Po stopách holocaustu

Tipy na výlet, České středohoří, Žatecko




Kam a jak jedeme?

Kvůli autentičnosti pěšky z Bohušovic nad Ohří do Terezína, auto možno bez problémů zaparkovat v Bohušovicích. Spojení vlakem je výborné od Prahy a Děčína (viz níže). Pokud budete zkoumat podrobně, nachodíte cca 10 kilometrů, i proto zvažte dopravní prostředky pro menší děti.

Za čím jedeme?

Temnotou věčnou teď bloudíš

už navždy.

Není už strachu, není už bídy...

pokoj tobě věčnému, nesmrtelnému.

Nezapomeneme.

Návštěva Terezína byla naprosto spontánní. Prostě jsme se takhle jednou nudili na přednášce zdějin naší literatury a pan profesor odbočil k vyprávění o terezínském ghettu. Téhle problematice se náhodou věnuji trošku obšírněji, a tak jsem hltala každé jeho slovo. Druhý den ráno cestou vlakem od Prahy do Ústí nad Labem jsem prostě náhle vystoupila v Bohušovicích nad Ohří a dala se po stopách transportů židovských a dalších vězňů. Počasí sympatizuje s mou náladou - je dost pošmourno a chystá se na déšť. Již po prvním vstupu k opevnění z dob Rakouska - Uherska ve mně vzbuzuje skličující pocit. Míjím Krematorium, do kterého se zatím neodvažuji vstoupit, to si chystám až nakonec. Symbolicky.





První, co mě praští do očí, jsou koleje vlečky, které vězni v nelidských podmínkách vystavěli a otevřeli tak cestu k táborům smrti na východě. Pak první „turistická atrakce" - Kolumbárium, které sloužilo jako urnový háj pro uskladnění popala těch tisíců ubožáků. Naproti pak prosklené obřadní síně Židů a křesťanů, když pohřbívali své známé. V době, kdy tu umíralo až sto lidí denně byly, však obřady pouze symbolické. I tam byl div, že komandantura kněčemu takovému svolila. Hned vedle deska snápisem /není doslovný/ „Zde nastupovali na svou poslední cestu lidé z transportů" . Mrazí mě při pomyšlení na ty lidi, kteří se nechali zavřít do dobytčáků a vyslat do ještě horšího pekla. Ne nadarmo se Terezínu říká "Čekárna na smrt". Těsně vedle kolejí čekalo ty tisíce životů na jízdu do neznáma, většinou však byl cílovou stanicí plyn v Osvětimi. Chtěla bych jim nějak pomoci, ale už to nejde. Neznala jsem je, neprožila ani vteřinu života v takových podmínkách, jako oni tři čtyři roky toho svého zde.

Postupuji dál do města podél polorozpadlých kasáren. Nikde ani človíček. Je zde naprosto prázdno, jako kdyby zde lidé nedokázali žít. Propast šedesáti let od těch hrůz se zdá dlouhá, já se ale všude stejně cítím zvláštní pnutí ve zdech starých domů, a ten zápach... Nevím, zda-li jsem si ho vysnila svou bujnou představivostí, ale vtírá se mi do nosu takový ten nasládlý hutný těžký pach smrti a zhoubných nemocí dávno vyhubených.

Město paradoxů, napadá mě, když vidím zaparkovaný vyleštěný mercedes na místech, kde končila vlečka a kde začínal nevinným boj o život. Když pozoruji kosáka, vesele si prozpěvujícího na zbytku zrezivělého ostnatého drátu.

Velmi mě mrzí, že jsem nemohla fotografovat, neboť výlet opravdu plánován nebyl. Když už tu ale jednou jsem, rozhodla jsem se, že podrobně prozkoumám ulici za ulicí celého města. Vojenské město se nezapře. První, koho zde potkám, je starší muž v maskáčovém oblečení a čapkou nakřivo. Nasadí rychlost chůze, za kterou by se nemuseli stydět ani profesionální chodci, a upřeným pohledem vpřed se řítí do centra města. Já si to šinu co nejpomaleji a nasávám atmosféru. Jelikož jsem byla obdarována dobrou schopností „vcítit se", pozvolna se mi zvyšuje tepová frekvence a vše kolem šedne a já upadám do letargie. Procházkou kolem fungujících kasáren narazím na dětské hřiště. Jak typické - ostnatý drát oproti barevným prolézačkám. Moc se toho nezměnilo. Ale přeci. Těch sto padesát tisíc lidí, stínů, těch obličejů, co zírají zkaždého zákoutí, zkaždé šedi městečka, šeptají. Ba ne, nešeptají. Volají o pomoc. Po těch letech se to zdá neuvěřitelné...

