Myslkov aneb Miskov a okolí, část prvá

Tipy na výlet, Středočeská pahorkatina




Kam a jak jedeme?

brána statku U Štemberků
brána statku U Štemberků
lupa

Na procházku jsme vyrazili až před desátou. V plánu jsem měl okruh přes hrad Zvěřinec. Kamarádi se projevili jako lumpové. Čekal jsem na posledního, abych převzal klíče od bydlení, ale bylo mi rezolutně oznámeno, že mé zápisky¨z našich cest opravdu četli, a žádné klíče mít nebudu. Dokonce se vedly nějaké řeči, že by mi měly být zabaveny i klíče od auta. Prý abych se neflákal. Stejně jsem byl všude poslední. Kousek před branou statku byl rozcestník. I brána byla zajímavá. Jako obvykle jsem se opozdil (tuším, že místní psí holka potřebovala nutně podrbat), když jsem z brány vyšel, chlapci pod rozcestníkem bezradně postávali. Tu správnou značku (zelenou) totiž měli za zády. Vedla kolem brány úzkou pěšinkou kolem plotu, které za chvíli vystřídaly kamenné zídky lemované stromy. Vyšplhali jsme na kopec, cesta odbočila doleva a chvíli ji vlastně tvořily ty zídky z žulových kamenů. Ono zídky, některé ty kamínky mohly mít tak dvě tuny. Šutrák o délce jeden a půl metru, výšce tři čtvrti a obdobné šířce o moc méně vážit nemůže.





Otevíraly se nám první pohledy do pěkně zvlněné krajiny. Bylo tu dost žluté barvy, ale na rozdíl od toho, co jsme viděli cestou sem, to nebyla řepka, ale pampelišky.

cesta z Myslkova
cesta z Myslkova
lupa

Dorazili jsme na silnici. Kamarádi šli kus přede mnou (nejen, že jsem nejpomalejší, ale zdržuju se nějakým focením), samozřejmě, že tu odbočku, která byla po pár desítkách metrů, minuli. Zase toho nachodí víc než já. Použil jsem tu známou frázi, že mi připomínají moji ženu a to není pochvala. Pavlína je samozřejmě hezčí, ale bloudí stejně.

konečně to není řepka, ale pampelišky
konečně to není řepka, ale pampelišky
lupa

Sešli jsme k potoku, vyšplhali na kopec a měli jsme tu první vísku, Horní Matějov. Tady jsme se potkali s červenou značkou, po které jsme měli chvíli pokračovat. Dovedla nás k matějovské autobusové zastávce, potom zase na polní cestu, odkud byl výhled přepěkný.

tuhle hrbatinu mám rád
tuhle hrbatinu mám rád
lupa

Vnořili jsme se do lesa, obešli drapák, který nakládal dřevo (a taky pěkně rozjezdil cestu) a začali stoupat na hrad Zvěřinec. Nebyl to z této strany žádný hrozný kopec. Pod Zvěřincem jsme si oddechli na odbočce, na hrad jsme nakonec vystoupali a zjistili, že tam z něj zbyly jen dva valy oddělené příkopem a cedule, že to tu navštívil Karel Hynek Mácha. Na vrcholovém skalisku by byl pěkný výhled, ale bylo kolem poledne, tudíž zamženo. Vašík si v tu chvíli vzpomněl, že předloni jsme u Rožmitálu viděli kvetoucí smrky, letos že nic. Rozhlédl jsem se a ejhle, jeden takový byl tak dvacet metrů od nás. Ukázal jsem deštníkem, Petr ale chtěl to gesto zopakovat. Aby si to vyfotil. Vyhověl jsem, ale mnohem později jsem byl seznámen s výsledkem. Vypadá to, že Vaška tím deštníkem mlátím.

kamarádova jarní koupel
kamarádova jarní koupel
lupa

Zvěřinec jsme opustili po žluté značce, která šla chvíli v souběhu s červenou a naučnou stezkou. Na jedné z informačních cedulí jsem se dozvěděl, že se jedná o jakési předhradí Blaníku. Zjevuje se tu rytíř snad i s družinou a dává Václavovi echo.

osamělá kaplička
osamělá kaplička
lupa

V osadě Boudy jsme opustili červenou, která odbočovala doleva. My jsme šli doprava po žluté. Nevím jak kamarádi, ale já jsem začínal litovat svého odění. Kabát mi nevadil, ten nosím pořád, ale ty dlouhé kalhoty sice odpovídaly poměrně chladnému dopoledni, to ale dlouho netrvalo. A občerstvení nikde. Boudy, to bylo pár chalup. Následující Malkovice byly sice větší, dokonce i nějaká firma tam sídlila a kravín se skvěl na obzoru, ale hospoda nikde. Chvíli jsme spočinuli u kapličky a vydali se dál. A najednou jsme byli u rybníka, který zatím není na mapách. Vašík neváhal a smočil se. Důkladně.

