K Novému Herštejnu (aneb jak jsem se napil koutského piva) zase výcvikový tábor jezevčíků

Tipy na výlet, Šumava




Kam a jak jedeme?

Čekal mě další dlouhý den na výcvikovém táboře (dvou) jezevčíků.

krásný, leč smrdící pes
krásný, leč smrdící pes
lupa

Ráno, někdy v brzkou ranní hodinu, odjeli místní jezevčíci štvát zajíce a hlavně na ně čekat, ale jak jsem se dozvěděl, žádní tam nebyli. Tenhle výcvik se měl konat u nás na sídlišti. Tady je jich dost. Přiznám se, že se lovecká výprava vrátila dřív, než jsem se pořádně vzbudil. Ale v té chatce se, přes veškeré větrání a tropické venkovní teploty, dlouho spát nedalo, tak vlhko a syro tam bylo. Bibina po ranním proběhnutí pózovala, sáhl jsem pro aparát a na verandě jsem stihl jednu fotografii. Potom se beznadějně orosil nejen objektiv, ale i hledáček a displej. To se stává u brýlí, když se v zimě přijde z mrazu do vyhřáté místnosti. Musel jsem použít jemný klůcek, dělat se to nemá, ale v případě, že zrovna kvetou borovice, břízy a jiné samosprašné rostlinstvo a ve vzduchu poletují přehršle pylu, se nic moc jiného dělat nedá. Čekat na vyschnutí by se nevyplatilo. Mimochodem, pes hrozně smrděl, v čemsi se vyválel. Bylo to cítit povědomě.





jedny z mála hub, které jsem potkal
jedny z mála hub, které jsem potkal
lupa

Na horní hraně areálu byla taková malá a nezamčená vrátka (no později jsem zjistil, že chybějí i velké části plotu), šel jsem to tam prozkoumat. Les pěkný, houby rostly sice jen na stromech, ale kousek nad oplocením byla pěšina. Mohl jse doprava nebo doleva. Bylo po nedávných deštích ještě poněkud vlhko, já se vydal doprava a trochu si prohlížel stopy. Byly rozmanité, některé tam patřily, velká vysoká (myslel jsem, že jelen, později mi bylo vysvětleno, že tady jsou daňci), drobné, trochu podobné psím, asi liščí, některé už méně. Evidentně tu pobíhal velký pes a jezdila motorka. Skoro to vypadalo, že tu byli spolu. Jak jsem se mýlil, jsem poznal až mnohem později.

příští les bude smíšený
příští les bude smíšený
lupa

S mámou jsem měl sraz na poledne v hospodě. Na oběd. Času jsem měl dost, šel jsem chvíli po motocyklových stopách, ty mě samozřejmě lesem po původně zaječích stezkách dovedly k silnici. Na pařezu jsem spočinul, cigaretu si dopřál a příslib nového lesa si prohlédl.

i v hospodě je příroda
i v hospodě je příroda
lupa

Popošel jsem kousek dál, zjistil, že cesta sice vede do kopce, ale je příjemná. Tudy se vypravím na odpolední výlet. Je sice horko, ale přeci se nebudu povalovat v chatce. A v těhle místech jsem poznal, co bylo psí voňavkou. Hadovka smrdutá, jediná houba, kterou jsem tu, kromě chorošů, potkal.

takhle cesta vypadá pohodlně
takhle cesta vypadá pohodlně
lupa

Při obědě jsem zase narazil. Zmínil jsem se o stopách za plotem a pronesl neuváženou poznámku o ostražitosti jezevčíků. Zvěř se jim potuluje kousek od čenichu a jim je to jedno (tak čtyřicet metrů bylo od chaty k pěšině se stopami, možná ani ne). Byl jsem v tu chvíli největší zločinec, který nevinné pejsky pomlouvá. Radši jsem se šel podívat na pavouka, který tu na zdi pózoval.

ale o kus dál...
ale o kus dál...
lupa

Seděli jsme na rozpálené předzahrádce, i když vevnitř byl příjemný chládek. Nebylo to kvůli personálu, ten tu měl taky psa, a přívětivého. I k ostatním svého druhu. Viděl jsem ho, jak nechal pejska návštěvnického jíst ze své misky, ačkoliv, kdyby chtěl, zašlápl by ho. Konec konců Bibina z jeho misky zase pila, pan vrchní ji misku donesl. Ještě dva dni mi trvalo, než se obědvalo vevnitř.

