štreka z Hradce do Hradce Ráno jsme vyráželi. Pavlína se u snídaně stihla seznámit se spolubydlícím z vedlejšího pokoje, poměrně mladým chlapcem. Když jsem se vrátil z prvního ranního cigára, zrovna jí líčil, že vlastně tam u nich doma bydlí na sídlišti a rodiče na něm mají i zahrádku. Ptal jsem se, kde že je to zázračné město, ve kterém zahrádky vydrží bez úhony přímo na tom sídlišti. Prý Jičín. Jak jsem se později dozvěděl, do Jindřichova Hradce se chlapec dostal díky nějakému seznámení s jakousi místní dcerkou (přes internet). Teď že prý tu shání práci. Už několik týdnů. Rozloučili jsme se a vyrazili po zelené značce. Tu nejméně přívětivou část cesty jsem chtěl mít za sebou po ránu, když jsme byli relativně svěží. Vedla totiž po silnici, a to dost hlavní. Bylo to dost nekonečné, ale cestou byl alespoň jeden pěkný výhled na Vajgar. Až na kopečku Borek (podle brožurky, kterou Pavlína objevila v ubytování… Ráno jsme vyráželi. Pavlína se u snídaně stihla seznámit se spolubydlícím z vedlejšího pokoje, poměrně mladým chlapcem. Když jsem se vrátil z prvního ranního cigára, zrovna jí líčil, že vlastně tam u nich doma bydlí na sídlišti a rodiče na něm mají i zahrádku. Ptal jsem se, kde že je to zázračné město, ve kterém zahrádky vydrží bez úhony přímo na tom sídlišti. Prý Jičín. Jak jsem se později dozvěděl, do Jindřichova Hradce se chlapec dostal díky nějakému seznámení s jakousi místní dcerkou (přes internet). Teď že prý tu shání práci. Už několik týdnů. Rozloučili jsme se a vyrazili po zelené značce. Tu nejméně přívětivou část cesty jsem chtěl mít za sebou po ránu, když jsme byli relativně svěží. Vedla totiž po silnici, a to dost hlavní. Bylo to dost nekonečné, ale cestou byl alespoň jeden pěkný výhled na Vajgar. Až na kopečku Borek (podle brožurky, kterou Pavlína objevila v ubytování…