O příbězích žen z Hamburských kasáren jsem četla nedávno. Teď tu stojím u té zažloutlé omítky i já. Ne. Já bych tu nepřežila. Co banalit mě zaskočí ve všedních dnech. Zde se bojovalo o život každou minutou. Statečně. Když se někdy slyším, jak remcám, že mám hlad... hanba mi. Ačkoli se říká, že se v takových situacích probouzí dávno zapomenuté instinkty a pudy sebezáchovy, mě by jistě zradila psychika. Zaslechnu rámus sbíječky a vyděsím se. Snad to tu... Pak až teprve si všimnu výrazného nápisu Rekonstrukce objektu. Pokračuji dál. Se slábnoucím zvukem přístroje sílí lidské hlasy. Pak těm dělníkům začínám rozumět. Rozebírají včerejší fotbalové utkání naší reprezentace. Chtěla bych zařvat něco v tom smyslu: „Trošku úcty k památce, syčáci...", ale mlčím. Život jde prostě dál. Musí. I ty stíny si to tak jistě přejí.

Až když se probloudím k hlavní třídě, začne to tu trošku ožívat. Ne moc, ale přeci jen občas někde někdo jde za svými záležitostmi. Ovšem kamiony na hlavním tahu směrem k Litoměřicím mi připadají až nedůstojné. Je jich opravdu spousta. Divím se, že už jsem na okraji. Myslela jsem si, že město musí být mnohem větší, vždyť tu žilo tolik moc lidí...

Náměstí je pečlivě upraveno a spíše než domorodce, potkávám turisty. Hlavně školáky - sedmá až devátá, odhaduji. Smějí se a hrají si smobily. Snad jen do té doby, než je umírní průvodce. Studenti vyšších stupňů se už tváří vážněji a někteří si dělají i poznámky. Jsem v samém srdci Terezína, kde stojí i muzeum Ghetta, v bývalém domově pro děti 10 - 15 let.

Ano, děti. Má srdeční záležitost. Když už se miliony těch s prominutím pitomců musí mezi sebou vraždit pro moc a další podřadné zbytečnosti, proč to vždycky musí odnést ti nejmenší? Šestiletý klouček si hraje na pískovišti, přijde hlupák. Jsi Žid? Do plynu stebou, zmetku. Jiné děti zase tak zfanatizuje režim, že ubližují těm, ke kterým by měli chovat hlubokou úctu. Všem se liší dva chlapci - český židovský Václav oproti německému Thomassovi z Hitlerjugend? Má snad zelenou krev, jedovaté sliny nebo smrtelný dech? Čím je míň ku svému vrstevníku? Nahé by je od sebe nikdo nerozeznal. Nebýt války, mohli být nejlepšími kamarády a vyměňovat si pohlednice /či dnes smíše mmsky/ . Teď jeden má strach zdruhého a druhý si nepřeje nic jiného, než tu podřadnou rasu vyhladit. A to vše vinou nás dospělých, rozumově uvažujících bytostí, pánů tvorstva... Deportováno bylo 7590 dětí do 15 let. Jen 142 jich přežilo... V Terezíně samotném na šestnáct set ke dni osvobození.

Mosazné informační desky jsou v mnoha jazycích, to se musí nechat. Přesto bych si představovala větší důraz na informovanost potomků těch hrůz. Jen ať každý vidí, co se tu dělo. Desky jsou na každém zdomů, kde se odehrávalo něco zásadního. Ne na všech. Zastavuji se na náměstí u budovy, kde židé ve sklepích nacvičovali divadelní hry a opery. Kultura byla jediným možným únikem zhrůzné reality. Vzpomněla jsem si hned na knihu Terezínské rekviem od Josefa Bora. Je až neskutečné, že se to odehrávalo zde. Že se to vůbec odehrávalo. Taková hnusná zástěrka, dávájící těm chudákům falešnou naději.

Prohlédla jsem si plány Památníku Terezín na bilboardových reklamách u muzea. Dokonce o některých místech mile porozprávěl ženský hlas z multimediální mapy. Stačí jen zmáčknout knoflík.

Pro milovníky hlubší historie - musím říci, že menší tabulky jsou věnovány i původnímu smyslu Terezína předtím, než jej nacisté zneužili - totiž zbudování ochrany pohraničí. Město není nic jiného než obrovské cihlové zdivo svodními příkopy a uvnitř domy - kasárny francouzského či španělského typu. Terezín je prostě důkazem toho, jak se dobrá myšlenka vmůže zvrtnout, použije-li ji nesprávná hlava...

