Ochutnávka v Oostende Nedělní, říjnové odpoledne v Oostende. Sluníčko svítí, lidé se procházejí po pláži. Zevluji tady už hodinu s teskným a trochu závistivým pocitem vnitrozemského červa, který nemá každý den příležitost něco takového zažít. Vystoupám po schodech na kamennou hráz přístavního mola a motám se mezi zástupy, které jsou tady na nedělní odpolední procházce. V duchu uvažuju nad tím, co by řekl český bezpečnostní technik tomu, že okraje lodního úvaziště, které samozřejmě nemají žádné zábradlí, jsou teď, za odlivu, dobrých deset metrů nad mořskou hladinou. Kolem se prohánějí děti na tříkolkách, nebo se jen tak honí. Dospělí zůstávají v klidu a přesto nikdo nespadne… Že by je už od mala učili odpovědnosti samy za sebe? Pomalu se procházím podél přístavu po nábřeží Visserskaai směrem do centra města. Míjím stánky s krevetovými chlebíčky a  tržnice s rybami a mořskými potvorami. Zvědavě a mlsně si všechno prohlížím. Řadu těch jídel znám, ale já hledám něco… Nedělní, říjnové odpoledne v Oostende. Sluníčko svítí, lidé se procházejí po pláži. Zevluji tady už hodinu s teskným a trochu závistivým pocitem vnitrozemského červa, který nemá každý den příležitost něco takového zažít. Vystoupám po schodech na kamennou hráz přístavního mola a motám se mezi zástupy, které jsou tady na nedělní odpolední procházce. V duchu uvažuju nad tím, co by řekl český bezpečnostní technik tomu, že okraje lodního úvaziště, které samozřejmě nemají žádné zábradlí, jsou teď, za odlivu, dobrých deset metrů nad mořskou hladinou. Kolem se prohánějí děti na tříkolkách, nebo se jen tak honí. Dospělí zůstávají v klidu a přesto nikdo nespadne… Že by je už od mala učili odpovědnosti samy za sebe? Pomalu se procházím podél přístavu po nábřeží Visserskaai směrem do centra města. Míjím stánky s krevetovými chlebíčky a  tržnice s rybami a mořskými potvorami. Zvědavě a mlsně si všechno prohlížím. Řadu těch jídel znám, ale já hledám něco…