Knížecí pivovar ve Chvalkovicích

Pokud někdo zabrousí ve Chvalkovicích jiným směrem než jen k zámku či zdejšímu kostelu a staré škole, může narazit rovněž na reprezentativní budovu čp. 4. Člověk, který odtud nepochází, by čekal, že jde o vilu nějakého velkopodnikatele z dob minulých, ale ve skutečnosti se jedná o bývalý knížecí pivovar. Jak vidět, i objekt pivovaru musel mít svoji důstojnost.

První zmínku o existenci chvalkovického pivovaru máme z roku 1565, kdy patřil k hospodářskému dvoru, jenž byl vybudován při místní tvrzi, později přestavěné na zámek. Tehdy nejmladší bratr Jindřich zapsal svůj díl v podobě chvalkovického zámku se dvorem a vsí, ves Novou, která se v lesích nově stavěla, s mlýny a pivovarem svým bratrům Bavorovi a Jiříkovi, což bylo do zemských desek vloženo 13. září 1565. V roce 1592 odebíraly chvalkovické pivo 3 krčmy. Po Chvalkovských z Hustířan ho převzali i s předluženým statkem Dobřenští z Dobřenic (1600), jež ho roku 1798 (podle jiných zdrojů již v roce 1792) prodali vlastníkovi náchodského panství - vévodovi Petru Kuronskému.

Když se tedy koncem 18. století staly Chvalkovice součástí náchodského panství, přemýšlela vrchnost o jeho zrušení nebo přenesení jinam, ale kvalita a chuť jeho piva ji dokázala přesvědčit, že by to byl špatný krok. Takto tomu bylo i po roce 1842, kdy připadlo panství Jiřímu Vilému knížeti ze Schaumburg-Lippe, jenž nechal pivovar v provozu, i když vlastnil mnohem větší a výkonnější pivovary v České Skalici (podnik vznikl již roku 1750) a v Úpici (sladovna a pivovar byly založeny v období let 1660-1664).

Protože byly výše zmíněné pivovary větší a měly rovněž výhodu v tom, že se nacházely ve velkých městech a navíc při významných cestách, jejich výstav rok od roku rostl, naopak ve Chvalkovicích nastalo období stagnace. Panská správa však tento podnik nechtěla zastavit, a tak došlo k rozšíření sklepů, zřízení nové spilky, jež byla členěna železnými sloupy a navíc byla také vybudována nová a lepší lednice, v níž led přečkal delší dobu než v té předchozí. A skutečně se pivovaru podařilo odrazit ode dna, zejména díky tomu, že místní sládci Karel (v roce 1885 byl prvním předsedou Záložny chvalkovické) a František Strouhalovi přešli od dosavadních postupů k nově zaváděné a široce propagované metodě spodního kvašení za použití nového druhu kvasinek, která na našem území začala od poloviny 19. století postupně převládat. V té době se dařilo pivovaru vyprodukovat na 4 000 hl. piva ročně. Když však začal fungovat nový Parostrojní pivovar Prince ze Schaumburk-Lippe v České Skalici, bylo vidět, že má chvalkovický pivovar své dny sečtené, a tak byl nakonec uzavřen. Kdy se tak přesně stalo, to se mi nepodařilo dohledat, ale muselo se tak stát mezi lety 1894 a 1902, neboť ještě ve "Schematismu velkostatků v království Českém" z roku 1894 je uveden, ale ve "Schematismu a statistice statků velkých a rustikálních v království Českém" z roku 1902 již není o něm zmínka a v roce 1907 měl v jeho sklepích uskladněné lahvové pivo z českoskalického pivovaru Gustav Gerlach.

Východní část půdy pivovarského objektu byl roku 1890 přepažen zdí a do tohoto místa byl situován poštovní úřad, který měl vchod ze dvora po dřevěných dubových schodech, jež byly chatrné stejně jako budova, v níž byla pošta. Není se co divit, protože vše bylo notně staré a údržba byla mnohdy přehlížena. Nejvíce však podléhaly zkáze dřevěné části domu. Jako zajímavost můžeme uvést roční příjmy tehdejšího poštovního výpravce - 150 zlatých služného, 40 zlatých kancelářského paušálu a 300 zlatých za dvojí pochůzku na nádraží v České Skalici. Při konkursu na volné místo však musel vždy složit kauci ve výši 200 zlatých.

