Přijeli jsme autem, které jsme zaparkovali v Horních Věstonicích. Trasa měří podle mapy 12 km.

Procházka krásnou přírodou CHKO Pálava a prohlídka zříceniny hradu.

Občerstvili jsme se v Café Fara v Klentnici.

Krásná příroda, krásné výhledy do krajiny.

Finančně nenáročný výlet, žádné vstupy, jen korunky za občerstvení.

Více fotek z najdete http://delabi.rajce.idnes.cz/Toulky_II._1.5.2013_CHKO_Palava/

Cílem tohoto výletu byla přírodní rezervace Opolenec. Ta se nachází na pravém břehu řeky Volyňky, přibližně 4 kilometry severně od města Vimperku. Rezervace byla vyhlášena v roce 1985 a její rozloha je okolo 19 ha. Je domovem mnoha vzácných  rostlin naší flóry. Roste zde několik druhů orchidejí, lilie zlatohlavá, hruštička a mnohé další. Velkým lákadlem jsou krasové útvary i přesto, že byly v minulosti značně poničeny těžbou vápence. Pod Sudslavickou skálou se nalézá jeskyně stejného jména. O jejím významu svědčí  nálezy zbytků pravěkých zvířat. Mezi léty 1880 až 1883 tady paleontolog  J. N. Woldřich nalezl kolem 9000 kusů kostí a 13000 ks zubů, podle kterých bylo určeno 70 druhů dávné fauny. Za výchozí místo jsme si vybrali Vimperk, kam nás dovezl motoráček ze Strakonic. Odtud jsme již museli pokračovat po svých. Šli jsme po žluté, cestou nad pravým břehem již jmenované řeky, z vimperského nádraží. Prošli jsme část Sudslavické stezky a výlet ukončili na nádraží v Bohumilicích.

Od nádraží stoupáme silnicí na Prachatice, ze které po několika desítkách metrů odbočujeme vlevo. Po chvilce máme město za zády a otevírají se nám odtud hezké pohledy na novou i starou část města a jižním směrem je vidět vrchol Boubína. Silnice dosahuje svého vrcholu a začíná klesat do vsi Boudská. Malá ves je rozložena podél silnice na svahu. Krátce po vstupu do obce odbočujeme ze silnice vlevo. Vísku opouštíme po polní cestě, směrem k severozápadu. Za vsí nás čeká překvapení v podobě „Podlešákova jilmu v Boudské“. Je to jeden z největších jilmů v širokém okolí, který přežil houbovou katastrofu, jež tento druh v minulosti postihla. Jedná se o jilm horský, je vysoký 22 metrů a jeho obvod je kolem 4 metrů. Nechybí pod ním ani lavička a je odtud vynikající výhled  na okolní krajinu, které vévodí Mářský vrch. Cesta za tímto místem vstupuje do lesa a to již jdeme po hřebeni nad břehem řeky Volyňky. Ve složení lesa převažují smrky a borovice doplněné několika druhy listnáčů. Mezi těmi vynikají nádherné, staré duby a při loukách mezi lesy právě kvetoucí střemchy.  Krátce se zastavujeme na vysoké skále, ze které je omezený výhled  na     vzdalující se Vimperk. Lesy tady jsou plné borůvčí a střídají se s loukami, které ovládla žluť pampelišek. Z jedné z nich se nám otevírá pohled k západu na vsi Výškovice a Vnarovy. Po krátkém stoupání jsme na hranici přírodní rezervace Opolenec.

Tady se ke žluté připojuje naučná stezka Sudslavického okruhu. Vrchol Opolence ( 640 m.n.m.) je zároveň nejvyšším bodem okruhu. Místo pod černými borovicemi zve k odpočinku. Kromě lavičky tu je schránka s vrcholovou knihou. Výrazně se v této části  změnilo složení květeny.  Při sestupu svahem jdeme kolem vojenských okopů, které byly vybudovány v roce 1938. Stezka  dále prochází svahem. Míjíme  informační tabule a v této části jsou zajímavá místa spojená s těžbou vápence. Dostáváme se k „ břečťanové skále“. Stezka se přiblížila k železniční trati a před námi, jako by vyrostla ze země, se vypíná Sudslavická skála.   

