Během druhé světové války byl severský region Finnmark okupován nacisty, kteří v těchto místech zřídili polní nemocnici. Když se nacisti dozvěděli, že válku prohráli, snažili se za sebou zahladit stopy a co šlo, to zničili.

Během druhé světové války byl severský region Finnmark okupován nacisty, kteří v těchto místech zřídili polní nemocnici. Když se nacisti dozvěděli, že válku prohráli, snažili se za sebou zahladit stopy a co šlo, to zničili.  autor: Bubinga

Zpět na  
Devatenáct chutí Laponska popáté
1 / 53
Při čtvrtečním ránu opouštíme městečko Karasjok a vydáváme se na sever.
Po půl hodině jízdy po silnici E6 zastavujeme na parkovišti, odkud se vydáváme k řece Fielbmá. Tu je však potřeba přejít po zajímavě houpající lávce pro pěší. A to není pro každého.
Během druhé světové války byl severský region Finnmark okupován nacisty, kteří v těchto místech zřídili polní nemocnici. Když se nacisti dozvěděli, že válku prohráli, snažili se za sebou zahladit stopy a co šlo, to zničili.
Za zmíněnou lávkou začíná prostor, kde lze spatřit pozůstatky polní nemocnice.
Troskami Remains German Field Hospital Lazarettmoen vede vyznačená stezka doplněná cedulemi s informacemi a původními fotografiemi.
U obce Lakselv pozorujeme vlevo od silnice v dáli arktický národní park Stabbursdalen. Je výjimečný tím, že ač se jedná o 70° severní šířky, tak zde lze ještě spatřit borovice, které z jehličnanů odolávají nejlépe mrazu.
V tomto malém národním parku se rozkládá nejsevernější borový les na zeměkouli, který je navíc obklopen listnatým prstencem bříz. Podrobnější průzkum by byl ale časově náročnější. Tudíž někdy jindy.
Při další cestě na sever pozorujeme na levé straně Porsangerfjorden, čtvrtý nejdelší fjord v Norsku, táhnoucí se přes sto kilometrů do Barentsova moře. Jedná se o malebnou oblast bohatou na ptačí život.
Silnice č. 98, po které jedeme, se vine podél východního pobřeží Porsangerfjorden, často v těsné blízkosti vody, s výhledy na ostrůvky, zátoky a otevřené moře, aby se vzápětí schovala do lesa.
Laponsko se rozkládá na téměř 400 tisíc kilometrech čtverečních. Jedná se o nejsevernější a nejméně osídlený region Norska, Švédska i Finska.
Laponsko, drsná krajina bez hranic, kterou obývají už 5000 let Sámové. Nějaké domečky, vesnice i městečka tady samozřejmě jsou, ale velkou část zabírá rozsáhlá přírodní pustina.
Laponsko ohraničuje na severu Barentsovo moře, na západě Norské moře a na východě Bílé moře.
Jedná se o jednu z posledních evropských oblastí s původní přírodou, kde převládají zdánlivě nekonečné lesy, prudké řeky s mocně hučícími peřejemi i poklidná jezera.
Přibližný počet lidí žijících v Laponsku je asi 2 miliony. Je to jedno z posledních míst v Evropě, kde je víc přírody než lidí. Průměrně vychází dva lidé na kilometr čtvereční.
Určit počet Sámů, nejsevernějšího původního obyvatelstva Evropy, není jednoduché. Nejčastěji se uvádí někde mezi 80 000 a 100 000. Sámů, kteří by vedli tradiční kočovný způsob života, už ale moc není.
V příštím městě si chceme dát kávu, ale na silnici, po které jedeme, už dlouho nebylo žádné příští město s kavárnou.
Síla Laponska je v jeho neskutečné kráse, která putuje po celou dobu do našich smyslů a těla.
Okolní příroda se nám ukazuje v celé své kráse. Nespěcháme, kocháme se, fotografujeme.
Kde jsou ty doby, když měl člověk na dovolenou maximálně dva kinofilmy. 76 snímků jsem schopen dnes udělat v Laponsku za několik hodin.
Krajina tvarovaná ledem.
Zasněžené hory v dáli se koupou v moři. Tak si říkám, že bych to mohl zkusit také pohroužit se do Barentsova moře.
Oblast okolo obce Gamvik má mořské tundrové klima hraničící se subarktickým klimatem. Zní to složitě, ale je to velice jednoduché. Kde jinde by se měl člověk koupat než tady.
