Podkova z turského pole. Tursko, střední Čechy. „Tak vstávej, sladká lásko, vstávej, už je čas, Už dávno nemám náskok, a jen zdáli cizí hlas. Volá, že čas je se brát do zítřejší bitvy.“   Ten obraz mě fascinoval, ten obraz před sebou pořád vidím. Už od chvíle, kdy jsem prvně toto vydání Jiráskových Starých pověstí českých četl. Nebyl to praotec Čech. Nebyla to kněžna Libuše ani Bivoj s kancem na zádech. Byla to bitva na Tursku. Apokalyptická obloha. Mezi černými mraky do sebe zatínají spáry orli, jestřábi, krkavci, havrani. Rozervané peří sněží na změť koní, rytířů, mečů a kopí. Zosobněná zuřivost v postavách válečníků. Mezi nohama koní se proplétají vlci a psi a rvou si vzájemně hrdla. A to vše je jenom rámec. Hlavní boj vedou čarodějnice, kouzelnice a vědmy. Ani čtvereční centimetr soucitu… Češi a Lučané. Bitva na Turském poli.   „Z té války s  kmenem Čechů já před léty tě bral, „Tak vstávej, sladká lásko, vstávej, už je čas, Už dávno nemám náskok, a jen zdáli cizí hlas. Volá, že čas je se brát do zítřejší bitvy.“   Ten obraz mě fascinoval, ten obraz před sebou pořád vidím. Už od chvíle, kdy jsem prvně toto vydání Jiráskových Starých pověstí českých četl. Nebyl to praotec Čech. Nebyla to kněžna Libuše ani Bivoj s kancem na zádech. Byla to bitva na Tursku. Apokalyptická obloha. Mezi černými mraky do sebe zatínají spáry orli, jestřábi, krkavci, havrani. Rozervané peří sněží na změť koní, rytířů, mečů a kopí. Zosobněná zuřivost v postavách válečníků. Mezi nohama koní se proplétají vlci a psi a rvou si vzájemně hrdla. A to vše je jenom rámec. Hlavní boj vedou čarodějnice, kouzelnice a vědmy. Ani čtvereční centimetr soucitu… Češi a Lučané. Bitva na Turském poli.   „Z té války s  kmenem Čechů já před léty tě bral,