O dámské jízdě, Bernských Alpách, špagetách i o kalhotách od močůvky:-)

V okamžiku, kdy jsem se poprvé na začátku devadesátých let dostala k Thunskému jezeru a pohlédla směrem k majestátnímu trojhoří Eiger, Mönch a Jungfrau, byla jsem ztracená. Tomu se říká láska na první pohled. Jakmile se jednou "zakoukáte" do průzračně zelených vod řeky Aary, stékající z hor; uvidíte třpytit se alpské ledovce a jasně modrou oblohu nad vrcholy zmíněných velikánů, nemůžete se nezamilovat...

A tak jsem se v posledním roce minulého tisíciletí rozhodla dát si dárek k narozeninám a vydala se koncem května na výlet. Samosebou by mě nebavil, kdybych byla sama, takže jsem přibrala tetu Marušku a kamarádku Míšu, u níž jsme v Bernu bivakovaly.

Zážitky s Maruškou, ježto šlo o osobu veselého založení, která mě opravdu naštvala jen jednou jedinkrát v životě (ale k tomu se dostaneme), byly odjaktěživa veselé, ať už šlo o výlet do Plzeňské ZOO, do Salzburgu nebo do karlínského divadla a že ani tentokrát nebude o srandu nouze, bylo jasné hned na Hlavním nádraží. Vyzbrojené jízdenkami - zatímco Maruška si cestovala se svou režijkou za 140 korun, já jsem nespravedlivě "vylepila" za Eurodomino přes šest tisíc, ale byl v tom kromě zpáteční jízdenky i jeden den jízdy po Švýcarsku, no nekupte to za ty prachy - jsme stepovaly na nádraží dostatečnou dobu předem. Spolu s námi i skupinka puberťáků, které zaujala Maruška a jeden potichounku (že to slyšelo celé nádraží) pravil k bandě: "Ty vole, ta má kníra..." Načež veselá kopa Maruška přistoupila k němu a s přátelskou herdou se sotva ochmýřeného chlapce optala: "Ale že mi ho, ty vole, závidíš, viď?" A zatímco chlapci zůstali stát jako zařezaní, skvěle jsme se teď bavili my.

Po nastoupení do soupravy Intercity zase pro změnu oněměla Maruška. Jakožto průvodčí na trati Rakovník - Mladotice a výjimečně Rakovník - Beroun ji interiér na chvilku uzemnil a bylo vidět, jak přemítá o žádosti na ministerstvo Dopravy o poslání nějaké vyřazené soupravy Intercity do Rakovníka. Času na přemýšlení neměla mnoho, vzápětí jsme obě v úděsu zíraly na mého vtipného muže, jak vesele poskakuje po nástupišti a vykřikuje pro pobavení spolucestujících: "Hurá, už jedou! Už budou pryč!" A taky že se vlak s odjíždějícími semetrikami brzy (a naštěstí těsně předtím, než jsem měla čas najít něco, co po chlapovi nedobrém oknem hodit) hnul.

Následně měla Maruška čas na sumírování si žádosti až do Plzně. Ve městě piva si k nám přisedla osmasedmdesátiletá dáma a až do Mnichova jsme neměly šanci sledovat krásy okolí. Dozvěděly jsme se, že žije třicet let v Mnichově, že má příbuzné v Plzni a vozí si sem boty k ševci, neb je to levnější a že nejraději kouří, když k tomu má v puse šalvějový bonbon a že na ni koukali v plzeňské lékárně jako na blázna, když požadovala na kouření šalvějové bonbony Ricola. Kdekterému třicátníkovi bych přála elán a náturu této dámy, na niž zřejmě nikdy nezapomenu, ač naše setkání mezi Plzní a Mnichovem bylo velmi krátké...

Od Mnichova už jsme měli na sledování okolí prostoru dost a tak jsme s hrůzou sledovaly zaplavená pole, okurky a rajčata na zahrádkách okolo trati, připomínající pod vodou se komíhající mořské řasy; Bodamské jezero hrozící vylitím se ze břehů, vodu vražedně blízko kolejím... Z rozjímání nad chudáky německými a rakouskými zemědělci a zahrádkáři s úrodou v háji nás vytrhl rakouský celník. Listoval Maruščinou knížečkou s jízdenkami sem a tam a marně hledal jízdenku pro svou zemi. Nejspíš zamilovaná úřednice při vystavování zapomněla, že trasa vede pár kilometrů Rakouskem. Bez mrknutí jsme zaplatily sumu o něco převyšující celou Maruščinu režijku (a stále činící jen zlomeček ceny jízdenky MÉ - České dráhy si mě nejspíš spletly s Athinou Onassisovou), omluvila jsem se za svou chabou němčinu, načež mě fešný Rakušan informoval, že on jezdí do Znojma ke známým a kdyby uměl česky tak dobře, jako já německy, byl by rád, ale čeština je tááák strašně těžká. Ujistila jsem ho, že čeština je velmi lehký jazyk; znám spoustu maličkých dětí a mluví česky skvěle... Maruška se ptala, odkud že toho chlapíka znám, že se spolu tak pěkně bavíme a smějeme. Informace, že ho neznám, ji téměř paralyzovala. To v Rakovníku se s cizíma lidma takhle familiérně nebavíme... Poprosila jsem ji, nechť zapomene na pár dní na zamračené české bubáky a musím uznat, že ve dnech příštích se jí to skvěle povedlo.

