Na Rabštejně až do oblak a hledání skály Tělocvičny   Na letošní Velký pátek jsem si už při dlouhém průjezdu Oskavou povšimnul na levé straně údolí několika lesních ploch se stromy postiženými vichřicí. Na konci Bedřichova a nejbližším okolí ale nic podobného nenacházelo a viděné se mi ztratilo z mysli, neboť ta byla zaujata okolními divy přírody. Nejprve divokým jarním tokem říčky Oskavy, o něco dál v soutěsce skálami a bizarními ledopády... no a pak průzkumem mrazových srubů na severozápadním úbočí dvojhory Maliníku a Mazanců.   Jaké pak bylo mé veliké překvapení, když jsem hodinu po poledni vystoupal po lesní silnici do předposlední serpentiny pod Rabštejnem a boční asfaltka byla přehrazena páskou a cedulí o zákazu vstupu do lesa kvůli kalamitě. Poslední stovky metrů k cíli pak bylo průchodem něčím, co připomínalo apokalypsu, a při pohledu na množství okolních padlých stromů, nacházejících se mimo i uvnitř…   Na letošní Velký pátek jsem si už při dlouhém průjezdu Oskavou povšimnul na levé straně údolí několika lesních ploch se stromy postiženými vichřicí. Na konci Bedřichova a nejbližším okolí ale nic podobného nenacházelo a viděné se mi ztratilo z mysli, neboť ta byla zaujata okolními divy přírody. Nejprve divokým jarním tokem říčky Oskavy, o něco dál v soutěsce skálami a bizarními ledopády... no a pak průzkumem mrazových srubů na severozápadním úbočí dvojhory Maliníku a Mazanců.   Jaké pak bylo mé veliké překvapení, když jsem hodinu po poledni vystoupal po lesní silnici do předposlední serpentiny pod Rabštejnem a boční asfaltka byla přehrazena páskou a cedulí o zákazu vstupu do lesa kvůli kalamitě. Poslední stovky metrů k cíli pak bylo průchodem něčím, co připomínalo apokalypsu, a při pohledu na množství okolních padlých stromů, nacházejících se mimo i uvnitř…