Po stopách Švejka - druhá část

1

Start trasy

0 km

4. den.

Ráno jsme v menší skupině - někteří to vzdali a jeli vlakem - pokračovali po návštěvě krámku nad restaurací dál. Vyšli jsme po zelené a pokračovali dál přes Domanice, okolo řepických rybníků v pořadí Hořejší, Pilský a Dolejší rybník. Mezi Hořejším a Pilským se nachází tzv. Pravdů mlýn, v době mého dětství již nečinný, ale Pravdů tam stále bydleli. O kus dál je mostek ze 16. století. Jelikož je již v neutěšeném stavu, mnoho let vede cesta kolem něj. Jako kluk jsem po něm ještě na motorce jezdil. Kolem mé rodné vísky, Řepice, jsme došli až na zastávku ČD stejného jména a vlakem pokračovali do Strakonic. Už jsme se těšili na opětný oběd v naší oblíbené restauraci, kam si občas s partou na oběd zajedeme. Je to restaurace hotelu Dudák, s vedoucím panem Dortem. Objednali jsme si před tím telefonicky kachnu se zelím a jako štamgasti na to máme nárok, jak jsme byli ubezpečeni. Opět byl vynikající, tak se nám s úsměvem dobře šlo dál. Vlakem do Čejetic a potom do Štěkně již pěšky. Tady to znám také, protože jsme v Čejeticích bydleli s bývalou manželkou. No jo, zase vzpomínky, co? Ve Štěkni jsme opět zašli do restaurace, dali jedno pivo a šli dál. Restaurace, spíše hospoda, nic moc, ale bylo strakonické, tak jsme prostředí přehlédli. Čekají nás ještě Nové Kestřany, Kestřany a cíl dnešní cesty, Štětice. Před tím ještě zastávka v restauraci v Kestřanech a až do Lhoty u Kestřan jdeme po modré. Jelikož modrá pokračuje do Sudoměře, jdeme stále po silnici rovně, až na křižovatku do Ražic. Tam už značka opět není žádná, tak jdeme po polní cestě ve směru Štětice. Ale ouha, asi po dvou kilometrech nás očekává kukuřičné pole. Konstatovali jsme, že kukuřičné je stále dobré. Při našem výletu na Ukrajinu, jsme na Slovensku spěchali zkratkou, přes 150 cm vysoké řepkové pole. To byla teprve vražda. Kukuřičné je prostě balada, ale jdi přes něj necelé dva kilometry, hlavně když se nevidí kam se jde. Naštěstí jsme nezabloudili a šťastně dorazili na konec pole. Dnes máme bydlet na ranči Štětice, tak jsem zvědyvý na kovboje. Musím konstatovat, že když jsme tam došli, žádný kovboj tam nebyl, koňů tam ale bylo dost a k tomu ještě mnoho jiných zvířat, v čele se dvěma lamami. No, do očí z blízka jsem jim raději nekoukal. Znáte to, rády plivají. Už jsem to poznal u Bolka Polívky na ranči. Ubytování v chatkách určitě nebude mít chybu. Posezení u ohně s klobásou v ruce, pohodička. Pivo sice točené, ale Gambrinus. Ještě štěstí, že to byla jedenáctka. Tak vysprchovat a jít spát.

5. den.

