Vyhlídková silnička ze Lhotky u Zlína do Hostišové Běžný turistický smrtelník by z nevysokých pahorků či táhlých návrší (byť nezalesněných) asi neočekával žádné mimořádně daleké výhledy, ale člověk je jenom „člověk“ a může se při svých představách mýlit. Což se stalo i mně, když jsem ze Lhotky u Zlína mezi pastvinami a poli po úzké silničce vybíhající z dědiny směrem k půlnoci zamířil do Hostišové, vzdálené 2 km. Prvních 500 m cesta stoupala nad dědinu, ale od zákruty na hřebeni plochého kopce se mým zrakům otevřelo nečekané panoráma, zahrnující poslední výběžky Vizovických vrchů spadající do Napajedelské brány, nad nimi kulisu Chřibů a přímým směrem sídla v okolí Otrokovic, konkrétně pode mnou pak celou zástavbu Sazovic.   O něco dál silnička vyběhla těsně pod temeno plochého dlouhého návrší (nachází se na něm travnaté nouzové letiště), které směrem k východu bránilo jakýmkoliv výhledům, ale ten protilehlý byl vcelku impozantní. Západní panoráma se s mírně vyšší nadmořskou výškou rozšířilo ještě více do širokoúhla a odhalilo mým… Běžný turistický smrtelník by z nevysokých pahorků či táhlých návrší (byť nezalesněných) asi neočekával žádné mimořádně daleké výhledy, ale člověk je jenom „člověk“ a může se při svých představách mýlit. Což se stalo i mně, když jsem ze Lhotky u Zlína mezi pastvinami a poli po úzké silničce vybíhající z dědiny směrem k půlnoci zamířil do Hostišové, vzdálené 2 km. Prvních 500 m cesta stoupala nad dědinu, ale od zákruty na hřebeni plochého kopce se mým zrakům otevřelo nečekané panoráma, zahrnující poslední výběžky Vizovických vrchů spadající do Napajedelské brány, nad nimi kulisu Chřibů a přímým směrem sídla v okolí Otrokovic, konkrétně pode mnou pak celou zástavbu Sazovic.   O něco dál silnička vyběhla těsně pod temeno plochého dlouhého návrší (nachází se na něm travnaté nouzové letiště), které směrem k východu bránilo jakýmkoliv výhledům, ale ten protilehlý byl vcelku impozantní. Západní panoráma se s mírně vyšší nadmořskou výškou rozšířilo ještě více do širokoúhla a odhalilo mým…