Mé cesty na Ukrajinu I. Zastavuje. Ale nemáváme. Ani nestopujeme. Co asi chce? Tak kam to bude, pánové?, zní překvapivě srozumitelnou rusínštinou. Jdeme fakt jen po chodníku, co by u nás jako chodník rozhodně neprošel, podél silnice dědinkou Mižhirja uprostřed čarokrásných a tajuplných Karpat. Vlastně jsme chtěli do hor. Poradíte nám, kudy nejlépe k lesu? Ale to už sedíme v pohodlném tranzitu. Jsou za nás rádi. Kromě Čechů sem nikdo nejezdí.  Těch pár bankovek, co pro nás mají zanedbatelnou hodnotu, přijímá Ilja jako největší dar. A vysazuje nás u pravoslavného kostelíka, který svou pompézností ani zdaleka nedává znát bídu místních. Kostel tu hraje v životě lidí pořád důležitou roli, na Zakarpatí. A šplháme. Pořád do kopce. Pořád. A pořád. Postupně se nám nabízí pohled na vesnici pod námi. Taková středisková ves. Potom už nic neslyšíme. Ticho. Naprosté ticho. Ještě namahavý přechod bukovo-dubovým pralesem.  Naráz ta panoramata. Samá úzká údolí vklíněná mezi tisícové vrcholy.… Zastavuje. Ale nemáváme. Ani nestopujeme. Co asi chce? Tak kam to bude, pánové?, zní překvapivě srozumitelnou rusínštinou. Jdeme fakt jen po chodníku, co by u nás jako chodník rozhodně neprošel, podél silnice dědinkou Mižhirja uprostřed čarokrásných a tajuplných Karpat. Vlastně jsme chtěli do hor. Poradíte nám, kudy nejlépe k lesu? Ale to už sedíme v pohodlném tranzitu. Jsou za nás rádi. Kromě Čechů sem nikdo nejezdí.  Těch pár bankovek, co pro nás mají zanedbatelnou hodnotu, přijímá Ilja jako největší dar. A vysazuje nás u pravoslavného kostelíka, který svou pompézností ani zdaleka nedává znát bídu místních. Kostel tu hraje v životě lidí pořád důležitou roli, na Zakarpatí. A šplháme. Pořád do kopce. Pořád. A pořád. Postupně se nám nabízí pohled na vesnici pod námi. Taková středisková ves. Potom už nic neslyšíme. Ticho. Naprosté ticho. Ještě namahavý přechod bukovo-dubovým pralesem.  Naráz ta panoramata. Samá úzká údolí vklíněná mezi tisícové vrcholy.…