Nechal jsem dámy odejít, a když měly bezpečný náskok, vyrazil jsem taky do kopce.

žije to u silnice
žije to u silnice
lupa

Tam nahoře, za mnoha serpentinami byl hrad Nový Herštejn a ještě před ním tajemné místo zvané Vejpřahy. Vedl tam naučný okruh, který je tak nový, že ho internetová mapa ještě nezaznamenala. Tištěné mapy sice ano, měl jsem dvě, obě letošní, ale řídit se podle nich, darmo povědět. Ta cesta vede opravdu západně od silnice, nikoli východně, jak se mapy snaží tvrdit. Jen v jednu zatáčku protíná směrem zobrazeným. V praxi se vyplatí jít chvílemi po značce, kde je cesta chvílemi idylická, úseky, strmější, postižené erozí (no bylo po stoletých deštích a turistický ruch, včetně cyklistů a zběsilého motorkáře taky přispěl) je výhodnější obejít po silnici. Je to delší, ale stoupání není tak náročné a člověk se nemusí brodit. A paradoxně, zatímco v lese je vlhko a tma, na okraji silnice to životem přetéká. Třeba mraveniště bylo velmi aktivní.

no Vejpřahy
no Vejpřahy
lupa

Takhle na střídačku po silnici a značce jsem dostoupal až na hřeben pohoříčka, které se na sever od Kdyně tyčí. Že se jedná o Korábskou vrchovinu, to jsem se dozvěděl až doma z chytré knihy. Nicméně tvůrci naučné stezky tu přičinili, pěkně v chládku, odpočívadlo, které jsem přijal opravdu s povděkem. Trochu jsem se vzpamatoval, vytřel pot z očí a na rozcestník se podíval. Dozvěděl jsem se, že Vejpřahy nejsou vůbec tajemné. Prostě kupec, který chtěl od Kdyně k severu, třeba do Chudenic, musel ke svým koním připřáhnout místní, pronajaté. Odtud se koníčci vraceli domů. A vlastně mi i došlo, že naučná stezka kopíruje tu původní kupeckou cestu a z větší části ji využívá. Byl jsem rád, že nejsem koněm, který tu musel tahat vozy. Tenkrát tu milosrdné serpentiny nebyly. Pravda, nebyly ani dopravní značky, takže si z nich blbci, a ti se vyskytují v jakémkoli období, nemohli dělat cvičný terč. Střelné zbraně se tu používají na kus nevinného plechu.

podivný terč
podivný terč
lupa

Naučný okruh odbočoval, ale já šel po rovince po červené, směrem k hradu Nový Herštejn, ale už na Vejpřahách jsem si všiml tmavé oblohy takhle na severovýchodě. Dokonce se to blížilo a varovně brumlalo. Bouřku bych uvítal, ale ne uprostřed lesa. Odbočku na hrad jsem tedy minul, jen ten kopec, na kterém stojí, jsem zaznamenal.

tam nahoře je hrad
tam nahoře je hrad
lupa

V lukách pod hradem stojí bývalá panská hájovna. Dokonce i erb se dodnes dochoval. Obloha na západní straně, kam jsem zatím směřoval, byla pořád bez mráčku, zato ta bouřka za mnou se tvářila výhružně. Porada s novou mapou určila směr cesty. Ještě chvíli po téhle příjemné hřebenovce, u odbočky k památné studánce opustit značku a dát se doleva po cestě neznačené, ale vlastně hlavní. Je to pravděpodobně původní cesta z Kdyně k hájovně. Naučná stezka, kterou jsem předtím opustil., ji křižuje. Zhruba v těchto místech se bouřka ozvala docela blízko a hlasitě, ale tady jsem nemohl vidět, že je to poslední planá výhružka. Když jsem spočinul na lavičce o neobvyklé kapličky, už se všechno tvářilo, jakoby nic. Do luk jsem vyšel po čtvrthodince a jen bouřkový mrak nad severním obzorem svědčil, že jsem neměl halucinace z vedra. Jen tak mimochodem jsem si při sestupu všiml podivných kytek, které někomu prchly ze zahrádky. Měl jsem pocit, že jsem je někde viděl na obrázku v souvislosti s informací o nové agresivní invazní rostlině. Ale nejsem botanik. Dneska bych s tím už nic neudělal, ve Kdyni už se úřadovat nebude, zítra si tam udělám další procházku.

