Dalsnibba, Geirangerfjord, Orlí cesta, cesta Trollů, stěna Trollů, údolí Romsdalen
Zlatou cestou severu a srdcem norských fjordů
Čtvrtý den zájezdu jsme zakončili v horami sevřené obci Stryn (viz předchozí článek). Po příjemné noci, strávené v pěkném prostředí kempu, jsme se opět probudili do uplakaného rána.
Silnicí E15 a pak R63 jsme pokračovali na sever a zároveň i do vyšší nadmořské výšky. Projížděli jsme mnoha myšími dírami - hrubě opracovanými tmavými tunely. Jedním z cílů dne byl nejvyšší bod našeho skandinávského putování. Postupně ubývalo jehličnanů, převažovaly zakrslé listnáče, následovaly vřesy a pak už jen kamenitá krajina se sněhovými lízanci. Stoupali jsme k mrakům a když jsme se dostali nad ně, kuklo na nás škodolibě sluníčko (udělalo si z nás legraci na pouhých pár minut).
Míjeli jsme jezera Oppljosvatnet a Langvatnet. U jezera Djupvatnet u horské chaty Djupvasshytta jsme odbočili doprava a serpentinami (cestou Nibbevegen – až 12,5% stoupání + mýto) se vyškrábali na 5 km vzdálený vrchol Dalsnibba (1495 m.n.m.), odkud by se nám, nebýt zakaboněna, naskytl parádní výhled na majestátní hory a hlavně jednu z nejproslulejších pozoruhodností celého Norska, zapsanou do Světového dědictví Unesco - hluboko dole ležící fjord Geiranger (16 km fjord tvořící východní cíp Sunnylvsfjordu).
Dalsnibba a výhled na Geirangerfjord - VID
Třepali jsme se jako osiky. Bylo pár st. nad bodem mrazu (v ČR v tento den +38 °C), sněžilo a foukal studený vítr. Kamarádka před odjezdem nezapomněla políbit škaredého Trolla, strážícího vysokohorský obchůdek s cetkami. V autobusu jsme si pak mnozí dali panáka na zahřátí. Vrátili jsme se na R63, vedoucí do vesničky Geiranger. Silnicí se spoustou zatáček a mostů, překonávající výškový rozdíl 1000 m, jsme se asi 17 km kutáleli dolů. Drsné vysokohorské klima postupně nahrazovalo mírnější prostředí. Pan řidič asi ve 2/3 cesty zastavil na parkovišti, značeném Flydalsjuvet. Z vyhlídky byl fjord Geiranger už mnohem lépe vidět. Z obrázků známý pohled z převislé skály s postavičkou, koukající na loď, plující na Gerangerfjordu (viz sken pohlednice ve fotogalerii) jsme odtud ale nepořídili, pro ten bychom se prý museli spustit divokým terénem o hodně desítek metrů níže.
Dojeli jsme k malebnému přístavu, nacházejícímu se na východním konci fjordu, proklestili se davy turistů, nalodili na vyhlídkové plavidlo a vyrazili prohlížet scenérie jednoho z nejkrásnějších fjordů na světě. Opět, stejně jako při průjezdu švýcarskými
, či italskými alpskými velikány... (i mnoha dalšímikrajinami), mi vešlo na mysl slůvko POKORA... naprostá ÚCTA před dokonalostí přírody...
Naše kocábka byla oproti poblíž kotvícím obřím výletním lodím miniaturní. Míjeli jsme téměř kolmé stěny klikatého Geirangerfjordu. V neuvěřitelných (těžko dostupných) výškách jsme shlédli lidská obydlí. Do fjordu se s hukotem řítily úchvatné vodopády s názvy Ženich, Svatební závoj.... a další. Nejznámější z vodopádů je tvořen sedmi rameny a jmenuje se Sedm sester (Syv Søstre). Průvodce se chopil kapitánova lodního mikrofonu začal nám (i všem přítomným cizincům) pěkně po česku vyprávět o zdejší oblasti a také příběh o sedmi sestrách zamilovaných do Nápadníka, či Ženicha (protějšího vodopádu). Ten prý už léta kouká na sestry a dumá, kterou si vybrat za ženu.
Geirangerfjord, Tři sestry a Orlí cesta - VID
Z tvarů jedné skály jsme cestou zpět měli za úkol poznat lidskou tvář. Sychravo nás na chvíli zahnalo do útulného a teplého podpalubí, kde měli volně ložené osobní věci a mobily členové posádky... Bylo až smutno z toho, jak obrovský pozor jsme nuceni u nás doma dávat na majetek. V přístavu jsme se odměnili kafíčkem, vyfotili se s obřím Trollem a pak pokračovali úsekem Zlaté cesty (spojující Grotli, Geiranger a Åndalsnes)
Silnicí R63, klikatící se po skalní stěně, jsme se škrábali vzhůru. Během krátké chvíle jsme vystoupali asi 600m nad mořskou hladinu fjordu. Ørnevegen byla otevřena na podzim roku 1955. Tento nejstrmější úsek silnice, vedoucí z Geirangeru do obce Eidsdal, se nachází v oblasti, která byla v roce 2005 uznána světovým dědictvím UNESCO. Silnice je také nazývána Cestou orlů (Eagle Road), a to z důvodu vysoké koncentrace orlů ve výše položené oblasti této trasy. Na 11 serpentině se nachází Ørnesvingen (2006), vyhlídková plošina o rozloze 530 m2, kterou protéká řeka. Ví Bůh, proč nám zde dostavník nezastavil. Nejvyšší bod dosahuje silnice v místě Korsmyra (624 m.n.m.)
