Poslední veřejná poprava v Josefově

Josefov byl jako vojenské pevnostní město zvyklý na časté popravy. Některé byly neveřejné, na jiné se mohla jít veřejnost podívat a zvědavců bylo vždy nepočítaně. Prvním, kdo byl v Josefově popraven, byl tesařský polír Ignác Pabil (chybně psáno Pabel, protože vojenský farář a tit. děkan Vincenc Seichert zapsal jeho příjmení chybně) z Pardubic, který pocházel z Pruského Slezska a řídil kácení dříví v lesích u Albrechtic nad Orlicí, ale později byl odsouzen pro krádež plánů pevnosti a 3. prosince 1783 popraven, přičemž jeho tělo viselo na šibenici až do 21. února následujícího roku, kdy bylo smiřickým pohodným pochováno.

Poslední veřejná poprava se zde odehrála v roce 1898. Ale začněme od začátku. Do pevnostní zahrady byli ustanoveni jako vojenští zahradníci dva vojíni pěšího pluku č. 74 – Rudolf Jan Mlejnek a Antonín Václavík. Na počátku se zdálo, že si oba padli do oka, protože byli krajané. Mlejnek totiž pocházel z Nového Města u Jičína, kde se narodil 19. prosince 1876, a Václavík z Březiny u Jičína, kde přišel na svět 7. března 1875. Zkamarádili se a chodili spolu do hospody i jinam, ale zdání klame, jak se občas říká. Rudolf Mlejnek se chtěl pouze vetřít do přízně svého movitějšího kolegy a okrást ho. Když mu to nevyšlo normální cestou, rozhodl se vykonat krvavý čin.

13. června 1898 se totiž rozhodl svého kolegu zavraždit. Přikradl se ke spícímu Antonínu Václavíkovi a krumpáčem mu zasadil nejméně 2 rány do obličeje a do spánku, takže byl okamžitě mrtvý. Po této vraždě si okamžitě přivlastnil kolegovy věci – niklové hodinky, kalhoty se řemenem, stříbrný řetízek k hodinkám, služební blůzu a zejména peníze, jejichž suma však nebyla nikdy přesně zjištěna, ale muselo se jednat o nemalou částku. Po zakopání mrtvoly do kompostu se vynasnažil zakrýt všechny stopy tohoto hrůzného činu a vyvolat dojem, že jeho kolega sám zběhl od pluku, což se mu zprvu povedlo.

Zatím, co bylo pátráno po Václavíkovi, si Mlejnek užíval své kořisti, ale ta mu dlouho nemohla stačit, a tak 27. října téhož roku se vloupal do bytu poručíka Rudolfa Jiráška, odkud si odnesl 37 zlatých a zlaté kapesní hodinky v hodnotě 50 zlatých. Mnoho se při tom snažit nemusel, protože si předtím nechal zhotovit za 30 krejcarů kopii klíče. Hned poté vyrazil Mlejnek pryč z Josefova, neboť zatoužil po svobodě a chtěl si dosažených věcí užít. Vrátit se ještě někdy do Josefova, to již neplánoval, myslel si, že se navždy vyhne vojenské službě a nějak se uživí, vždyť v širém světě je tolik lidí s penězi, jimž od nich může odpomoci, tak se nebude muset o sebe bát. Ale mýlil se, šeredně mýlil! To poznal již zanedlouho.

Toulal se světem, až se objevil v osadě Mauer u Vídně, kde se 7. listopadu 1898 vloupal do bytu Antonie Herbatinové a odcizil z něj peněženku s menším obnosem a tašku se spořitelní knížkou, na níž bylo uloženo 165 zlatých 20 krejcarů a 15 zlatých, jež byly do spořitelní knížky vloženy. Navíc zpronevěřil 1 zlatý 84 krejcarů, které mu Antonie Herbatinová svěřila, aby je odeslal z místního poštovního úřadu. Mnohem horší věci se dopustil 17. listopadu 1898, kdy se pokusil zabít 62letou Marii Dvořáčkovou, aby se zmocnil v ložnici uložených pracovních dokladů dělníka Jana Kresla, za něhož se chtěl vydávat. Zasadil jí sekerou nejméně 6 ran do hlavy, ale díky volání o pomoc a přiběhnuvšímu Bedřichu Macherovi měla to štěstí, že přežila. Utrpěla však těžké zranění, takže přes měsíc se potácela mezi životem a smrtí.

Když se nabažil svobody a zejména mu došly peníze, tak se objevil 28. listopadu 1898 zpět v Josefově. Myslel si, že bude brán za pouhého zběha a tak si odsedí jen nějakou malou dobu v žaláři a bude mít pokoj, protože loňského roku byla vyhlášena amnestie pro zběhy. Avšak osud chtěl jinak, při vyšetřování se ho začali ptát na zavražděného kolegu a dokonce ho začali podezřívat z toho, že mu něco udělal, ale on vytrvale až zuřivě zapíral, i když se u něj našly Václavíkovy hodinky. Pak však myslivecký pes setníka hraběte Bertholda našel mrtvolu a vše bylo rázem jasné. Mlejnek byl usvědčen a vojenským soudem pod předsednictvím c. k. setníka auditora Josefa Rodra odsouzen 26. září 1899 k trestu smrti provazem. Mlejnek však doufal, že se z tohoto ortelu nějak dostane, ale když mu bylo 22. října 1899 oznámeno, že rozsudek bude vykonán během 24 hodin, byl velmi zdrcen, vyzpovídal se a jevil velkou lítost. Noc před popravou probděl skoro celou. K popravišti kráčel klidně, vroucně líbaje kříž, který mu podal duchovní.

Poprava byla vykonána 23. října 1899 v 6.30 hod. na dvoře dvojitých kasáren č. IV., sousedícím s vězeňským dvorem. Tato exekuce, na níž byly vydávány zvláštní vstupenky, se stala poslední josefovskou veřejnou popravou. K výše zmíněnému ještě dodejme, že šibenici zhotovil místní truhlář Jan Voborník, odsouzence na poslední cestě doprovodil vojenský farář ThDr. Václav Cába a popraven byl pražským katem Leopoldem Wohlschlägrem a jeho pomocníky Josefem Dreszlerem a Josefem Frenzelem, přičemž kat si za tuto popravu řekl o 110 zlatých 32 krejcarů. Popravený visel na šibenici přes hodinu a následně byl pohřben na místním hřbitově. Jeho hrob nechal c. k. vrchní štábní profous Vojtěch Pokorný označit malým pomníčkem s nápisem: „RUDOLFUS MLEJNEK JUSTIFICATUS ANNO DOMINI 23. 10. 1899.“ Slovo „justificatus“ (popravený) však muselo být z nařízení vojenských úřadů cementem zakryto. Na tohoto člověka, jenž byl popraven ve svých 23 letech, si vzpomněli ještě o mnoho let později, neboť při rozšíření hřbitova kvůli umírajícím zajatcům, se jeho hrob ocitl v přesném geometrickém středu tohoto pohřebiště. Snad jako kdyby náhoda tomu chtěla, aby na něj nebylo zapomenuto a byl výstrahou všem, jež by chtěli v jeho šlépějích jít.