Půlnoční slunce, tisíce jezer, milióny komárů, stáda bezejmenných a devět santových sobů, jeden Santa Claus, co má své sídlo v Laponsku, ale za Sáma bych ho nepovažoval. Trochu netradiční, ale rozhodně nezapomenutelná cesta pokračuje.

Půlnoční slunce, tisíce jezer, milióny komárů, stáda bezejmenných a devět santových sobů, jeden Santa Claus, co má své sídlo v Laponsku, ale za Sáma bych ho nepovažoval. Trochu netradiční, ale rozhodně nezapomenutelná cesta pokračuje.  autor: Bubinga

Zpět na  
Devatenáct chutí Laponska potřetí
1 / 49
Půlnoční slunce, tisíce jezer, milióny komárů, stáda bezejmenných a devět santových sobů, jeden Santa Claus, co má své sídlo v Laponsku, ale za Sáma bych ho nepovažoval. Trochu netradiční, ale rozhodně nezapomenutelná cesta pokračuje.
„Už jste se probudili?“ houklo na nás Švédsko při pondělním ránu. Balíme tedy věci a pokračujeme v krasojízdě.
Švédsko je krásná, klidná a čistá země. Nikam se tu nespěchá, ani na silnici. Na dálnicích bývá povolená i sto desítka, ale obvykle se tu řidiči na silnicích pohybují pomaleji.
Zajímavý způsob oprav silnic ve Švédsku jsme zaznamenali již minulý rok. Většinou se jedná o úsek dlouhý okolo 20 km, kde odbourají asfalt a jezdí se po štěrkové podkladní vrstvě rychlostí okolo 30 km.
Město Lycksele je pro svůj historický význam nazýváno Lappstockholm („laponský Stockholm“). Roku 1607 tady král Karel IX. švédský nechal založit obchodní stanici a kostel. O něco později, roku 1634, tady zřídili první školu pro Sámy.
Vlastní město nám nepřipadá až tak zajímavé. Při delším pobytu by ale člověk určitě objevil jeho kouzlo.
Severně od centra města Lycksele vjíždíme na menší, krásně situovaný poloostrov, který zasahuje do rozšířené části řeky Umeälven. Zastavujeme na parkovišti a jdeme se projít do areálu skanzenu Gammplatsen.
Dříve to bylo místo setkávání Sámů, osadníků a obchodníků. Církevní svátky se zde slavily několikrát ročně a konaly se trhy a další akce. Dnes je zde Muzeum lesů a Sámů, Cech místní historie Lycksele a Sdružení Lycksele Sami.
Otevřeno bohužel mají jenom v hlavní sezóně, tj. od 22.června do 16.srpna. To nám zase až tak nevadí, jelikož je možné se areálem zdarma a bez omezení projít.
A překvapivě je otevřen jeden zajímavý objekt. Mělo by se jednat o dům z roku 1634, kde byla zřízena první škola pro Sámy. Zda ho sem přestěhovali z centra města nebo je to replika, to se nám nepodařilo zjistit.
Před odjezdem se ještě na mostě přes řeku Ume loučíme s prvními osadníky města.
Mají zde také nejsevernější zoologickou zahradu ve Švédsku, ale tu my nenavštěvujeme. Raději pokračujeme v cestě na sever, kde určitě brzy uvidíme zvířátka volně se pohybující.
Jak jsme řekli, tak se stalo. Ostatně už je na čase potkat našeho letošního prvního soba. V tomto případě se jedná o samotáře nebo průzkumníka.
Už jsem toho viděl dost na silnicích, ale toto?
Nedaleko obce Piteälvsbron vjíždíme na most přes řeku Piteälven, který slouží současně železniční i silniční dopravě.
Závory jsou nahoře, tak snad se na mostě s vlakem nepotkám.
Ve Švédsku se nikdo nikam nehrne a netlačí. Důvodem může být samozřejmě i to, že není, s kým se tlačit. Švédsko je liduprázdná země. V ČR připadá na jeden kilometr čtvereční 136 obyvatel, v Německu 235 a ve Švédsku 26.
Řídké osídlení přináší úplně jiný zážitek z přírody. A tu si my vychutnáváme plnými doušky stejně jako sobi.
Blízko obce Vidsel se nachází testovací oblast raket pro švédské ozbrojené síly „Robotförsöksplats Norr" (RFN), což je největší pozemní zkušební oblast v západní Evropě, sestávající z 1 650 km2 neobydlených lesů a bažin.
Zařízení zahrnuje vojenskou základnu Vidsel Air Base s ranvejí dlouhou 2.300 m, která byla testovací oblastí pro většinu švédských leteckých projektů včetně značky Gripen.
Nedaleko obce Vidsel zastavujeme na parkovišti a jdeme se kousek projít.
Impozantní peřeje Storforsen na řece Piteälven nabízí spektakulární podívanou.
Jedinečné místo, kde si člověk uvědomí sílu přírody. S délkou 5 km a výškovým rozdílem 82 metrů by se mělo jednat o největší divoké peřeje v Evropě.
