Po druhé v roce na zřícenině hradu Oltářík. Když jsem v první den letošního roku při novoročním výletě navštívil společně s mou věrnou společnicí, fenkou Rinou, zříceninu hradu Oltářík, dospěl jsem k rozhodnutí, že tuto návštěvu musíme ještě minimálně jednou v tomto roce zopakovat, protože počasí nás hned v první den roku docela slušně ,,vypeklo“, hlavně co se týče viditelnosti- neviditelnosti. Kdo četl můj článek z tohoto novoročního výletu, možná si vybaví, jaké dobrodružství jsme s Rinou zažili. Abych se konečně dočkal toho, o co mi šlo, tedy výhledů do mého rodného kraje, výlet jsem hodlal zopakovat, samozřejmě za asistence Riny, jak jinak.  Na sobotu 24.9.2016 meteorologové slibovali pěkné počasí, proto jsem usoudil, že tento den by mohl být ideální na ,,reparát“ novoročního výletu, ovšem tentokrát bez náledí a mlhy, naštěstí. Po snídani se opakoval, jako již tradičně na začátku nějakého výletu, scénář v podobě velkého očekávání Riny, kdy konečně otevřu dveře u spolujezdce mého… Když jsem v první den letošního roku při novoročním výletě navštívil společně s mou věrnou společnicí, fenkou Rinou, zříceninu hradu Oltářík, dospěl jsem k rozhodnutí, že tuto návštěvu musíme ještě minimálně jednou v tomto roce zopakovat, protože počasí nás hned v první den roku docela slušně ,,vypeklo“, hlavně co se týče viditelnosti- neviditelnosti. Kdo četl můj článek z tohoto novoročního výletu, možná si vybaví, jaké dobrodružství jsme s Rinou zažili. Abych se konečně dočkal toho, o co mi šlo, tedy výhledů do mého rodného kraje, výlet jsem hodlal zopakovat, samozřejmě za asistence Riny, jak jinak.  Na sobotu 24.9.2016 meteorologové slibovali pěkné počasí, proto jsem usoudil, že tento den by mohl být ideální na ,,reparát“ novoročního výletu, ovšem tentokrát bez náledí a mlhy, naštěstí. Po snídani se opakoval, jako již tradičně na začátku nějakého výletu, scénář v podobě velkého očekávání Riny, kdy konečně otevřu dveře u spolujezdce mého…