herštejnská hájovna
herštejnská hájovna
lupa

Po honičce bouřkou, která nakonec spadla kdoví kde, jsem měl trochu vyprahlo. V Hájovně poněkud přetáhli odpolední přestávku, kterou mají od druhé do čtvrté hodiny odpolední, tak jsem si ve vedlejším kiosku to koutecké pivo konečně dal. Pravda, měli jen dvanáctku, ta je v tomhle počasí zrádná, ale dobré bylo.

Za čím jedeme?

a její znak
a její znak
lupa

Já jsem hlavně prchal do volné přírody před osazenstvem chatové osady. Ale i jako normální pěkný výlet tuhle trasu mohu doporučit. A pokud někoho nebude pronásledovat bouřka, i ten hrad možná stojí za to.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

kaplička poněkud neobvyklá
kaplička poněkud neobvyklá
lupa

S mámou jsme bydleli v chatové osadě Hájovna, nad Kdyní, která je v majetku města. Nesmí se to plést se stejnojmenným kempem, který sousedí a patří automotoklubu. Ubytování v chatkách by bylo poměrně normální, nebýt všudypřítomné vlhkosti. U záchodů se člověk musel přesvědčit, jestli jde na ten, který má splachovadlo, ale teplá voda tekla. Areál je oplocený, ale zejí tu v té drátěnce mezery zvíci desítek metrů. Restauraci Hájovna nacházející se pod oběma ubytovacími zařízeními musím chválit. I kuchyni, i obsluhu, i pivo.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

a před tím jsem vlastně prchal
a před tím jsem vlastně prchal
lupa

Krajina je krásná, po hřebeni Korábské pahorkatiny se jde pěkně, jen se tam vyšplhat. Stopy po terénní mototuristice to místy kazí. Prý místní zlatá mládež. Nepotkal jsem, viděli by asi, jak účinná zbraň může být deštník.

Ostatní informace

Nový Herštejn je, pokud jsem dobře pochopil, přístupný volně, a ani v lese jsem nezakopl o místo, kde by po mně chtěli vstupné. Občerstvení nutno vzíti s sebou, ale trasa není tak dlouhá.

Nový Herštejn je, pokud jsem dobře pochopil, přístupný volně, a ani v lese jsem nezakopl o místo, kde by po mně chtěli vstupné. Občerstvení nutno vzíti s sebou, ale trasa není tak dlouhá.

Nový Herštejn je, pokud jsem dobře pochopil, přístupný volně, a ani v lese jsem nezakopl o místo, kde by po mně chtěli vstupné. Občerstvení nutno vzíti s sebou, ale trasa není tak dlouhá.



Další informace

Hodnocení:
neumístěno
Náročnost:
rodina s dětmi
Délka:
vycházka (do 6 km), celodenní výlet (15-20 km)
Druh:
do přírody
Byl zde::
1 turista
Jak se Vám tam líbilo ?

Komentář:

Vyhledání vlakového spojení
Odkud:
Kam: Kdyně
(vzdálenost od místa: 3.9 km)
Datum: Čas:

Diskuse k výletu K Novému Herštejnu (aneb jak jsem se napil koutského piva) zase výcvikový tábor jezevčíků

Nadpis: (nepovinný)

Vaše jméno:

Email: (nezobrazí se)

Text:

Email:
Heslo:
Vytvořit účet Zapomenuté heslo
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. další informace