Ze Starého Světlova na Maleniska a skály Mlčačky Od velkého skaliska pod Starým Světlovem jsem vyšplhal prudkým lesním svahem k mohutnému příkopu a podél něj se dostal ke vstupu do zříceniny.   Poprvé ji má očička spatřila již v sedmdesátých letech loňského století. To ze mne bylo ještě dítko školou povinné, ale v patnácti letech jsem žádným „děťátkem“ pochopitelně už nebyl. Návštěvu hradu tehdy zapříčinily dvě okolnosti. Prvou byla ta, že se můj mladší bratřík nedávno vrátil z luhačovických lázní, kde si léčil churavé průdušky. Rok předtím byl ve Cvikově, jenže tam léčba nezabrala. Zato v Luhačovicích ano a on na doporučení lékařů potřeboval pravidelně popíjet léčivou vodu z pramene Ottovky. Ta se bohužel v sámoškách neprodávala, a proto pro ni bylo nutno přímo ke zdroji jezdit. Většinou ji bráškovi dovážel tata (řidič náklaďáku v n.p.MEZ), jenže ten zrovna odjel na dva dny do Tábora, a tak zůstalo její rychlé doplnění na mé maličkosti.   Po návratu ze školy mi mama do batůžku vložila dvě prázdné zašpuntované láhve… Od velkého skaliska pod Starým Světlovem jsem vyšplhal prudkým lesním svahem k mohutnému příkopu a podél něj se dostal ke vstupu do zříceniny.   Poprvé ji má očička spatřila již v sedmdesátých letech loňského století. To ze mne bylo ještě dítko školou povinné, ale v patnácti letech jsem žádným „děťátkem“ pochopitelně už nebyl. Návštěvu hradu tehdy zapříčinily dvě okolnosti. Prvou byla ta, že se můj mladší bratřík nedávno vrátil z luhačovických lázní, kde si léčil churavé průdušky. Rok předtím byl ve Cvikově, jenže tam léčba nezabrala. Zato v Luhačovicích ano a on na doporučení lékařů potřeboval pravidelně popíjet léčivou vodu z pramene Ottovky. Ta se bohužel v sámoškách neprodávala, a proto pro ni bylo nutno přímo ke zdroji jezdit. Většinou ji bráškovi dovážel tata (řidič náklaďáku v n.p.MEZ), jenže ten zrovna odjel na dva dny do Tábora, a tak zůstalo její rychlé doplnění na mé maličkosti.   Po návratu ze školy mi mama do batůžku vložila dvě prázdné zašpuntované láhve…