Z Jestřebic do Kokořínského dolu a zpět

Kam a jak jedeme?

Pavlína je po výletech jako divá. Já si ale na tom minulém někde uhnal děsivou rýmu a opravdu se mi nikam nechtělo. Ona to ode mne samozřejmě chytla, ale v daleko mírnější formě. Za pár dní byla fit, já pořád smrkal a kašlal. O víkendu bylo krásně, babí léto na plné pecky, ale v sobotu jsem měl té rýmy malou recidivku. Šla se tedy projít (dost naštvaně) sama. K večeru jsem se zmátožil a začal plánovat. Děvče básnilo o výletu do Svatého Jana pod Skalou. Představil jsem si ten šílený kopec a rychle našel „schůdnější“ procházku na Kokořínsku.

Výchozí bod byl v Jestřebicích. Uvažoval jsem i o tom, že nechám auto pod Pokličkami, ale vzpomněl jsem si, jak mi kamarádka tuhle ve Sloupu vyprávěla, že je někde v těchto místech vykradli, plán jsem radši změnil.

Zaparkoval jsem na již oblíbeném místě proti obecnímu úřadu a vyrazili jsme po zelené značce. Chvilku po silnici, před místní hospodou ale doleva na lesní cestu a z kopce. Údolí bylo stísněné, ale cesta pěkná.

V údolí bylo, i přes jasné podzimní poledne, dost šero. Pokusy o vyfocení okolních skal troskotaly. Jen ten pařez se povedl.

Coural jsem se a kochal, Pavlínu jsem dohnal až u rozcestníku k Jestřebickým pokličkám. Byl to kousek, ale nápis varoval před cestou špatnou a strmou. Měl pravdu. Až nahoru jsem se ani nepokoušel vyškrábat (to Pavlína tam byla). Rýma se ještě pořád hlásila. Ale na dohled jsem byl, mám je alespoň zezdola. Tu nápadnější, i tu méně. Musel jsem se opřít o strom, abych, udýchán, vůbec ty obrázky udržel.

Cesta dolů byla, pokud možno, ještě horší. Byl jsem rád, že jsem se octl zase v údolí. To se po chvilce otevřelo a konečně se mohly pořizovat obrázky bez problémů. Vojtěšský důl v podzimním hávu je pěkný.

Sešli jsme do Vojtěchova. Roubenky jsou tu pěkné, ale těch drátů. Nakonec jsem si odnesl je další psí cedulku a usmyslel si, že je začnu sbírat.

Pejsek tam buď nebyl, nebo byl tak rychlý, že nebyl vidět. Na chvíli jsme si sedli na lavičku, přendal jsem si cigarety do tabatěrky a šli jsme dál. Červená značka vedoucí k Pokličkám se naštěstí vyhnula silnici a po pěšinkách, místy s pěknými výhledy, vedla kolem Pšovky.

Došli jsme k Pokličkám. Gratuloval jsem si, že jsme auto nechali v Jestřebicích. Za celou cestu jsme potkali asi tak šest lidí, ale tady byl Václavák. A parkoviště naprosto narvané. Nahoru k Pokličkám jsme nešplhali, byli jsme tam už mnohokrát, navíc bychom museli jít po schodech v zástupu. Našli jsme modrou značku a Kokořínský důl opustili. Suchý pařez jistil cestu, aby skála nespadla.

Pěšinka byla příjemná, stoupání bylo stále, ale nikoli strmé. Kolem skály, ale špatně fotitelné. Dost velké kontrasty světla a stínu v sevřeném údolí.

V jednu chvíli se pěšina na pasece rozdvojovala, značku nebylo kam umístit, údolí se rozšířilo a mi odbočili místo doleva doprava. Chybičku jsme poznali za chvilku, značku jsem zahlédl na druhé straně údolí. A mířila z něj ven. Nebylo těžké se napojit na správnou cestu. Navíc s pěkným výhledem.

Tentokrát byl kopeček příkřejší, ale kolem, v hustém lese, pěkné skalky. Ale byla tma. Na vršku, už vlastně v Jestřebicích, jsme potkali pejska a první lidi od Pokliček. Šli s košíkem na houby. K autu jsme došli už po silnici, Pavlína se pozdržela, počkal jsem na ni před hospodou, jestli nebude chtít nanuka nebo limonádu. Zamířila přímo k autu. Ještě musela zajistit bezpečný výjezd ze stání (za tu zatáčku jsem opravdu neviděl) a za hodinku jsme byli doma.

Za čím jedeme?

V tomto případě jsme kráčeli ukojit neuhasitelnou chuť mé ženy po výletech a to všechno v krásné podzimní přírodě Kokořínského dolu.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Na výletě na jedno dopoledne jsme se samozřejmě neubytovávali. Občerstvení lze, alespoň v sezóně, pořídit v Jestřebicích ve dvou restauracích.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Tady opravdu není nic, co by se mohlo nelíbit. Může se nepovést jenom počasí.

Ostatní informace

Vstupné se tu neplatí nikde. Výstup k Jestřebickým pokličkám nedoporučuji s malými dětmi, natož s kočárkem. Jde to jít i z parkoviště u Pokliček (těch nejznámějších), ale pozor, bývá tu narváno a asi se tu opravdu i krade.