 tun těžké stavby sledovali přímo na místě tisíce lidí a celou akci vysílala také v přímém přenosu švédská veřejnoprávní televize SVT i britská stanice BBC.
V roce 2001 byl tento kostel v celostátní anketě zvolen nejoblíbenější budovou ve Švédsku postavenou před rokem 1950. Je také považován za „svatyni nomádského lidu“.
Kdyby náhodou někdo přijel do města vlakem a netušil o co tady jde, tak se stačí rozhlédnout a pochopí rovnici „Kiruna = železná ruda a železniční trať“. Hned vedle nádražní budovy je Pomník budovatelům železniční trati Malmbanan.
O kousek dále stojí starý železniční vagon, který kdysi vozil železnou rudu. Ročně se z okolí Kiruny odveze do Narviku přes 10 milionů tun železné rudy.
Johan Olof Hjalmar Lundbohm, švédský geolog, chemik, podnikatel, mecenáš a znalec umění ztělesňoval průsečík mezi těžebními zájmy a sámskou populací a měl velký vliv, jak se vyvíjely názory ve společnosti k původnímu obyvatelstvu.
Je zajímavě vytesaný z kamene s vyobrazením a nápisem. Zatím jsem také nezjistil, zda bude Lundbohmův hrob přestěhován jako kostel nebo zůstane.
Velká část našeho letošního putování po Norsku i Švédsku se odehrává v Laponsku, kouzelné krajině bez hranic, kterou obývají už 5000 let Sámové. Jedná se o jednu z posledních evropských oblastí s původní divokou přírodou.
Určit počet Sámů, kteří jsou jediní domorodí obyvatelé Skandinávie a nejsevernějším původním obyvatelstvem Evropy, není jednoduché. Uvádí se 80 až 100 tisíc. Jsou uznáváni a chráněni v rámci mezinárodních úmluv o domorodých národech.
Norsko, Finsko a Švédsko mají své sámské parlamenty, které se v různé míře podílejí na řízení daného regionu, ačkoli většinou mají pouze pravomoc nad záležitostmi sámských občanů ze států, ve kterých se nacházejí.
Norský parlament se nachází v městečku Karasjok, finský v Inari, v Rusku žádný sámský parlament není. V tom švédském v Kiruně, se právě nacházíme.
Sami Parliament of Sweden je zastupitelský orgán pro obyvatele sámského původu ve Švédsku se sídlem v Kiruně. Působí od 1. lednu 1993 jako instituce kulturní autonomie původních Sámů.
cancel

Chcete použít tuto fotku na internetu?

Můžete, ale pouze pomocí kódu uvedeného níže, tj. musíte zachovat odkaz na turistika.cz


Kód pro zobrazení obrázku:



Pokud chcete fotografii použít jinak, musíte mít souhlas provozovatele stránek a autora fotografie!