Lákal nás taky, ale my jsme odolali. Vašík se dokoupal, vyrazilo se a za chvíli se zase málem bloudilo. Prostě zase přehlédli značku. Naštěstí jsem je zezadu jistil.

dvě starožitnosti (nebo dvě vysloužilé mlátičky?)
dvě starožitnosti (nebo dvě vysloužilé mlátičky?)
lupa

Došli jsme do Kvasejovic. Kamarády jsem dohnal pod rozcestníkem, kde se zrovna snažili poradit nějakému nepoučitelnému cyklistovi (nebyl to ale tuleň, na to neměl ten pravý oděv). Stejně odjel směrem, který mu všichni nedoporučovali. Přešli jsme místní potok, prošli kolem výrobny podhoubí a na obzoru se rýsovala sympatická budova. Když jsem na ni upozornil, nikdo mi už ani nevěřil, že by to mohla být hospoda. Zepředu to sice mělo vývěsní štít smíšeného zboží, které teoreticky mělo otevírat za půl hodiny, ale šipka k hospodě vedla za roh. Nikde nikdo, jen postarší vlasatý chlapík tam kolem laviček válčil proti trávě. Petr s Milošem to vzdali a kráčeli dál, Vašek se nerozhodně zastavil a já se šel podívat. Než jsem se stihl zeptat, sám nabídl, že hospodu otevře. Já zahalekal na Vaška, on na kluky a bylo dobře. Pán nám donesl pivo, dosekal trávu a přisedl. Nakonec to bylo piv několik, chutní utopenci, někteří z nás i rum požili. Hostinský pocházel z Prahy, ale už tu žije dlouho. Býval závodním veslařem, tady ale provozuje hospodu, chová osly, straní se žen a vypadá spokojeně. Zdrželi jsme se, ale vždyť jsme vlastně nikam nepospíchali. A dostali jsme i pěknou mapu. Vyrazili jsme osvěženi na těle i na duchu a samozřejmě do kopce. Své zaostávání jsem mohl omluvit i fotografováním. Nevím, jestli si té kapličky na druhé straně údolí všiml ještě někdo jiný.

Myslkov, náves
Myslkov, náves
lupa

Miloš s Petrem zmizeli někde v dáli, Vašek byl na dohled a měl roztelefonováno. Tedy roztelefonováno, vypadalo to, že s někým hovoří bez aparátu a je ho slyšet až někam do Rakovníka. Sděloval, že je mu dobře, má asi tak dvě promile a jde do kopce. Docela dobře jsem mu rozuměl tak na padesát metrů. Dohnal jsem ho, minuli jsme místní sjezdovku a dál jsme šli spolu. U domku u cesty nás zarazil místní obyvatel a začal se bavit. Přiznal se, že odtud pochází, s manželkou si to tu chystali na důchod, ale jí to tu nebaví, je radši v Praze, kde mají trvalé bydliště. Přiznal, že číhá na každého, kdo jde kolem, aby si popovídal a hrozně ho mrzelo, že propásl Petra s Milošem. Když jsme se dokázali odpoutat, volal na nás ještě, že tu lípu naproti domu sázel jeho táta, když se mu synek narodil. Před sedmdesáti jedním rokem.

Narazili jsme na cestu, po které jsme dopoledne vyráželi, chlapci na nás čekali ve stínu autobusové zastávky. Opět se mi podařilo udržet Vašíka, tak mohla vzniknout unikátní fotografie, která už běhá po internetu pod názvem dvě starožitnosti (mohlo být hůř, dvě staré mlátičky by se asi taky líbilo). Když jsme dorazili do Miskova, chlapci už byli v kuchyni našeho apartmá. Ale večeře, to už je do jiného časopisu.

Za čím jedeme?

Při (skoro) každoroční výpravě s kamarády se mi povedlo je dostat do kraje, který se mi líbí velmi. Musel jsem sice přečkat špičkování, že kamkoli jezdím přes Příbram, ke konci cesty do Miskova i dotazy, zda je tu zaveden elektrický proud, ale stálo to za to.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování ve statku U Štemberků bylo nejen bezvadné, ale i (vzhledem k úrovni) levné. A na těhle výpravách si vaříme sami. Potravu lze ale sehnat i v hotelu Miskov.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Nebylo se co nelíbit, snad jen nepříznivé vzdálenosti mezi hospodami. Ale co potom mají dělat chudáci místní…

Ostatní informace

Není zde široko daleko místa, kde by někdo chtěl vybírat vstupné (alespoň v rámci pěšího výletu pro starší pány).



Další informace

neumístěno
Náročnost:
rodina s dětmi
Délka:
celodenní výlet (15-20 km)
Druh:
do přírody
Jak se Vám tam líbilo ?

Komentář:

Vyhledání vlakového spojení
Odkud:
Kam: Heřmaničky
(vzdálenost od místa: 9.87 km)
Datum: Čas:

Diskuse k výletu Myslkov aneb Miskov a okolí, část prvá

Nadpis: (nepovinný)

Vaše jméno:

Email: (nezobrazí se)

Text:

Email:
Heslo:
Vytvořit účet Zapomenuté heslo
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. další informace