Z Rozdělova do Motyčína A už byl podzim, já neměl do čeho píchnout a u nás na sídlišti se několik domů (včetně toho, která k nám přiléhá), zateplovalo, což při všech těch stavebních úpravách znamená taky vrtačky, sbíječky a podobné tiché nářadí. Pokusil jsem se prchnout. Mandelinkou jsem odjel do bývalých kolonií (no jo, Rozdělov prý při svém vzniku patřil do kročehlavského katastru, než získal vlastní), ale vystoupil jsem na jejich hranicích. Vašíčkova ulice je ten předěl. Cesta, která mě měla dát odpočinout od hluku, vedla od konečné linky číslo 6 k lesu. Dokonce turistickou značku jsem si žlutou vybral. První, co jsem potkal, byl start populárního běhu Járy Cimrmana. Na Cimrmanském se tu říká od nepaměti, a závod s cílem na nádraží v Kamenných Žehrovicích se taky pořádá už moc let. Samozřejmě je do závodu připuštěn pouze člověk v plném odění (včetně kabátu) a s minimálně jedním příručním zavazadlem (česky řečeno kufrem). Do lesa… A už byl podzim, já neměl do čeho píchnout a u nás na sídlišti se několik domů (včetně toho, která k nám přiléhá), zateplovalo, což při všech těch stavebních úpravách znamená taky vrtačky, sbíječky a podobné tiché nářadí. Pokusil jsem se prchnout. Mandelinkou jsem odjel do bývalých kolonií (no jo, Rozdělov prý při svém vzniku patřil do kročehlavského katastru, než získal vlastní), ale vystoupil jsem na jejich hranicích. Vašíčkova ulice je ten předěl. Cesta, která mě měla dát odpočinout od hluku, vedla od konečné linky číslo 6 k lesu. Dokonce turistickou značku jsem si žlutou vybral. První, co jsem potkal, byl start populárního běhu Járy Cimrmana. Na Cimrmanském se tu říká od nepaměti, a závod s cílem na nádraží v Kamenných Žehrovicích se taky pořádá už moc let. Samozřejmě je do závodu připuštěn pouze člověk v plném odění (včetně kabátu) a s minimálně jedním příručním zavazadlem (česky řečeno kufrem). Do lesa…