Výškový rozdíl mezi loučkou u jeskyně a nejvyšším bodem hřebene je kolem 80 m a výšku skály nad našimi hlavami lze odhadnout  přibližně na 50 metrů. Jeskyně je vlastně skalní puklinou se dvěma vchody. Je dlouhá kolem 15 m, široká do 5 m a její strop je v nejvyšším místě 4 m ode dna. Na dně je malé jezírko, jehož hladina kolísá podle ročních období. Dříve byla volně přístupná, v současnosti je přístup zakázán z důvodu padajícího kamení.

Od jeskyně, se na vlastní nebezpečí vystupuje po železných žebřících na skálu a stezka dále pokračuje kolem několika hezkých skalních útvarů  k hranicím rezervace. Následuje krátký úsek smrkovým lesem k železničnímu přejezdu. Procházíme kolem bývalé slévárny a Zachovy pily. Pila vyhořela v roce 1953 a ve slévárně byl ukončen provoz  roku 1996. Stezka za budovami se stáčí k řece a pokračuje při břehu k mlýnu Vanických, u kterého roste známá Sudslavická lípa. Strom je to skutečně mimořádný. Jeho výška je kolem 30 metrů a  obvod skoro 12 metrů. Lípa patří ke třem nejmohutnějším v České republice a je z těchto tří nejvyšší. Poté jdeme kolem Volyňky, která je v těchto místech dosti divokým tokem. Naší konečnou je nádraží v Bohumilicích v Čechách.

Na jídlo a pití se v těchto končinách nenarazí. První a zároveň i poslední možnost nákupu je ve Vimperku. Pokud by tady někdo chtěl strávit delší dobu, tak Vimperk nabízí hodně možností ubytování.

Během cesty se otevírají výhledy především k severu a východu. Jedničkou jsou pohledy na  Mářský vrch. Přírodní rezervace je mimořádná i přesto, že mnoho chráněných druhů rostlin ještě nekvetlo. Samotná skála je nádherná, tak i  jeskyně pod ní. Sudslavická lípa ohromí, jen málokdy má člověk možnost vidět tak mohutný strom.

Se všemi možnými zacházkami jsme ušli něco mezi 8 až 9 km. Jediné větší stoupání je na začátku cesty za Vimperkem a na samotné stezce. Cesta je dobře značená a u zajímavých míst jsou vyčerpávající informační tabule. Celá trasa je na mapě KČT č. 69 Pošumaví – Vimpersko. Železniční trať, která tudy prochází, spojuje Strakonice s Vimperkem.

Navzdory pevně ukotveným tradicím rozhodně nezaostávají v jedinečnosti designu svých etiket, které jsou originální a nadčasové. Hlavním posláním ARTE VINI je nabízet moravská vína té nejlepší kvality, která jsou specifická svou ovocitostí, elegancí a svěžestí, a přinášet potěšení milovníkům tohoto ušlechtilého nápoje. Nejen ve výrobě, ale i ve výběru odrůd se dodržují tradice, a to ve využívání starobylých místních druhů jako je Veltlínské zelené, dříve pod názvem Manhartsrebe, Frankovka, a Zweigeltrebe. V sortimentu ARTE VINI naleznete suchá i polosladká bílá  vína a červená, která jsou jako stvořená pro moravskou pestrou kuchyni.

A co vám ještě zajímavého ARTE VINI nabídne?
Dostanete ochutnat také typická regionální vína GREEN (Veltlínské zelené), PINK (Zweigeltrebe), RED (Zweigeltrebe/Frankovka), BUBBLE (Veltlínské zelené perlivé suché), která vznikla díky souhře kontinentálního podnebí a písčito-sprašového podloží a jsou specifická svým elegantním a jemným aroma. A navíc vám na objednávku zajistí řízenou degustaci, gurmánské speciality a folklórní program podle vašeho přání. Vinařství ARTE VINI je skutečně ideální místo pro poznání moravské vinařské kultury.

Více o vinařství naleznete na webových stránkách www.artevini.cz a více o moravských a českých vínech na www.vinazmoravy.cz.

