Pomník Josefu Čapkovi na Prorubech

Když se touláme krajinou, tak občas narazíme na různé památky z dob minulých, jež dnes něco říkají jen málokomu. Jedná se o různé pomníčky a památníky těm, kteří pro tuto zemi udělali vše, co jen mohli a rovněž za ni položili život.

Na jeden takový narazíme na Prorubech před domem čp. 24. Jedná se o mohylu z jednoho kusu pískovcového kamene, na níž se nachází pamětní deska s nápisem: "VE VDĚČNÉ VZPOMÍNCE NA ZASLOUŽILÉHO MENŠINOVÉHO PRACOVNÍKA, BRATRA JOSEFA ČAPKA NAR. 1904 ŘÍD. UČ. V PRORUBECH ZEMŘEL 16.5.1945 V KONCENTRAČNÍM TÁBOŘE V TEREZÍNĚ."

Tento pomníček, který vznikl ze srdce, nikoliv z důvodů se nějak veřejně prezentovat (z tohoto důvodu není monstrózní, jak bývalo mnohdy zvykem), má připomínat památku zdejšího řídícího učitele a obecního starosty Josefa Čapka a před čp. 24 se nachází z toho důvodu, že tento objekt původně sloužil jako škola. Právě zde tento učitel vzdělával zdejší děti, hrál divadlo a vůbec se staral o českou menšinu v jinak německy hovořící obci. To ale neznamenalo, že by měl nějaké předsudky vůči němčině a německému národu. Mezi svými umírněnými spoluobčany z této národnosti byl stejně oblíbený a ctěný jako u Čechů. Pouze s radikálně zaměřenými nacionalisty a posléze s nacisty byl ve sporu.

Nejprve však bude dobré, abych ho několika řádky představil, neboť pro mnohé je toto jméno již neznámé a zanesené "prachem dějin", což je však špatně, protože takovéto lidi si musíme navždy připomínat, abychom nezapomněli na všechny ty, kteří se zasloužili o to, že zde můžeme v klidu žít a hovořit nadále svým rodným jazykem, aniž bychom za to byli nějak trestáni nebo postiženi.

Josef Čapek se narodil 14. července 1904 do rodiny hořičského pekaře a obchodníka Josefa Čapka a jeho manželky Anny, roz. Rudolfové ze Světlé pod Hořičkami. Již od dětství miloval les, ale nakonec byl po absolvování obecné školy na Hořičkách a měšťanské školy v České Skalici přijat na učitelský ústav v Hradci Králové, kde roku 1923 odmaturoval, aby se následně stal učitelem na obecné škole v Žernově, odkud odešel do Horního Kostelce.

1. října 1924 nastoupil na 18měsíční vojenskou službu, v jejímž rámci absolvoval důstojnickou školu v Kežmaroku. Poté působil u horské pěchoty v Podolinci u Popradu, aby se následně vrátil do rodného kraje, protože se stal učitelem v Olešnici u Červeného Kostelce a posléze ve Slatině nad Úpou. Zde na zimní zemědělsko-rolnické škole učil Jarmilu Kociánovou, která se v září 1929 stala jeho manželkou. To již byl rok řídícím učitelem na Prorubech, kam přešel ze Lhoty pod Hořičkami, kde působil v téže funkci.

Zdejší škola byla sice jednotřídní, ale jedna třída byla česká a druhá německá, každá s vlastním učitelem. Spolu s německým kolegou si rozuměl, což bylo důvodem, že ten byl odsud na žádost místních německých nacionalistů přeložen. S jeho nástupcem byl již ve věčném sporu. Svoji oblibu však zhmotnil tím, že se stal obecním starostou a bez toho, že by ho volili i někteří místní Němci, by se jím sotva stal. Obojí bral jako své poslání a snažil se ve všem vyjít vstříc místním obyvatelům, aby jim co nejvíce mohl pomoci. Staral se o to, aby byly zdejší chudé děti podporovány hmotně i finančně. Zároveň nezapomněly kým jsou a nedaly se zlomit germanizačními tendencemi. Zároveň je však nabádal k tomu, aby z jejich lásky k vlasti se stal pouhý nacionalismus, jak se dělo u jejich německých vrstevníků.

