Přes Kumburk a Bradlec

15.10.2005

Za sedmero horami a sedmero řekami, dost možná ještě o kus dál, je jedno nádraží ve Staré Pace, na kterém jsme brzy po ránu vystoupili zvymrzlého vlaku. Podzim už byl vplném proudu, čehož si kromě českých drah všiml snad každý. Stromy se zbarvili těmi nejkrásnějšími barvami a zem se čím dál častěji přikrývala po ránu lehoulinkou jinovatkou. Útokem jsme vzali nádražní automat, který nás rozehřál douškem teplé horké čokolády, abychom se mohli vydat na naše dnešní jednodenní putování. Chtěli jsme prozkoumat dvě hradní zříceniny, což se nám nakonec podařilo, i když se nám do cesty postavil mocný nepřítel, houby. Letošní rok se jich nějak moc urodilo a my vášnivý houbaři nemohli odolat. Ale abych to vzal hezky po pořádku. Od nádraží jsme nejprve seběhli skopečka přímo do města a vyhledali ten správný ukazatel, který nás nasměroval knašemu cíli. Začali jsme stoupat vzhůru. Čím prudší byl kopec, tím tepleji nám bylo, zajímavý poznatek. Město už bylo daleko vzadu a před námi jen samé lesy.

Potkali jsme lidi splným košíkem hub. Nedalo nám to a že prý se jen tak trošku nakraji lesa porozhlédneme jak moc tady rostou. Rostli. Přímo u cesty ani se člověk nemusel pouštět nijak moc hluboko do houštin. A tak jsme sbírali a hromádka rostla. Obětovali jsme jeden baťoh. Po hodince hledání, si dáváme přísný rozkaz. Ven zlesa a vzhůru na Kumburk. Chvíli se nám daří držet se mimo les, ale neustále pokukujeme scesty, jestli přeci jen nezahlédneme nějakou tu houbičku. Právě jsme minuli, místní jézéďácký kompost, škoda že se nedá přenášet po netu i ten smrad, aby jste ztoho taky něco měli. Za neustálého odbíhání pro nové a nové úlovky jsem konečně dorazili khradní zřícenině. Šplháme až na vrcholek, odkud je neuvěřitelný rozhled do širokého okolí českého ráje. Usedáme na lavičky, vybalujeme svačinky a kocháme se tou nádherou. Počasí nám opravdu přeje, sluníčko svítí, ale vdálce je jakýsi opar, který nám znemožňuje větší rozhled. Přesto, vyjádřeno jedním slovem, PARÁDA. Člověk by tu vydržel sedět snad celej den, ale my chceme přeci jen dojít ještě o kus dál a tak nám nezbývá než se zvednout a jít.

Konečně přestáváme se sběrem hub. Ne že by nás to už nebavilo, ale batoh je plný a další špinit nechceme. Však ten jeden bohatě postačí, když si představím, to čištění a krájení na sušení. Dorazili jsme na křižovatku turistických cest khospůdce Na Klepandě. Konečně si můžeme dopřát zasloužené občerstvení, schladit žízeň a zahnat kručení vbřišní dutině. Chvilinku jsme poseděli, ale aby nám neztěžkli nohy, tak radši vyrážíme za další zříceninou a to sice na Bradlec. Ten stojí vlese a výhled zněj není téměř žádný. On tedy ani pohled na něj nestojí zrovna za veliký rozepisování. Prostě zbytky stěn, převážně zarostlé křovisky. Takový romantický zákoutí. Ale to už se začíná pomalu smrákat a tak nezbývá, než opustit tato místa a vyrazit směrem Železnice. Jo, málem bych byl zapomněl, trošinku jsme zakufrovali vBradlecký Lhotě, ale to nestálo skoro ani za řeč. Jen nám málem ujel vlak. Konec konců, kdyby ujel, alespoň bych do rána nemusel zpracovávat to kvantum hub!!! Sběru plodů zdar, no nazdar.

Fotogalerie