Majitelé náchodského velkostatku nevěděli, co si mají s areálem bývalého pivovaru počít. Různě ho tak pronajímali a on sloužil různým účelům, např. před 1. světovou válkou se v přízemí nacházely umělé líhně kuřat a dokonce chovy prasat. Ve sklepích naopak stáčeli nájemci pivo do lahví a občas zde uskladňovali vše, co se nevešlo přímo k nim. Občas používal místností pivovaru ke skladovacím účelům též majitel blízkého vodního mlýna.

Časem objekt značně zchátral, protože se do něho mnoho neinvestovalo, vlastně téměř vůbec nic. Zaujal však místního továrníka Viléma Dlabolu, jenž ho v roce 1920 zakoupil. Pro jeho opravu a přestavbu si zvolil královédvorského architekta a stavitele Karla Jarolímka, který má zásluhu na přestavbách a výstavbách dalších nemovitostí v obci, a to zvláště zámku. Přestavby bývalého pivovaru v obytný dům byly dokončeny roku 1923. Uvnitř byly vybudovány byty a jedna místnost byla určena pro muzeum, do něhož se zmíněnému továrníkovi podařilo sehnat značné množství různých exponátů, jež se po roce 1948 dostaly do jaroměřského muzea. Jediným minusem této přestavby se stalo to, že zmizely všechny architektonické znaky, které mohly upomínat na původní účel budovy.

Když po osvobození od německých okupantů a příchodu komunistů k moci došlo k zabavení původního majetku továrníka Viléma Dlaboly, jenž zemřel již 9. března 1937 a naštěstí se tak nedožil toho, jak se rodině stát za všechny dobré skutky "revanšoval", byly do objektu vedle bytů situovány úřadovny zdejšího MNV, místní lidová knihovna, školní jídelna a dokonce dětské zdravotní středisko. Ty se později přesunuly do domu čp. 130 a díky restitučnímu zákonu byl objekt navrácen potomkům původních vlastníků, takže dnes náleží čp. 4 Otto Dlabolovi.

Pokud se Chvalkovicemi občas procházím nebo projíždím a vidím, co toho pro tuto obec Vilém Dlabola udělal, říkám si, že by si zasloužil přímo pomník, avšak je jiná doba, dnes se hledí kupředu a zpět se mnoho nedívá, natož si vzpomenout na ty, co tu byli před námi, bohužel.

Na závěr ještě musím dodat to, že od 1. října 1808 do 31. října 1818 (nejprve na 3 roky za 1 000 zlatých ročně, poté na 6 let) byl zdejším nájemcem a sládkem František Smetana, otec našeho hudebního genia Bedřicha Smetany. Ten byl u vrchnosti tak oblíben, že když mu končil v roce 1811 nájem, byl mu bez dražby o rok prodloužen, a to přípisem z 22. listopadu 1811. Úspěšným byl opět v další dražbě 15. září 1812, kdy vedle pivovaru získal i vinopalnu, kterou měl do té doby v nájmu Žid Michal Nettl. Za oboje byl v nájemní smlouvě z 28. září 1812 stanoven nájem 2 045 zlatých, jež sám při dražbě podal. Krátce před vypršením druhého nájmu vařil pivo pro novoměstské panství, ač mu to bylo vrchním zakazováno, že panské zařízení opotřebovává ve prospěch někoho jiného. Při další dražbě 11. srpna 1818 získal pivovar sládek Jan Höpfl. Ten tu však vydržel ani ne 2 roky, protože dražbou vyhnaný nájem na 1 652 zlatých konvenční měny byl pro nájemce tou největší překážkou a jeho příjmy na něj nestačily, resp. stačily, ale pak by mu již nezbylo na nic jiného.