Z Eidstalu jsme do přepluli na druhý břeh trajektíkem Norddalsfjorden a projeli Linge. Krátce jsme kopírovali tok řeky Valldøla. Pozdravili jsme soutěsku Gudbrandsjuvet a delší zastávku udělali až pod majestátnou horou Matterhorn – tedy její norskou miniaturou. Tvar skály se skutečně podobal švýcarskému rohu, jehož znám stále jen z obrázků na netu. S povzdechem se na neviditelného nešťastníka zavzpomínalo.
Totéž NEVIDITELNO, bohužel, nastalo i o pár km dále na naší cestě. Místo „jednoho z nejsilnějších zážitků z oblasti fjordů“, jak se píše v průvodci, jsme si odnesli zklamání. Přijeli jsme na parkoviště s krámky, restaurací a pár domky, rozestými po okolí a v dešti utíkali shlédnout jednu z vyhlídkových plošin. Museli jsme hodně blízko, aby se v tom bílu daly shlédnout alespoň její obrysy. Výhled z plošiny „na nejsilnější zážitek“ - hluboké fjordy, překrásné údolí, strmé zatáčky, či všudypřítomné hřmící vodopády (včetně toho největšího) se nekonal.
Žebřík trollů (Trollstigen) je bývalá obchodní stezka, nyní součást Zlaté cesty severu. Silnice č. 63 směrem na Åndalsnes, která byla nedávno prohlášena za Národní turistickou trasu, byla dostavěna (po 8 letech) v roce 1936. Ohyby a křivky Trolí stezky, vystavěné ve strmých svazích či skalách, svědčí o velkém umu konstruktérů. Od hladiny moře silnice stoupá po svahu skalního masívu až do výšky 852 metrů. Průsmyk se udržuje sjízdný od konce května do půlky října. Ač byl teprve červenec, měli jsme vítr z toho, jestli se tím bílem někam proklestíme. Navíc se na uzounké silničce stěží minula dvě osobní auta… Velká pocta oběma pánům řidičům, kteří bravurně (nejen tuto) náročnou trasu zvládli. Kus pod vrcholem mraky částečně zmizely a pod námi se začaly otevírat nádherné scenérie. Cestu nám zkřížil kaskádovitý vodopád Stigfossen (výška asi 180 m).
Přejeli jsme přes kamenný obloukový most Stigfossbrua, který překlenoval koryto dravého proudu vodopádu. Po krátké zastávce na parkovišti pod serpentinami jsme pokračovali údolím Isterdalen do našeho útočiště.
V Trollstigen Campingu nás přivítal trojhlavý obří Troll se svítícíma očima. http://www.trollstigen.no - na těchto stránkách (níže na videu) je, mimo jiné, možné shlédnout to, oč jsme tento den přišli. Zdejší pěkné kempy jsou na vysoké úrovni. Mnohé chatky mají své sociální zařízení elektrické topení i kuchyňku. Večer (ostatně jako každý večer) jsem si sedla s nachlazeným českým pivečkem na zápraží. Sluníčko si opět udělalo šprťouchlata a usmálo se (s křížkem po funuse). Kochala jsem se okolními velikány, obklopujícími kemp. Jejich vrcholy byly stále schovány v bílých peřinách.
Následujícího dne jsme pokračovali národním parkem Romsdal. Park zahrnuje stejnojmenné údolí (jedno z nejkrásnějších v Norsku), vyhloubené řekou Raumou. Nad Romsdalen se vypíná hřeben Trolltindan (Cimbuřím Trollů), složený z obrovských, divokých skalních stěn. Nejvyšší vrchol dosahuje výšky 1 701 m n. m.
Na konci kaňonu jsme zastavili u impozantní stěny Trollveggen - horolezeckého symbolu Skandinávie. Většina její "impozantnosti" byla zahalena v bílu. Několikadenní deprese z nepřízně počasí pomalu přecházela ve smíření a přijetí norské krajiny takové, jaká je. Kromě toho, že Trollveggen jednou z nejvyšších kolmých stěn v Evropě (výška svislého úseku 1000m), vyniká i převislostí blížící se 150 m. Troll Wall byla poprvé překonána v roce 1965 norským týmem. Výstup dříve trval několik dní. V roce 1980 se stěna Trollů stala průkopnickým místem v seskoku padákem. Nový sport si však vybíral své oběti, proto byl později pod vysokou pokutou norskými úřady zakázán. O dalších obětech stěny Trollů, vč. našich krajanů, jsme si přečetli na pamětní desce, která stála na parkovišti. Naskákali jsme do dostavníku, který nás „unášel“ o 300 km dál na sever, do města Trondheim a dále k Severnímu polárnímu kruhu.
Poděkování Ing. Pavlu Ondrovi, CSc. za průvodcovské schopnosti, pozitivitu a neuvěřitelný nadhled
( v plné velikosti po přihlášení na účet Google)
Články a výletem do Skandinávie související:
LOFOTY - Reine, Å, Vikten, Nusfjord, Henningsvær a Borg. VIKINGOVÉ
Severní polární kruh, Trondheim - Nidaroská katedrála, Saltstraumenský malström,vodopád Slettafossen
Briksdalsbreen, Lærdalstunnelen , železnice Flåmsbana, Sognefjord, Stryn, Trollové a Huldry
ŠVÉDSKO - Fjällbacka, Stockholm, Tännforse, Grönklitt Björnpark, NP Hamra
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Stranda
Půjčovna autPříspěvky z okolí Dalsnibba, Geirangerfjord, Orlí cesta, cesta Trollů, stěna Trollů, údolí Romsdalen