Po příjezdu do Bernu jsem navzdory svému děsivému (ne)smyslu pro orientaci výjimečně vzorně trefila do cíle a Míša už nás čekala s báječnými jehněčími kotletami, zapečenými brambory a "fárplánem" ke schválení, kam bychom se mohly vydat. Abych ji jen nechválila - ke kotletám přihodila příšerně zdravé zelené fazolky (vždycky měla tendenci dobrou krmi zkazit něčím nemožně zdravým, nejlépe zeleným...)

Protože další den měla Míša pracovní povinnosti, vyrazily jsme s Maruškou na prohlídku Bernu. Na medvědy, do katedrály a do Růžové zahrady jde každý, my jsme zvolily zážitky jiného druhu: trh s domácími sýry, budovu parlamentu, kávu v hotelu Bellevue a rozvodněnou Aaru. Tahle řeka Bernem kličkuje jako epileptická užovka; otočíte se k ní zády, ujdete kousek a jste zase na jejím břehu. Nicméně jindy průzračně zelená voda byla tentokrát hnusně hnědá a tam, kde bylo jindy pod lávkou dva metry k hladině, nám voda tentokrát svištěla těsně pod nohama a při pohledu na její rychlost se až hlava točila. Podél břehů byly naskládané pytle a pohledy Berňanů na řeku byly více než ustarané.

Večer jsme se ze zpráv dozvěděly, že v Rohrschachu, kudy jsme včera projely, je dnes metr vody na kolejích. Domů by se nejelo, ani kdyby se chtělo. Ale ono se stejně ještě nechtělo.:-)

Domluva na další den byla rychlá: bude-li pěkné a jasné počasí, jede se nahoru do hor. Bude-li zamračeno, jede se na celodenní výlet a túru do Därstetten u Thunského jezera.

Ráno byly Hory do poloviny schované v mracích a mně se ulevilo. Bylo mi jasné, že jakmile se pojede "na hory", budou se ty dvě snažit narvat mě do nějaké lanovky (jejich občasné šuškání a spiklenecké pohledy to prozrazovaly, nejsem přece úplně blbá) a lanovka pro někoho, komu se podlamují nohy na druhé příčce žebříku, to je jako česnek pro upíra... Ač se ty dvě viděly poprvé v životě, po půl hodině jsem věděla, že se od nich mohu nadít jakékoliv zrady a nebylo to tušení, jak se později ukázalo, ani trochu liché.

V Därstetten nás čekali Míšini přátelé, kteří nás dovedli "zkratkou" na vrchol kopce, odkud jsme túru začínaly. Ona baletka, on geolog, Míša druhá baletka a tihle tři se zjevnou fyzičkou Arnolda Schwarzeneggera v jeho nejlepších letech vyběhli před námi kopec jako srnky. Maruška, která párkrát za den proběhla vlak se dvěma, maximálně třemi vagóny a já, která jsem věčně seděla v kanceláři nebo stála v obchodě v družném hovoru se zákazníky, jsme za nimi dusaly v závěsu a vypadalo to,že túra nebude, neb musíme duše vypustit ještě před tímhle prvním vrškem. Nějakým zázrakem se tak nestalo a zhruba po půl století, kdy jsme se vydýchaly, jsme byly schopné ocenit pohled, který se před námi otevřel...

Milí noví švýcarští přátelé šli vařit večeři a my jsme pokračovaly v cestě. Přes švýcarské louky, které na pohled vypadají moc hezky, ale nevyhnutelně šlapete ve vysoké trávě v tom, co tam kravičky zanechaly. Moc to nevoní a barvu to taky nemá zrovna nejhezčí. Došly jsme za chvilku k seníku a u něj bylo korýtko, do nějž z kohoutku stále tekla voda. Na můj dotaz, zda se můžu té vody napít, se Míša zeptala, pro bych jako nemohla. A poté, co jsem se napila, dodala: "Však ty krávy to taky pijou. Tak snad od tebe nic nechytí..." Není nad to mít milé přátele! Přežila jsem, kravičky snad též.