Žití v nelidských podmínkách, až stovka utrápených denně, nemoci, příšerné hygienické podmínky, strach z uniforem, z bunkrů a ještě větší z transportu do neznáma, to se těm lidem tenkrát zdálo ještě „dobré". O kus dál panovalo totiž ještě horší peklo, zvané Malá pevnost. Po nastudování trasy sem se tam onam vydala. Příšerná cesta mě rušila ve vzpomínkách. Nebyla chvilka, aby zde neprojel plně naložený náklaďák, autobus s turisty nebo alespoň osobní auto. Správům památníku bych chtěla vzkázat, že jistě by se dala najít jiná cesta, klidnější, důstojnější, třeba i delší. Stálo by za to vybudovat nějakou tu lávku přes řeku, za to vstupné... Zastavila jsem se na chvilku na mostě u peřejí přes Ohři, ale ohromující rámus mě brzy donutil zrychlit.

Davy a davy turistů, to čtvrteční dopoledne. Podle hlasů a poznávacích značek luxusních autobusů se dalo usoudit, že nejčastěji z Německa, Rumunska, Rakouska, Francie, Slovenska. Domácích jen poskrovnu.

Míjela jsem ty hloučky mladých lidí a doufala, že se poučili alespoň oni.

Vzpomněla jsem si, že se školou jsme Malou pevnost navštívili. Asi tak v sedmičce. Onehdy mi bylo ztoho smutno. Ačkoli ještě mladá a hloupá, doma jsem to pak obrečela. Dnes jsem jen skleněným zrakem, o mnoho a mnoho nastudovaných hodin dále, pozorovala ty zdi a přemýšlela nad mašinérií holocaustu a nebetyčnou drzostí německých zásahů do osudů těch mnohých. V Malé pevnosti byla zřízena Policejní věznice, kterou za války bylo nuceno "navštívit" 32 tisíc mužů a žen, převážně Čechů, kteří byli donuceni k otrockým pracím. Popraveno 250 vězňů, dva a půl tisíce utýráno hladem a nemocemi. Ostatní by by do dalších koncetráků.

Když si jen vzpomenu, že mezi námi žijí tací, co si říkají neonacisté, provolávají hesla jako "Cikáni do plynu", hajlují na všechny strany a nikomu znich není víc než dvacet, krvácí mi srdce. Vždyť ti hlupáci nevědí vůbec nic! Nechápou ani za mák, kčemu se hlásí, co za svinsto byl nacismus... Chtěla bych je vidět před těmi sedmdesáti lety. Měla jsem „tu čest" se jednou potkat stakovým. Ptala jsem se ho, proč takhle uvažuje. Co mu kdo udělal? Nedokázal mi odpovědět. Netušil, co je to Cyklon B, Birkenau, neznal jména jako Eichmann, Moese, Zuckermann... Jsou prostě mladí a naivní. My je máme povinnost zastavit, dokud se ještě dají. Vzít každého za ruku a provést je po koncentračních táborech. Ukázat jim oběti, nechat je poslechnout výpovědi pamětníků. Přečíst jména jeho příbuzných, kteří padli pro to, kčemu se hlásí jen proto, aby se nečím vyjímal. A udělat to hned, než se tady ukáže nějaký nový Hitler či Himmler, protože spuštěnou lavinu nelze zastavit.

Na odpočinek jsem zamířila k pietnímu místu, kam nacisté před koncem války vysypali popel 20.000 lidí do Ohře, aby se zbavili důkazů. Pěkně opečovávaný plácek, kde bijí do očí cedule „Zákaz koupání a opalování". Je tu opět naprostý klid. Nečekala jsem, že tu nakonec strávím dvě hodiny. Za tu dobu ani jeden turista. Místo všemi zapomenuté, nepřitažlivé. Schody k Ohři vedou do přímo do vody a ztrácí se v kalném dnu. Posledních třicet stupínků kvěčnému spánku. Cesta nikam.

Jediné, co mě opravdu zhrozilo, bylo vstupné - kombinace Malá pevnost, Muzemu Ghetta a Magneburské kasárny - celkem 350 Kč běžná vstupenka. Jistě mnohé odradí, což je špatně. Opravdu musí stát tolik? Dobrovolný příspěvek by nestačil? Vždyť Osvětim, perfektně udržovaná - vstup zdarma. Platí se jen průvodce. V terezínské pevnosti se nesmí ani fotit, ani natáčet. To se mi opravdu nelíbí! Naopak, šířit osvětu dál by měla být morální povinnost všech návštěvníků.