Historie vzniku této šlechtitelské stanice sice nesahá do dávných dob starořeckých mytologií, ale i tak je považována za nejstarší šlechtitelské pracoviště na území České republiky a patří mezi nejstarší ve světě. Šlechtitelská stanice Ampelos úspěšně navázala na činnost znojemského šlechtitelského a výzkumného vinařského pracoviště. V současné době pokračuje v "novošlechtění" odrůd ranné révy vinné, jejíž hrozny se vyznačují vysokou cukernatostí. Věnuje se také vysazováním našich nejlepších ozdravených původních klonů, a také italských a německých. Ampelos na svých rozlehlých vinicích pečuje o 30 odrůd, mimo jiné spravuje i republikový genofond. Díky omezené, ale o to více precizní produkci, na které se podílí největší kapacity vinařského odvětví, jsou tato odrůdová vína jedinečná, a proto také široce vyhledávaná znalci a milovníky kvalitního vína.

A jaká vína zde můžete ochutnat?
Vybrat si můžete ze tří kategorií vín, a to z červených, bílých a růžových. Nabídka vín je přizpůsobená jak laikům, tak i odborníkům, každý si zde přijde na své. V sortimentu bílých vín naleznete především výběr jakostních vín jako jsou: Aurelius, Chardonnay, Pálava, Rulandské bílé, Ryzlink vlašský či Veltlínské zelené. Každá láhev bílého vína v sobě skrývá výjimečnou chuť hroznů, o které je poctivě pečováno, aby byly vyzdviženy jejich neobyčejné vlastnosti. Mezi červenými odrůdami naleznete například Alibernet, Blauburger, Cabernet Sauvignon, Dornfelder a Modrý Portugal. Na degustaci můžete zavítat do sklepa či firemní vinotéky, kde se dozvíte příběhy jednotlivých vín a mnoho dalších kuriozit o pěstování révy vinné od  zkušeného sommeliéra. Ochutnávky lze obohatit rautem s tradičními moravskými specialitami.

Více o vinařství naleznete na webových stránkách www.ampelos.cz a více o moravských a českých vínech na www.vinazmoravy.cz.

Autobusem jsem jel do Dubic. První moje kroky vedly k Dubickému kostelíku odkud je nádherná vyhlídka na údolí Labe a protilehlé vrcholky Českého středohoří. Po pokochání se nádhernou přírodou jsem pokračoval po žlutě značené cestě na Doerellovu vyhlídku. Další kouzelné pohledy na klikatící se Labe, které si razí cestu Českým středohořím.

Pokračuji dál po žluté k rozhledně Radejčín. Ta nabízí výhledy nejen na vrcholky Krušných hor a Českého středohoří, ale také nevšední pohledy na budovanou dálnici D8.

Okolo železniční stanice Radejčín pokračuji po silnici do obce Kletečná. Cestou se ukazuje cíl dnešního výletu vrchol Kletečné vysoký 706 metrů, sedmý nejvyšší vrchol Českého středohoří. Typicky kuželovitý zalesněný vrch je velice podobný nedaleké Milešovce.

Míjím pomník s pluhem, který připomíná zrušení roboty v habsburské monarchii. Přicházím do obce Kletečná. Na vrchol nevede značená cesta. Procházím obcí okolo kapličky a za posledním domem se dávám doprava po okružní dřevařské cestě.Lesní cesta mírně stoupá. Na severním svahu míjím pod cestou studánku. Po chvíli docházím k cestě, která odbočuje doleva. Tato cesta se brzy mění v pěšinu, která končí u posedu. Není to ta správná cesta a tak zpět na dřevařskou cestu. Až na druhé straně kopce, tam kde cesta začíná klesat, odbočuje doleva stará lesní cesta, ze které pak odbočuje  pěšina klikatící se suťovým svahem na vrchol. Pěšina je značená kamennými mužíky.

Na vrcholu je malá plošina s kamennou mohylou. Poblíž na stromě je vrcholová knížka. Ta je vedena již od roku 1983. A podle údajů v ní navštíví vrchol v průměru 200 lidí za rok. Výhled z vrcholu je omezený, jen pár průhledů směrem na Lovoš a Kubačku a pak ze suťového svahu na Milešovku.

Vracím se zpět do obce Kletečná a značenou cestou pokračuji přes Paškapole a Bílku do Bořislavi na autobus.

Možnost občerstvení pouze na začátku a konci výletu.

Nádherná část Českého středohoří, okouzlující výhledy na kaňon Labe, zajímavý výstup kamenným mořem na vrchol Kletečné.

