Pověst o ohnivém muži v lese Odnoži u Pecky

Když se člověk podívá do starých kronik a análů, tak zjistí, jak byli naši předci pověrčiví. Nebylo snad místa, kde bychom na nějakou bájnou bytost nenarazili. Výraznou postavou mnoha skazek a pověstí po celých Čechách býval rovněž ohnivý muž. Téměř vždy se zdržoval v lese nebo při jeho okrajích. Jednalo se o bludnou duši, jež nenalezla v hrobě pokoje a v noci v podobě ohnivého muže bloudila a čekala na dobu, kdy ji někdo vysvobodí. Do této podoby se podle lidové tradice proměňovali lidé, kteří přesazovali mezníky ve svůj prospěch, sousedům uorávali mezí nebo je jinak okrádali a podváděli.

Někdy se ohnivý muž ukazoval jako ohnivý sud (šenkýř, který lil vodu do piva nebo vína), jindy zase jako hořící snop (již zmíněný uorávač) a mnohdy rovněž jako hořící člověk (pytlák, zloděj, křivopřísežník). Právě tehdy nejvíce naříkal a bědoval, až z toho všeho nářku šla hrůza a lidem naskakovala husí kůže. Právě jeden takový se měl podle místní pověsti vyskytovat v rozsáhlém lesním masivu Odnoži mezi Peckou a Horním Javořím.

Tato pohádka se mnohokrát dostala do literatury, ale nejlépe byla zpracována Františkem Čípem v jeho knize „Pověsti, pohádky a lidový humor na Novopacku“, kde se píše toto:

„OHNIVÝ MUŽ.

Jednou šel jeden dědeček z Pecky do Javoří pozdě večer. U Pecky mu nabízeli lucernu, neboť byla noc tmavá, že nebylo na krok vidět. V Odnoži se cesta několikráte dělila; dědeček znal nejen všecky cesty, ale i pěšiny, proto ani nepomyslil, že by mohl zablouditi. Tu se mu zdálo, že se mezi borovicemi třpytí světlo, které poskakovalo s místa na místo, a zaslechl také nářek. „To tam někdo něco hledá,“ povídá si dědeček. Šel dále a dále, ale místo k domovu zacházel hlouběji do lesa. A tu uviděl náhle před sebou ohnivého muže; plameny z něho šlehaly a jiskry odpadávaly. Na ramenou nesl veliký mezník a naříkal: „Kam jej mám položit?“ Dědeček stál jako přikován. Ohnivý muž prošel kolem něho, a když se dědeček vzpamatoval, poznal, že je v Koutech pod Javořím. Domů přišel zpocen strachy.

Když o tom při přástvě vypravoval, pravila nejstarší babička: „Kmotře, to by mohl býti některý lakomý sedlák, který za živobytí vykopával mezníky a zasazoval je do cizího. Kdyby se vám to zase někdy přihodilo, zeptejte se ho, co chce, a poraďte mu, ať dá kámen, kde jej vzal!“

Dědeček na svou příhodu skoro zapomněl. Jednou šel zase pozdě lesem a náhle si vzpomněl na ohnivého muže. Vtom ho spatřil. Zase naříkal: „Kam položím, kam položím?“ Dědeček si dodal kuráže a zvolal na něho: „Kdes vzal, tam zase polož!“ Ohnivý muž si oddechl a řekl: „Děkuji ti; sto let tu již chodím a teprve ty jsi mi dobře poradil!“ Shodil s ramene veliký kámen, záře zmizela a s ní i ohnivý muž. Dědeček ani nevěděl, jak se dostal domů. Ohnivý muž se již neukázal.“

Zajímavé je, že obdobná pověst je zmiňována rovněž od Borohrádku, od Humpolce, z lesa mezi Stříteží a Zhoří u Pacova a z mnoha dalších lokalit po Čechách, na Moravě se však ve větší míře zjevuje v polích, zejména po jejich hranicích, např. v Moravičanech. Podle všeho se tato postava objevovala již ve staroslovanském dávnověku a byla lidem přenášena až do křesťanských dob. Není od věci zmínit také to, že o ohnivém muži složil báseň náš bard Jaroslav Vrchlický. Ta vyšla v knize "Potulky královny Mab. Básně Jaroslava Vrchlického 1890-1893".