Jdu zpátky k Bohušovicím. Dle krokoměru našlapáno patnáct kilometrů... Ještě se tedy odvážím židovskému hřbitovu a krematoriu. Konečná. Odsud nebylo návratu. Zde skončilo svůj život 9.000 lidí. Muži vstup jen s pokrývkou hlavy. Jsem žena,a tak bez obav pokračuji. Nic zde není, jen větrem običované náhrobky těch mnohých. Beru kámen do ruky a přidám ho k číslu osmnáct. Buď Vám pokoj. Vám i všem ostatním.

Nezapomeneme!

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jíst jsem nezvládala, bylo mi nevolno. Ale na terezínském náměstí je možno nakoupit potraviny. Na parkovišti u Malé pevnosti je stánek s rychlým občerstvením a suvenýry. Restaurace jsou v Bohušovicíh i Terezíně, díky oblasti i dobře cenově dostupné.Ubytování možno tamtéž. Správa Památníku Terezín nabízí ubytování (většinou pro skupiny, školní výlety) s večerním promítáním tématiky holocaustu. Zvláště děsivé, doporučuji bez menších dětí a jen silným náturám.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Nelíbilo - ceny vstupného, celá ošklivá historie Terezína (za níž ovšem jinak pěkné městečko nemůže). Nejhorší ze všeho jsou nákladní automobily v centru Terezína, obchvat zatím nejspíš neexistuje.

Líbilo - velmi poučné cestování, město je dobře udržováno a je zde klid. Informovanost též dobrá. Doporučuji noční prohlídku, pokud na to máte nervy.

Ostatní informace

Vstup do Terezína je samozřejmě zdarma, prohlídku si můžete udělat dle vlastních informací nebo s průvodcem. Pokud ale budete mít zájem o návštěvu Malé pevnosti, Muzea ghetta a Magdeburských kasáren, musíte sáhnout hlouběji do kapsy - 350Kč vstupenka bez slev. Slevy dostanou mláďata od 6 do 18 let a VŠ studenti, samozřejmě se studentským průkazem. Také se poskytuje rodinné vstupné (2 dospělí a 1-3 děti). Malou pevností vás smí provést vyškolený průvodce, nebo si prohlížíte sami (což není ono). Bývalí vězni, děti do 6 let, novináři a ZTP mají vstup volný. V prostorách Malé pevnosti se nesmí natáčet na kameru ani fotit!Malá pevnost denně: od 1. dubna do 31. října: 8:00 - 18:00 hod, od 1. listopadu do 31. března: 8:00 - 16:30 hod.,zavřeno: 24. - 26.12. a 1.1. Muzeum ghetta a Magdeburské kasárny: denně od 1. dubna do 31.října: 9:00 - 18:00 hod., od 1. listopadu do 31. března: 9:00 - 17:30 hod.,zavřeno: 24. - 26.12. a 1.1. Krematorium na Židovském hřbitově: od 1. dubna do 31. října: 10:00 - 17:00 hod., od 1. listopadu do 31. března: 10:00 - 16:00 hod., zavířeno: 24. - 26.12. a 1.1. Kolumbárium, obřadní místnosti a ústřední márnice denně 9:00 - 17:00 hod., zavřeno 24. - 26.12. a 1.1. Informace čerpány z Návštěvního řádu Památníku Terezín.

I zde už zasáhl geocaching (viz www.geocaching.cz) o němž blíže v článku "Kačeři ve Veltrusích". Takže - souřadnice a džípíesky s sebou.

Na výlet vlakem

Vlakem ideálně od Prahy (Masarykovo nádraží) rychlíkem přes zastávky Kralupy nad Vltavou, Hněvice, Roudnice nad Labem, Bohušovice nad Ohří. Odtud cca 2 km pěšky do Terezína. Od Děčína stejnou trasou (směr ku Praze), stanice Děčín hl.n, Ústí nad Labem hl.n., Lovosice a Bohušovice. Možno absolvovat i romanticky i osobním vláčkem, to trvá z Prahy cca hodinu, rychlíkem asi tak půl. Dobrý spoj je i od nedalekých Litoměřic.



Další informace

neumístěno
Náročnost:
rodina s dětmi
Délka:
vycházka (do 6 km), celodenní výlet (15-20 km)
Druh:
za kulturou
Jak se Vám tam líbilo ?

Komentář:

Diskuse k výletu Po stopách holocaustu

Nadpis: (nepovinný)

Vaše jméno:

Email: (nezobrazí se)

Text:

Email:
Heslo:
Vytvořit účet Zapomenuté heslo