Vesele jsme dupaly dál, přes louky a lesy. Obdivovaly jsme květenu; bohužel, nejsem botanik - takže mohu zájemce oblažit maximálně informací, že tam byly pampelišky, rozrazil, kopretiny a mateřídouška... Ta poslední, která voněla tak opojně, jako louky za mého dětství (kam jen zmizela mateřídouška z našich mezí???), mě inspirovala k hlasité deklamaci: "Zemřela matka a do hrobu dána, siroty po ní zůstaly..." Míša se mě s očima navrch hlavy ptala, co je to, proboha, za depresivní verše? Z toho jsem zase měla oči jako baterky já, že ji tahle klasika před odchodem do ciziny minula a za pochodu alpskou přírodou jsem předvedla ještě Zlatý kolovrat, Vodníka a Polednici. Pravda, s malými výpadky, nikdo není dokonalý. Ale dětská hlava bez tělíčka a dej sem dítě, Kristepane... se mi vedly s patřičným výrazem a v této situaci a na tomto místě působily nanejvýše... zvláštně:-)

O kousek dál jsme posvačily na lavičce, natrhaly luční kvítí do městské vázy a uspořádaly soutěž o kalhoty nejméně zasr... teda zašpiněné močůvkou. Vyhrála Míša, která si fikaně vzala gatě barvy močůvky.

V lese byla spousta bystřin, v důsledku tání sněhu řádně prudkých. Mé společnice mě nutily, abych si vlezla až těsně k bystřině, že budou mít hezké fotky. Ujistila jsem je, že já pojedu domů vlakem, jestli chtějí, ať si vlezou do vody samy a doplavou si Aarou až do Bernu. Byl to trošku dětinský vzdor, vzhledem k tomu, že za pár minut jsem si z té samé bystřiny lovila šutr, který se mi líbil a mínila jsem si ho vzít domů. A taky že jsem si ten šutr vylovila a domů dovezla.

V lese stihla Míša nadrbat medvědí česnek. Do té doby mi jeho existence byla utajena a když mi Míša vysvětlila, že je z toho strááášně dobrej salát, správně jsem vytušila, že ho zase vrazí k nějaké dobrotě, jak už tak má ve zvyku přidávat k jídlu něco zdravého a zeleného.

Odpoledne jsme dorazily k hospůdce s ospalým dědou. A ježto bylo před sezónou a dědovi bylo smutno, šel s námi na pivo ven. Prima jsme si popovídali o životě horala, přičemž Míša dělala tlumočnici. Zapomeňte, že i jakožto němčinou vládnoucí bytost se s horalem ve Švýcarsku domluvíte.

A protože odpoledne se kvapem zkracovalo, vyrazily jsme zpátky do Därstetten na večeři. Marušku jsme předem poučily, že v žádném případě nesmí dělat upejpavého hosta. Přijdete-li totiž do švýcarské domácnosti v okamžiku, kdy nakládají jídlo na talíře a nabídnou Vám, abyste si vzali s nimi, pokud máte hlad nebo na to, co nandávají na talíře chuť, je neradno dělat české: "Ne děkuji". "Nebude totiž následovat naše obvyklé přemlouvání "ale jen si s námi dejte, Libuščinu svíčkovou musíte ochutnat, to byste nás urazili...", ale Švýcar bude předpokládat, že když jste řekli, že nechcete, tak skutečně nechcete. A vy pak budete polykat sliny a přemlouvat žaludek, aby nekručel moc nahlas.

Hostitelé prý chtěli připravit nějakou specialitu, ale Míša je po zkušenostech s mým českým žaludkem ujistila, že to je házení perel sviním, takže jsme se nacpali k prasknutí boloňskými špagetami a kopcem čerstvých jahod s domácí šlehačkou, trochu pokonverzovali a chtěly "táhnout" na vlak. Leč ještě jsme musely chvilku posečkat. Geologův otec byl venkovský švec a tady na jejich usedlosti bylo zvykem, že hostovi pan domácí umyl zašpiněné boty ve studně. Scéna, kdy se Maruška prala a přetahovala o své boty a kničela, že to přeci nejde, aby jí profesor geologie myl boty a že to jí teda v Rakovníku nikdo věřit nebude, je nezapomenutelná...

A vzpomínka, jak jsme s náručí kopretin do Míšiny vázy ťapaly z bernského nádraží "domů", Míša boty, které jí udělaly puchýře na obou nohách, svázané tkaničkami k sobě a zavěšené kolem krku, za znovu vyžádaného deklamování Erbenovy Kytice, mě bude provázet do konce života...

A protože už je to dlouhé, zda mě sluníčko Míša a květinka Maruška narvaly do lanovky, to se dozvíte příště.

Omluvte, prosím, sníženou kvalitu fotografií, závada není na vašem přijímači. Je způsobena tím, že v dobách, kdy jsme se vesele proháněly Alpami, neměla jsem ještě digitální foťák. Po letech jsem našla film, nic moc kvalita a nechala ho vypálit na cédéčko. Z cédéčka jsem stáhla fotky do počítače. Počítač mi udělal pápá i s harddiskem. Cédéčko jsem po čase našla, ale nějak se zlomilo. Naštěstí byly aspoň papírové fotky, přefocené na digitál. Takže tak - stoprocentní kvalita se nekoná. Ani osmdesátiprocentní. Leč obsahově jsou fotky zajímavé - jak doufám...