Peřeje mají průměrný průtok 250 m³/s a je to poznat.
Dnešní konečná je v nedaleké obci Vidsel.
Večer krájíme houby, které zahlédla ženuška z auta. Chtěli jsme se vydat hlouběji do lesa, ale ten hlídali komáři a to tak, že důkladně.
Při úterním ránu přichází první přestávka na magické linii polárního kruhu. Tentokrát překračujeme polární kruh Arctic Circle nedaleko obce Jokkmokk na silnici
Severní polární kruh je myšlená kružnice, která protíná všechna nejjižnější místa na severní polokouli, z nichž lze vidět po 24 hodin Slunce za letního slunovratu.
Slunce za letního slunovratu nezapadá za obzor, a naopak za zimního slunovratu ani nevykoukne. Jinými slovy: „Právě překračujeme hranici Arktidy.“ Když našinec vysloví pojem „polární kruh“, očekává chlad a zimu. Nás však vítá příjemná teplota.
Byli jsme zde již loni a moc se toho nezměnilo. Ani letos není na první pohled jednoduché poznat rozdíl „před“ a „za“ polárním kruhem.
Bohužel si letos neužíváme u první polární kávičky pohled na „divokou“ polární končinu, jelikož ještě není sezóna. Pro nás trochu nepochopitelné, když je polovina června, ale letní turistická sezóna zde začíná až od července.
Cestou okolo nekonečných jezer přemýšlím, proč se “Země tisíce jezer” říká jen Finsku a ne Švédsku, které jich má také neskutečně mnoho. Uvádí se okolo 100 tisíc.
Bez kávy nejsme naštěstí dlouho. V městečku Jokkmokk mají v cukrárně překvapivě espresso i cappuccino. Na našem stole nemůže chybět místní specialita – kardammumabullar.
Liduprázdnou krajinu švédského Laponska charakterizují větrem ošlehané pláně, blankytná jezera, divoké říčky a téměř nekonečné, především březové lesy plné vřesu, borůvčí a sobích stád.
Potencionální, nicméně reálná přítomnost soba na silnici je lepší regulátor rychlosti než jakýkoliv počet rychlostních radarů. V tomto případě nás stádo jasně upozorňuje na rychlost 80 km/hod.
Nad městem Gällivare se nachází lyžařské středisko Dundret.
Lyže jsme si sebou do Švédska nevzali a také sněhové podmínky nejsou ideální, tudíž se procházíme po svých a užíváme si úžasné výhledy.
Gällivare je jednou z nejvýznamnějších oblastí těžby železné rudy ve Švédsku, což je samozřejmě poznat na okolní krajině.
Následně si opět užíváme jízdu po dvacet kilometrů dlouhém úseku opravované silnice. Co to znamená, jsem již psal. Možná ještě dodám, že na konci toho úseku jsou všechny automobily zaprášeny od kol až po střechu.
Torneälven je 410 km dlouhá řeka ve švédské části Laponska. Vytéká z jezera Torneträsk na švédsko-norské hranici. V zimě se dodává led z Torne Älv do ledového hotelu v Jukkasjärvi.
Kdesi jsem četl, že zdejší kvalitní ledové bloky se vyvážejí do celého světa a používají se na různých akcích, třeba jako ledové tyčinky výrobce lihovin Absolut vodka.
Putují až do Šanghaje nebo Tokia. Ale to my nemůžeme posoudit, jelikož je léto, a tak se kocháme úžasnou okolní přírodou.
Karesuando je nejsevernější vesnice ve Švédsku. Leží na hranici s Finskem u řeky Muonio.
Zastavujeme se u rozcestníku a přemýšlíme, kam se vydáme příště.
Do Finska musíme samozřejmě nakouknout, jelikož jsme tam ještě nikdy nebyli. Dnes ale jenom několik kroků, autem až zítra.
Finsko, tahle velká liduprázdná země na severu nás lákala už dlouho. Viděli jsem již velkou část Norska i Švédska, ale návštěva Finska byla stále v nedohlednu.
Na první pohled jako každý jiný a přesto výjimečný. Kostel v Karesuando je nejsevernější svatostánek ve Švédsku.
Procházku, na kterou se večer vydáváme, nakonec zkracujeme. Což o to, světla je dost. Jsme na severu a blíží se letní slunovrat. Sluníčko se ještě nechystá spát.
Teplota šest stupňů nad nulou a čerstvý vítr nám nevadí, máme dobré oblečení. Ale že za takových podmínek budou létat komáři a pochutnávat si na nás, to nechápeme.
cancel

Chcete použít tuto fotku na internetu?

Můžete, ale pouze pomocí kódu uvedeného níže, tj. musíte zachovat odkaz na turistika.cz


Kód pro zobrazení obrázku:



Pokud chcete fotografii použít jinak, musíte mít souhlas provozovatele stránek a autora fotografie!