Možnost spojit s výstupem na nedalekou Milešovku.

Jedním z takových míst může být rozhledna u Bílova. Věž je vcelku dobře dostupná od nedaleké obce, tam se celkem snadno dostaneme automobilem, autobusem, ale i na kole či pěšky.

Rozhledna leží na kopci zvaném Kanihůra, nejedná se o žádnou velehoru, výška 340m n.m. Není zvlášť závratná, nicméně od hladiny Odry nedaleko Studénky převyšuje údolí něco málo přes 100m.

Samotný objekt rozhledny je tvořen železným tubusem vysílače páteřní sítě mobilního operátora (T-Mobil). Výška věže je 62,3m, v dolní části obtáčí tubus točité schodiště se 137 schody do vyhlídkové plošiny ve výšce 26,2m. Otevřena byla 18.5.2006.

Bufet je přímo u rozhledny (limonáda, pivo, tatranka, káva). V Bílově najdeme sámošku.

Rozhledna poskytuje v podstatě kruhový rozhled po širokém okolí – na kopci je pole. Vzhledem k tomu že leží na okraji Oderských vrchů, poskytuje v severních až jihovýchodních směrech výhledy právě na tuto vrchovinu, která ovšem postrádá výraznějších výškových dominant, spíše zaujmou výhledy na nedaleký Bílovec (sever), krásný výhled je samozřejmě na přilehlý mateřský Bílov, dál vidíme nějaké osady na vršcích kopců, větší Fulnek je skryt někde v údolí. Od jihu k jihovýchodu se díváme do širokého údolí řeky Odry, kterou dál k východu až k severovýchodu lemují hory moravských Karpat což jsou převážně Beskydy. Snad jen v oparu nejdál Hostýnské vrchy, trošku Vsetínských vrchů a pak již ty Beskydy. Lysá hora je nepřéhlednutelná, však je taky o 100m vyšší než další vrcholy, rozeznatelný je Radhošť díky stavbě na vrcholu, dají se poznat i nižší kopce (Starojický hrad). Na pozorování Beskyd je lepší odpolední slunce, kdy ho máme v zádech, zatím jsem viděl jen dopoledne. Hory se táhnou až na severovýchod čili až do Polska (Slezské Beskydy). Údolí Odry je pak lemováno Ostravskou pánví s aglomerací. Až mě překvapilo jak je v městě dobře patrná halda Ema (přes 300m n.m.).

Rozhledna je otevřena mimo zimní měsíce za dobrého počasí téměř denně, nicméně:

IV. a X. Mimo po 14-17 hod, V., VI. IX. Mimo Po 12-18 hod, prázdniny od 12-do 20, ovšem je to jen orientační, byl jsem v květnu cca v 10.30, tedy před otevřením. Vstupné dopspělí 20,-, děti 15,- Kč, do 6 let zdarma, skupina 20-30 osob 270,- Kč. U rozhledny prodej upomínek a občerstvení, tel.: 556 412 113, 774 584 874, 732 452 528.

Kolem rozhledny vede cyklotrasa 6039 od Studénky, pěší zelená značka, která je spojkou turistických tras od Studénky (žluté) a Bílovce (červené).

Nejzajímavější část naučné stezky je v její mimoměstské části, kde je i většina zastavení na této stezce. Proto doporučuji pro motorizované zaparkovat v blízkosti Městského úřadu a začít s výletem zde a od parku u nádraží se sem vrátit po zeleně značené turistické cestě. Pokud přijedete vlakem, jako výchozí místo doporučuji právě zastávku ve Velkých Pavlovicích. Odtud dojít k radnici a výlet ukončit opět na vlakové zastávce.

Při výchozím místu u velkopavlovické radnice lze doporučit blízký areál Vinařství Zborovský, kde je podle libosti k dispozici restaurace, kavárna i vinárna s velice kvalitními službami. K případnému ubytování je k dispozici řada dalších rodinných pensionů v různých částech města. 

Informační tabule poutavým slovem a zajímavou obrazovou částí upozorní na zdejší zajímavosti hlavně z pohledu zdejší přírody, myslivosti, vinařství, ale i historie. Atmosféru na trase naučné stezky nastíní i obrazový doprovod. Průběh celé trasy naučné stezky je zobrazen zde.

