Po stopě 300 let staré pohádky. Kurdějov. Ždánický les.  Chystal se poslední, nejdrtivější tatarský útok. Blýskaly křivé šavle, hrdelní křik vzteklých asijských útočníků nesliboval sebemenší soucit. Obránci už neměli víc sil k boji. Zdi se hroutí, praská brána. „Všichni do kostela“, překřikl řev bitvy velitel obránců. Jeden po druhém přibíhají, ranění, zkrvavení a vědí, že už je jen jedna šance na záchranu před smrtí, která se sem přihnala na koních, divoká, odněkud ze stepí. Dva vojáci nadzvedají kamennou desku za oltářem a jeden za druhým, ozbrojenci i vyděšení vesničané, sestupují do tmavé díry. Praskající louče ozařují cihlovou klenbu podzemní chodby, mizící ve tmě. A tak jdou, přeživší, pár metrů pod dýmajícím spáleništěm, které bývalo jejich domovem, jdou dál, ke světlu, k životu... Odložil jsem knížku moravských lidových pohádek (která mi tehdy před dvaceti lety sloužila jako příjemná alternativa k nudnému učení na maturitní zkoušku…  Chystal se poslední, nejdrtivější tatarský útok. Blýskaly křivé šavle, hrdelní křik vzteklých asijských útočníků nesliboval sebemenší soucit. Obránci už neměli víc sil k boji. Zdi se hroutí, praská brána. „Všichni do kostela“, překřikl řev bitvy velitel obránců. Jeden po druhém přibíhají, ranění, zkrvavení a vědí, že už je jen jedna šance na záchranu před smrtí, která se sem přihnala na koních, divoká, odněkud ze stepí. Dva vojáci nadzvedají kamennou desku za oltářem a jeden za druhým, ozbrojenci i vyděšení vesničané, sestupují do tmavé díry. Praskající louče ozařují cihlovou klenbu podzemní chodby, mizící ve tmě. A tak jdou, přeživší, pár metrů pod dýmajícím spáleništěm, které bývalo jejich domovem, jdou dál, ke světlu, k životu... Odložil jsem knížku moravských lidových pohádek (která mi tehdy před dvaceti lety sloužila jako příjemná alternativa k nudnému učení na maturitní zkoušku…