Na východním okraji obce, kousek od přístavu objevuji místo, které je na mapě označeno názvem „pláž“. Přístup do vody je přiměřeně ideální, ale především zeměpisná šířka více než jasná 71.0634619 N.
K tomu se dá dodat jediné. Budu se někdy koupat blíže severnímu pólu? A navíc teplota vody je celkem příjemná díky Golfskému proudu, odhaduji to na 8 stupňů podle pana Celsia.
Bohužel voda není právě nejčistější. Možná proto se zde tak často lidé nekoupou.
Gamvik kirka je patrně nejsevernější svatostánek v kontinentální Evropě, ale určitě nejseverněji položený kostel, který jsem kdy spatřil. Bohužel je zavřený.
Fotografie u majáku Slettnes. To ještě netušíme, co všechno brzy zažijeme.
Naše auto také již severněji nepojede. Právě se nacházíme na NEJsevernějším místě nejenom našeho letošního putování!
V areálu objevujeme k našemu překvapení příjemnou kavárnu.
Chutná káva, lahodný zákusek, úžasná a ochotná obsluha i příjemné prostředí. Prostě úžasná pohoda. Co k tomu dodat? Zda sem ještě někdy zavítáme, to je ve hvězdách, ale rádi kavárnu doporučíme ostatním.
Naše nejsevernější káva, kterou si dáváme v kontinentální Evropě. A samozřejmě nejsevernější hubička.
V domečku se lze také ubytovat, což my ale nevyužíváme, jelikož už máme nocleh zajištěn.
Na závěr dostáváme klíče a jdeme se podívat do červeného majáku se dvěma bílými prstenci.
Slettnes fyr je nejsevernější stálý maják na světě (71.0895689N, 28.2182628E). Je pravda, že také minulý rok jsem u kostela Trondenes Kirke říkal, že severněji už asi nikdy nebudeme.
Schodů v 39 metrů vysokém majáku je sice 143, ale tušíme, co nás čeká nahoře.
Maják je opravdu funkční.
Užíváme si výhledy z majáku.
Tam v dáli vlevo je Kinnarodden nebo též mys North Cape, nejsevernější bod kontinentální Evropy. Přístup na toto místo je náročnější a vyžaduje pěší túru a dost času.
Možná se kraťasy k dalekému drsnému severu nehodí, ale já věřím, že to slunko vyleze.
Předáváme oplatky a následuje smutné i veselé loučení. Třeba někdy….
Z parkoviště před majákem by to v rámci Norska měla být nejdelší silniční vzdálenost od hlavního města Oslo: 2 040 kilometrů. My jsme ujeli asi o 500 kilometrů více.
Při cestě zpět do obce Gambik projíždíme přírodní rezervací Slettnes. Jestli je zde předmětem ochrany kouzlo přírody, pak by měla být rezervací vyhlášena celá norská krajina.
Do Christmas muzea v obci Mehamn pouze nahlížíme. Pan bručoun, který to tam má na starosti, patrně moc není nadšen z návštěvníků.
Dát si zmrzlinu při cestování není nic neobvyklého. Tentokrát počasí nebylo přímo zmrzlinové, ale my jsme „do toho šli“.
Obec Mehamn je jednou z nejseverněji položených obcí v kontinentální části Norska, tudíž si zmrzlinu blíže severnímu pólu asi už jen tak nedáme.
Památník věnovaný dramatickým okamžikům v obci Mehamn roku 1903 a jménu Sven Foyn, což byl známý velrybář, vynálezce harpunového děla, průkopník moderního velrybolovu a filantrop.
Mehamn kirka, bílý kostel luteránské církve postavený v roce 1965 je bohužel zavřený.
Skoro v každém ubytování tady na severu je sauna.
Majitel se pousmál, když jsem hledal elektrický spínač a ukázal mi košík se dřevem. Zatopil jsem tedy a saunování bylo super.
U některých domů mají zaparkovaný automobil, jinde člun a o kus dále skútr.
Výhled přesně o půlnoci přes Barentsovo moře ze skoro nejsevernějšího místa kontinentální Evropy na noční slunce, které v létě nezapadá, je opravdu nezapomenutelný zážitek.
K tomu není třeba co dodávat, to se musí vidět. Není jednoduché si říct, že je čas spát, když je venku i o půlnoci světla více než dost.
Půlnoční pohled na náš nejsevernější nocleh nejenom při letošním putování.
cancel

Chcete použít tuto fotku na internetu?

Můžete, ale pouze pomocí kódu uvedeného níže, tj. musíte zachovat odkaz na turistika.cz


Kód pro zobrazení obrázku:



Pokud chcete fotografii použít jinak, musíte mít souhlas provozovatele stránek a autora fotografie!