Vhodné je ještě před zahájením vycházky po naučné stezce se zastavit pro propagační materiály (plánek a popis naučné stezky) buďto přímo na Ekocentru Trkmanka nebo na zdejším infocentru na Hlavní ulici.

Jedeme hlavně za spolužákem ze základní školy, který pro nás připravil program. Prošli jsme se od Muzea (dříve chlapecká škola 2. na Moravě) směrem na náměstí, které je městskou památkovou zónou od r. 2003. Dále přes park menší procházka do okolní přírody. Dostali jsme zasvěcený výklad, co se kde nachází, kde jsou jaké vrcholy apod.

Na výborný oběd jsme zašli procházkou do restaurace U žabáka. Je to v krásném přírodním prostředí. My jsme přišli ze strany od lesa, ale vede tam i silnice.

Seznámili jsme se nejen s pamětihodnostmi města, ale hlavně jsme byli v příjemné společnosti v přírodě.

Jízdné Orlová - Ostrava   31,- Kč

jízdné z Ostravy do Frenštátu 61,- Kč a zpět 54,- Kč  jiná trasa

v restauraci ceny přijatelné

Dne 18.5.2013 jsme s Ondrou a s Vojtou vyrazili na další výšlap. Po dlouhém odkládání Keprníku se mi zdál tento vrchol jako vhodný. Po příjezdu na opavské nádraží, kde nás zavezl Vojtův taťka (díky) jsme šli koupit jízdenky a poté nasedli do vlaku. S vlakem jsme se rozloučili v Jeseníku, kde na nás čekal autobus, kvůli vlakové výluce. Ten nás zavezl na Ramzovou a z ní nás čekala už jen pěší cesta směrem na Šerák. Bylo zataženo, mlha, občas vysvitlo slunce. Posílení hroznovými cukry se nám cesta nejevila jako náročná. Cestou jsme míjeli lanovku, která vedla na Šerák. První zastávka na pití byla asi v půlce cesty na Šerák. Cestou chvilkama pršelo, a tak se po klouzavých kamenech šlo špatně. Na Šeráku, v Chatě Jiřího na Šeráku jsme si dali teplou zelnou polívku a poté pokračovali směr Keprník, který byl od chaty vzdálen rovné 2km. Cesta na Keprník nebyla, až na krátký úsek, nijak náročná. Cestu znepřijemňoval silný vítr. To jsme ale nečekali, co nás bude čekat přímo na vrcholu. Díky větru jsme se mohli postavit zešikma a nechat se jím udržet. Chvilku jsme přemýšleli, jestli zkusit první vlak, přesněji autobus, který měl jen 12:40, nebo zajít na čaj do chaty a jet vlakem v 16:40. Zvítězila první možnost, tedy zkusit dojít na zastávku vzdálenou 7km za asi hodinku. Kde nebyla cesta moc kamenitá jsme běželi. Cestou dolů jsme už potkávali dost turistů, kteří se i přes nepřízeň počasí odhodlali vydat na nějakou tu túru. Nakonec jsme autobus stihli. Cestou vlakem jsme se doplnili energii hroznovými cukry. Na opavském nádraží nás vyzvedla Ondrova mamka (díky) a tím naše keprníková výprava skončila.

Výšlap byl jednodení, bez ubytování. Teplou zelnou polívku jsme si dali v Chatě Jiřího na Šeráku,

Nejvíce se mi líbila krásná příroda a také to, že vše vyšlo

Z Jeseníku na Ramzovou jsme jeli kvůli výluce autobusem. Cena vlaku z Opavy-východ stála pro 2 dospělé a 1 nezletilého 567Kč

Omlouvám se, že obsah neodpovídá jednotlivým bodům, zkopíroval jsem jej ze svého webu www.objevovani.estranky.cz :)

V kraji, na pomyslné hranici mezi drsnější Českomoravskou vrchovinou a vinnou oblastí Moravy, se nad pravým břehem říčky Rokytné  vypíná vrch Sádek. Jeho vrchol ve výši 568 m.n.m. zdobí rozsáhlý objekt stejnojmenného hradu, který se postupně změnil na zámek. Jeho zakladatelem byl, někdy kolem roku 1276, Štěpán z Uher. Tehdy se jednalo o menší strážní hrad. Po roce 1310 je majetkem Jimrama ze Sádku, který se časem vypracoval na zdatného lapku. Přítrž jeho konání musel udělat samotný král Jan Lucemburský, jehož vojsko v roce 1312 hrad dobylo a pobořilo. Při následném účtování byli zajatci z hradu popraveni, kromě již zmíněného Jimrama. Král mu dokonce vrátil pobořený hrad, dobře věděl, že jej již nedokáže obnovit.

