V téj naší "Matičce stověžatéj" „Zdravotní procházka“ zlínskou periferií na konci února bohužel mému pochroumanému levému kolenu vůbec nepomohla. Bolelo a bolelo a „mlsání“ tabletek ibalginu anebo diclofenacu jej utlumilo vždy jen na pár hodin. Cestou do zaměstnání, v práci i po ní jsem pajdal čím dál víc a už mi začínalo být jasné, že to bez prohlídky u specialisty ortopeda takhle dál nepůjde. Návštěvu u „dochtorů“ bylo nutno ale ještě o pár dnů odložit: na sobotu 16.března jsem totiž manželce slíbil, že s ní zajedu na návštěvu za její maminkou, kterou se před koncem loňského roku podařilo umístit do Domova se speciálním režimem v Unhošti. O umístění se přičinila hlavně Janina sestra Hana a ta nás spolu se svým druhem Vildou měla do Unhoště z Prahy (a zpět) odvézt autem. Do „Matičky stověžaté“ ale bylo nutno se dostat vlakem, což v našem případě znamenalo cestu zlínským expresem, odjíždějícím z našeho krajského města před půl šestou ráno. V Otrokovicích jsme museli přepřáhnout naftového „koně“ za… „Zdravotní procházka“ zlínskou periferií na konci února bohužel mému pochroumanému levému kolenu vůbec nepomohla. Bolelo a bolelo a „mlsání“ tabletek ibalginu anebo diclofenacu jej utlumilo vždy jen na pár hodin. Cestou do zaměstnání, v práci i po ní jsem pajdal čím dál víc a už mi začínalo být jasné, že to bez prohlídky u specialisty ortopeda takhle dál nepůjde. Návštěvu u „dochtorů“ bylo nutno ale ještě o pár dnů odložit: na sobotu 16.března jsem totiž manželce slíbil, že s ní zajedu na návštěvu za její maminkou, kterou se před koncem loňského roku podařilo umístit do Domova se speciálním režimem v Unhošti. O umístění se přičinila hlavně Janina sestra Hana a ta nás spolu se svým druhem Vildou měla do Unhoště z Prahy (a zpět) odvézt autem. Do „Matičky stověžaté“ ale bylo nutno se dostat vlakem, což v našem případě znamenalo cestu zlínským expresem, odjíždějícím z našeho krajského města před půl šestou ráno. V Otrokovicích jsme museli přepřáhnout naftového „koně“ za…