Josefovský hostinský Martin Veselý, který musel být pro svoji hmotnost po své smrti odvážen na dělostřeleckém voze

Město Josefov bylo vybudováno jako vojenská pevnost, a tudíž zde bylo všeobecně rozšířené ovzduší kázně a pořádku, které se lišilo od ostatních obcí v okolí, ale i sem se postupně dostal vítr změn, a to díky osídlovacímu patentu císaře Josefa II. z 9. prosince 1782, v němž panovník rozhodl, že pevnost bude osazena rovněž civilním obyvatelstvem, jež bude uspokojovat potřeby armády, které ona sama nemohla řádně zařídit a vést.

Přes různé výhody se civilní obyvatelstvo do Josefova nehrnulo, a tak se stavěly pouze vojenské objekty. Na rozmnožení příchozích byl vyhlášen 13. listopadu 1784 dvorský dekret, jenž rozšířil různé výhody, které byly obsaženy v předchozím císařském patentu. Přesto nezájem o Josefov nadále pokračoval a nikdo v něm svůj dům nechtěl postavit.

První civilní domy se tak v Josefově objevily až v roce 1790. Těmito lidmi, kteří se zde usadili, byli 2 fortifikační mistři – kameník Jan Rumpelmayer, jenž pocházel z Prešpurku (dnešní Bratislavy) a truhlář Jiří Anreith. Vznikly tak domy s dnešními čp. 23 a 24 a jimi též začala skutečná stavba města samého. Roku 1803 si zde postavil dům také hostinský Martin Veselý (čp. 27), o kterém se chci v tomto povídání zmínit více.

Tento hostinský se narodil roku 1765 a pocházel z Českomoravské vysočiny. Vyučil se sice řezníkem, ale kvůli své slabší a vysoké postavě byl zaměstnán v hostinci Terezie Schnidtové, roz. Sontágové, z Velké Bíteše. Když jí zemřel druhý její muž Rittnagel, rozhodla se vdát potřetí, právě za Martina Veselého.

Svého mnohem mladšího manžela si opečovávala tak, že z hubeného střízlíka se stal pravý opak – obtloustlý hromotluk, který se kvůli své váze sotva hýbal. Po svém příchodu do Josefova si postavil již zmíněný dům čp. 27, který sahal do tří ulic a založil si v něm hostinskou živnost. Náklad na jeho vybudování nakonec činil 15 350 zlatých, ale i přes tuto obrovskou částku se mu tato investice vyplatila a jeho hostinec se stal v brzku vyhlášeným po celém okolí. Později byl dokonce znám jako hotel „Veselý“.

Zajímavé je na této postavě to, že si pro svoji neobyčejnou tloušťku vydobyl takřka světovou pověst. Rytiny podle nákresu Josefa Berglera, ředitele pražské malířské akademie, budily vždy a všude nesmírný úžas. Jeho kalhoty a vestu obdivovali později návštěvníci místního muzea.

Přestože byl terčem různých vtipů a narážek, nikdy nezatrpkl a byl vždy přímé a srdečné povahy, prost všech zákeřností a jiných nepěkných lidských vlastností. Dal by se tudíž označit za prototyp tradičního českého hostinského, jenž sršel srdečností a každého hosta vítal tak, jako kdyby přišel přinejmenším císařpán.

Však ho také někteří označovali jako postavu z pohádky „O Širokém, Dlouhém a Bystrozrakém“, kterou sepsala a vydala Božena Němcová, a dokonce říkali, že by se hodil jako předobraz k ilustracím pro tuto knihu.

Stejně jako jiní, tak i tento „Široký z pohádky“ byl obyčejným smrtelníkem, a tak 24. února 1820 (podle matriky zemřelých, později uváděno nesprávně 10. března) vypustil v Josefově svoji duši. Podle poznámky ve farní úmrtní matrice vážil 365 liber vídeňské váhy. Protože 1 vídeňská libra je rovna 560,012 g, vážil tedy 204,404 kilogramů, což je i dnes velmi velká hmotnost, i když by již nepatřil mezi ty nejotylejší, neboť Jon Brower Minnoch, v roce 1978 vyhlášený za nejtěžšího muže světa, měl až 630 kilogramů, a tak oproti němu by byl náš josefovský hostinský pouhým hubeňourem.

Na závěr je třeba ještě zmínit, že byl terčem různých vtípků, s nimiž se však popral po svém, takže nakonec se stal de facto vítězem on, ale dejme slovo Josefu Duškovi a jeho „Pamětem c. k. pevnosti a královského svobodného města Josefova, se zřetelem k dějinám vlasti a vojenství“, které vyšly v Jaroměři roku 1886:

„Dne 10. března r. 1820. zemřel v Josefově Martin Veselý, zakladatel velikého zájezdného hostince, po něm nyní „Hȏtel Veselý“ zvaného. Muž ten došel pro svoji neobyčejnou tlouštku téměř světové pověsti, vážilť po svém úmrtí 365 liber staré váhy. Byl povahy velice přímé a srdečné a vypravují se o něm mnohé anekdoty, mezi jinými také tato: Jednoho času soukenničtí mistři Rychnovští, jejichž živnosti právě v znamenitém byly rozkvětu, z dobrého jarmarku se vracejíce zastavili se „u Veselých“. Hostinský pro svoji tloušťku nemoha se volně pohybovati seděl stále v šenkovně v lenošce za stolem, do něhož musil býti vyříznut polokruh, aby veliké jeho břicho mělo místo. Ale veselí soukenníci umínili sobě, že chtějí míti zvláštnosť, že jim musí Veselý sám posluhovati, k čemuž také přívětivý hostinský svolil a při hodování jejich celou společnosť obsloužil. Ale když přišlo k placení, podal Rychnovákům písemný účet, ve kterémž nápoje a jídla zcela za cenu obyčejnou počítána byla, ale za své osobní posloužení požádal 60 tvrdých tolarů jakožto honorář své obtížné práce. Rychnováci dělali dlouhé obličeje, ale musili žádanou cenu zaplatiti. Když podruhé přijeli, již nežádali jeho obsluhy.

Když měl Veselý pohřeb, musil býti vypůjčen dělostřelecký vůz, aby na něj rakev vložena byla, protože prý se báli, aby obyčejný vůz se pod ním neprolomil.

Jeho podobizny prodávány byly tehdáž na jarmarcích s nápisem: „Martin Veselý, český hospodský“, a z jeho závodu stal se hȏtel, který požívá veliké známosti v Rakousku a těší se nejlepší pověsti.“

Na tuto svéráznou postavu, jež podle lidových podání musela v letních parnech vysedávat ve sklepě v chladu, nezapomněl ani spisovatel Alois Jirásek, který ji v románu „F. L. Věk“ vylíčil takto: „Zardělý, zpocený Vašíček jen na žízeň naříkal. A tu měli všichni. Proto zamířili z náměstí do nedaleké hospody, k Martinu Veselému, daleko široko známému. Mladý hospodský s lalokem, na svůj věk neobyčejně tlustý, ve střevících a punčochách, jen v lehké, bílé kazajce, zle se otáčel v hospodě hostmi nabité. Oddechoval hlasně, funěl a potem zalitý křičel na pomocníky.“

K výše zmíněnému již není co dodat. Jen si člověk tak říká, co stačí, aby po sobě člověk zanechal nějakou vědomost, že na tomto světě někdy byl. Ale protože nepatřil ke zlým lidem, ba právě naopak, proč by nemohla být tato rázovitá josefovská postavička upamatována i dnes, že?