Jako starosta se zasloužil o vznik SDH, který obdařil motorovou stříkačkou vysokomýtské značky Stratílek a spol. Během světové hospodářské krize se snažil získávat potraviny i finanční podpory pro nezaměstnané, aniž by bral rozdíl, zda je ten či onen Čechem nebo Němcem, neboť si byl vědom nebezpečí, jaké z toho vyplývalo. Když se něco stalo, vyrazil na svém motocyklu pro pomoc, ať se již jednalo o lékaře, faráře nebo četníka. Ustavil a režíroval rovněž místní ochotnický spolek, který hrál v hostinci u Pichů. Působil také v místním odboru Národní jednoty severočeské a Ústřední Matice školské. Že byl ctěn i z té druhé strany, tak to můžeme vidět z toho, že byl německými spoluobčany pozván v roce 1938 na lov lišek, ale ve skutečnosti měl být v lese zastřelen, ale jeden z Němců ho varoval, takže se mu nic nestalo.

Když přišla mobilizace, byl povolán do armády, aby se stal velitelem posádky v Krompaších. V té době došlo k odtržení Sudet od ČSR, a tudíž také Prorub. Když se dozvěděl mnichovský verdikt a reakci našeho státu na něj, tak si vzal dovolenou, aby mohl 9. října 1938 přestěhovat svou rodinu s veškerým majetkem k bratrovi na Hořičky. Poté se musel opět vrátit na Slovensko. K manželce a dceři se mohl vrátit až 26. listopadu 1938.

V té chvíli však neměl, kde by pořádně bydlel a zabráním Prorub přišel též o své zaměstnání. Teprve 8. prosince 1938 nastoupil na obecnou školu v Horním Kostelci, kam však musel každodenně dojíždět na svém motocyklu. 2. března 1939 se stal řídícím učitelem v Červené Hoře, kde o 12 dnů později získal též byt. I zde se věnoval spolkovému a kulturnímu životu. Stal se režisérem zdejších ochtníků, cvičil v TJ Sokol a velel rovněž místnímu SDH. Právě díky sokolské podzemní organizaci se zapojil do odbojové činnosti. I když byli zatčeni někteří jeho spolupracovníci, tak nebyl prozrazen a 2x se tak dostal ze smyčky, jíž kolem něj utahovalo gestapo. Teprve zapojení do hasičského odboje v roce 1944 ho stálo svobodu.

Kdosi ho tehdy udal a 15. prosince 1944 byl zatčen. Shodou okolností se mu o 4 dny později narodila dcera, kterou však nikdy neviděl. Do ledna 1945 byl vězněn v Hradci Králové a odtud byl odvezen do Terezína. Měl to štěstí, že se dožil konce války, ale nebyl by to on, aby místo návratu domů nechtěl opět pomáhat. V té době totiž řádil v Terezíně skvrnitý tyfus a on nemohl zůstat stranou, protože jeho nátura ho vybízela pomáhat všem, jež to potřebují. Byl sice naočkován, ale to mu nepomohlo, protože se infikoval a 16. května 1945 na tuto zákeřnou chorobu zemřel. Jak vidět, tak se svým ideálům nikdy nezpronevěřil a takových lidí je u nás i dnes málo. O to více bychom si jich měli vážit!

První reakcí na všechny nepravosti byla čistka, kterou provedli revoluční gardisté z místa i okolí, k níž došlo 10. května 1945. Během ní byli zatčeni a uvězněni ti nejzuřivější němečtí nacionalisté, a to v budově obecní váhy na české straně Prorub, odkud byli následně přepraveni na Hořičky a do České Skalice. Se zatčením a smrtí Josefa Čapka však neměli nic společného. Za tyto věci může pouze český udavač, jehož identitu se mi však nepodařilo zjistit, pokud je vůbec známá.

Již v té době se začalo uvažovat o zřízení pomníku tomuto hrdinovi. Nakonec bylo určeno, že se tak stane v souvislosti s oslavou 20letého výročí založení českého SDH na Prorubech, protože celá slavnost i zřízení pomníku bylo ryze v rukou dobrovolných hasičů. Ta byla uspořádána 2. června 1946. Této upomínky českého vlastence se zúčastnilo více než 1 000 lidí z celého širého okolí, přes 500 hasičů z Jaroměřska, Českoskalicka, Úpicka, Královédvorska i Trutnovska a řada členů sokolských jednot. A od té doby se tu tedy tento pomník nachází a připomíná jednoho ze zdejších hrdinů protifašistického odboje. Čest jeho památce!