V roce 1399 je na hradě Zdeněk z Valdštejna, který jej nechal znovu vystavět a rozšířit o předhradí a dvě mohutné bašty. Od roku 1497 jsou na hradě Pernštejnové a po nich se na hrad  v polovině 16. století vrací Valdštejnové. Ti se v roce 1587 rozhodli pro velkorysou renesanční přestavbu sídla. Bylo postaveno nové východní křídlo s arkádami a několik reprezentačních sálů. Hrad i nadále ale zůstal dobře opevněn. O tom se v roce 1643 přesvědčili Švédové, kteří hrad nedokázali dobýt. Co se nepovedlo Švédům, to se povedlo blesku. Při požáru v roce 1694 byl hrad ohněm dosti poničen. Při jeho dalším obnovení mělo hlavní slovo baroko. K renesančnímu předbráni byla přistavena budova s arkádovou lodžií. Následovali ještě úpravy v klasicistním slohu v 19. století a v této podobě jej vidíme i dnes. Poslední šlechtický majitel, hrabě Viktor Chorinský, přišel o hrad po roce 1945. Na hradě se začalo učit a děti zde do školy chodily až do roku 2008. Současný majitel zámek postupně opravuje.

Hrad tvoří dvě rozsáhlé části, které mají dvě nádvoří,  propojená třemi branami. Západní, větší část, tvoří čtyři patrové budovy s raně gotickou věží kolem obdélníkového nádvoří. Je tady barokní kaple se štukovou výzdobou a na nádvoří dvě věžičky se schodišti. Tato část je na jižní, západní a severní straně obehnána hlubokým příkopem. Východní část s nepravidelným nádvořím má  několik budov. Jsou zde již výše zmiňované arkády. Do hradu se vchází z východní strany, přes most nad příkopem. Po obvodu jsou mezi budovami zbytky hradeb. Nad příkopy u hradních zdí lze vidět pozůstatky bašt. Kolem hradních příkopů vede stezka, po které se dá část hradu obejít. Níže pod hradem je bývalá hospodářská budova a kaple sv. Františka z Asissi.

Okolní les se zřejmě mění na lesopark. Pod severním svahem hradu je rozestavěn přístřešek a část tohoto prostoru bude vyhrazena dětem. Kopec je protkán cestami a najde se tady několik informačních tabulí. Na jižním svahu pod hradem je stará lípová alej. Les na svazích je převážně listnatý a převažují akáty. Ještě níže, při okraji lesa, je amfiteátr. Tady se také rozkládá viniční trať o rozloze 19, 2 ha. Vinná réva se zde pěstovala již kolem roku 1750 a tehdy to byly hraběcí vinice. S obnovou vinic se opět začalo v roce 1986. V současné době jsou vysázeny na 4 ha. Nad vinicemi je hotel a restaurace Sádek.

Hotel Sádek jsme si vybrali jako výchozí místo pro výlety po západní části Moravy. Byli jsme zde ubytováni několik dní k naší plné spokojenosti. Dobře tady vaří a zdejší víno má také něco do sebe. 

Líbil se nám, i přes menší viditelnost, výhled do kraje. Za dobré viditelnosti je prý vidět i hlavní město Rakouska, Vídeň. Hezká byla i procházka okolním lesem. Hrad také patří mezi rozsáhlejší objekty v této části Moravy  a když to vše shrneme, tak se nám tu skutečně líbilo.

Hrad je v současné době opravován a je veřejnosti nepřístupný. Dá se ale skoro celý obejít a najde se i skulinka pro nahlédnutí dovnitř. Nejbližší vlakovou stanicí jsou Kojetice na trati z Okříšek do Znojma, kam jsou to asi dva kilometry. Horší je to s kvalitou silnic v okolí. Některé se silnicím moc nepodobají.