Po docela slušném vyspání jsme se nejdříve nasnídali, rozloučili se s místními zvířaty a nedalo se nic jiného dělat, vyrazili jsme k dalšímu pochodu. Dnešním cílem je Putim a už se všichmi těšíme. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jedna šla přímo do Putimi, druhá, která si chtěla víc užít, vyšla po polní cestě směrem na Mladějovice a odtud přes Sudoměř do Putimi. Nuže tedy vycházíme po polní cestě, která brzy končí a mění se na cestu lesní. Po ránu byl docela zatím příjemný chládek a v lese to bylo ještě příjemnější. Ovšem i to příjemné jednou skončí a tak po opuštění lesa a příchodu do obce Mladějovice už docela začalo sluníčko připalovat. Já jsem cestou pohovořil se svými bývalými známými z dob, kdy jsem bydlel v Čejeticích. Skupinka mě mírně utekla, tak jsem musel přidat do kroku, ovšem před mohylou Jana Žižky jsem je již dohonil a pokračovali dále společně. Prošli jsme po hrázi rybníka a najednou před námi vystoupila mohyla ve své mohutnosti. Při té příležitost jsem si vzpoměl na své dětství, kdy jsme se školou tato místa navštívili. Jako dítko nezbedné jsem ještě s několika podobnými výkvěty třídy vyšplhal po kamenech mohyly až k plechovému palcátu. Výhled byl odtud sice nádherný, ale smůla byla v tom, že palcát obývaly vosy a naše návštěva u nich je zřejmě rozčílila. Ani si vůbec nepamatuji jak jsme se odtud dostali, ale dobře si pamatuji naše přistání na vodní hladině rybníka Škaredého. Naštěstí oproti křižákům, byl plný vody a tak po mohutném potopení, jsme se nepříjemného létajícího hmyzu zbavili. Žihadla jsem tehdy ani nepočítal, ale bylo jich moc. Konec vzpomínek a po mírném odpočinku a napití jsme pokračovali po hrázi rybníka Škaredého dál po zelené značce. Dále jsme pokračovali po hrázi rybníka Řežabinec, který jsme z dálky viděli již včera. Je to místo s hnízdištěm mnoha druhů ptáků i chráněných. Proto je tato oblast jako rezervace. Sláva, po ujití dalších dvou kilometrů, se na obzoru objevila obec Putim. Jdeme dál a už se docela těšíme na zasloužený odpočinek. První skupina již dorazila na místo a tak již zajistila ubytování v kempu. Do obce jsme vstoupili přes dva mosty. Jeden železný, nově opravený a ten původní přes vodní náhon, který znáte z filmu o Švejkovi. Samozřejmě naše kroky vedli kolem domku, kde byla filmová četnická stanice. Nepřehlédnete ji, vede od mostu směrem na náves a je viditelně označena dvěma tabulemi. Po vstupu na náves nepřehlédnete ani restauraci U Cimbury, kde jsme i zaparkovali naše unavené kroky. Pivo schopné, oběd dobrý a můžete tu koupit i pohledy a na přání vám dají i razítko do deníčku. Asi po jedné hodině dorazila druhá skupina od kempu s vysvětlením, že jsou již ubytováni a popsali nám cestu. Vyrazili jsme, ale jelikož se přihnala nečekaná sprška, zakotvili jsme nuceně v další restauraci, přímo u mlýnského náhonu u legendárního mostu. Mohli jsme si ho tedy prohlédnout i z jiného pohledu. Po kratší bouřce jsme vyrazili směr kemp. Našli jsme si naší chatku a ubytovali se. Ubytování nic moc, ale na jednu noc by to stačilo. Delší dobu zde asi nikdo nebydlel a bylo to i cítit. Hned jsme museli vydatně vyvětrat. Po vyvětrání a seznámení s okolím, jsme vyrazili do restaurace. Poseděli jsme tam trochu déle a při té příležitosti se někteří navečeřeli. Já jsem vlastně již od vykoupání v bazénu na Zvíkově šel celou cestu nachlazený s rýmou a mírnou teplotou. Pivo mi tedy ani moc nechutnalo, tak jsem ho pil střídavě s čajem. Sice vražedná kombinace, ale jen tak to šlo. Před spaním jsem ještě progresivně vyvětral a okno bylo pootevřené celou noc.

6. den.

Ráno po vyspání jsem se zlehka omyl rosou na trávě. Netekla teplá voda a umývárna byla asi 100 metrů od chatky. Rosy bylo dost, protože byla docela parádní mlha, viz fotky. Když se všichni vzbudili, vyrazili jsme kolektivně do restaurace na objednanou snídani a po ní jsme vykročili do poslední etapy našeho výletu. Většinu cesty jsme šli po nádherné cyklotrase, podél řeky Otavy. Po přiblížení k Písku jsme sice museli jít po obyčejné silnici, ale během cesty jsme na to byli již zvyklý. Do Písku jsme vkročili částí Hradiště, odkud byl vidět Písek jako na dlani. Šli jsme na náměstí, tak jsme prošli kolem pivovaru a Putimské brány. Na náměstí jsem nejdříve oběhl dvě turistická centra a potom jsem si sedl k ostatním na zahrádku kavárny a dal si prima presíčko s mlíčkem. První po dlouhé době. Před odchodem jsme si ještě došli do masny, která je opodál na jídlo a potom jsme pokračovali na místní nádraží, kde měla naše cesta končit. Zde jsme se opět rozdělili, protože někteří jeli směrem na České Budějovice a já s dalšími učastníky zájezdu jeli vlakem ve směru Praha. Tak tedy skončila vcelku namáhavá, ale velice úspěšná cesta po stopách Švejka. Všichni jsme jí při loučení hodnotili velice kladně a všem jí doporučuji. Zároveň doporučuji vybrat jen takové účastníky, kteří se znají, protože hrozí nebezpečí ponorkové nemoci. Zároveň doporučuji trasu dobře připravit a všechny s ní seznámit. Mějte sebou dostatek tekutin, protože v mnoha obcích není kde si pití opatřit. Jídlo mít nemusíte, pokud nejste velcí jedlíci. Tak pokud podle mé trasy vyrazíte, přeji vám mnoho úspěchů a její úspěšné zdolání. TURISTICE ZDAR a pěší zvlášť.

Fotografie jsou umístěny v první části příspěvku.