Brenta – skalní katedrála (2. - 5. července 2011) Den první: Krátce před jednou hodinou po půlnoci mohli náhodní chodci nedaleko černošického nádražíčka pozorovat zajímavou scénu. Zdánlivě nepochopitelně tam postávali dva maníci v turistickém oděvu, bágly opřené o zídku, a na něco čekali. To něco se nakonec s obvyklým zpožděním dostavilo: přiřítil se tmavý superb, prudkým manévrem zastavil milimetr od obou člověků, z místa řidiče pružně vyskočil osmahlý atletický boreček, bágly posrovnal v kufru, jeho spolujezdci se mezitím pohodlně usadili v limuzíně a o vteřinu později už vozidlo ve spršce štěrku vyrazilo prudkou rychlostí směrem na Beroun. Tak začala naše cesta do italských hor … i když italských? K tomu se ale ještě dostaneme. Honza, ten osmahlý atlet, řídil svým obvyklým způsobem, za který by se nemusel stydět ani Fitipaldi. Důvod jeho spěchu byl jednoduchý, museli jsme totiž dodržet časový plán. Ráno kolem osmé jsme potřebovali být na břehu Lago Molveno, odkud začínala naše výprava do pohoří Brenta. Den první: Krátce před jednou hodinou po půlnoci mohli náhodní chodci nedaleko černošického nádražíčka pozorovat zajímavou scénu. Zdánlivě nepochopitelně tam postávali dva maníci v turistickém oděvu, bágly opřené o zídku, a na něco čekali. To něco se nakonec s obvyklým zpožděním dostavilo: přiřítil se tmavý superb, prudkým manévrem zastavil milimetr od obou člověků, z místa řidiče pružně vyskočil osmahlý atletický boreček, bágly posrovnal v kufru, jeho spolujezdci se mezitím pohodlně usadili v limuzíně a o vteřinu později už vozidlo ve spršce štěrku vyrazilo prudkou rychlostí směrem na Beroun. Tak začala naše cesta do italských hor … i když italských? K tomu se ale ještě dostaneme. Honza, ten osmahlý atlet, řídil svým obvyklým způsobem, za který by se nemusel stydět ani Fitipaldi. Důvod jeho spěchu byl jednoduchý, museli jsme totiž dodržet časový plán. Ráno kolem osmé jsme potřebovali být na břehu Lago Molveno, odkud začínala naše výprava do pohoří Brenta.